Rusko usiluje o finlandizaci Pobaltí

Před více než patnácti lety jsme tady i u vás v Litvě sdíleli v mnohém podobná očekávání. V čem se naplnily vaše představy a v čem nikoli?

Splnily se v tom, že jsme konečně svobodní. Pokud však jde o obsah této svobody, což by bylo téma na jiný rozhovor, spokojený nejsem.

Co se tedy za ta léta u vás promarnilo, na co se zapomnělo? Co vás trápí?

Nespravedlnost, velká nespravedlnost, která panuje v naší zemi. Kdysi dávno svatý Augustin prohlásil, že stát, ve kterém nefunguje spravedlnost, je jenom banda lupičů. Mám za to, že něco podobného dnes panuje v naší zemi. Vysvětlení, proč se tak stalo a děje, mohou být různá. Já sám se už od začátku více přikláním k výkladu, že se u nás velice málo braly v úvahu především aspekty spravedlnosti sociální. Z postkomunistických zemí jsou dnes právě v Litvě největší sociální kontrasty. Největší rozdíl mezi velice bohatými, kterých je asi kolem tří procent, a šedesáti až sedmdesáti procenty úplně chudých. Možná vás překvapuje téměř socialistický tón mých slov.

V současnosti je v Litvě u moci ovšem levice.

Vládne tu koalice čtyř stran a v ní má rozhodující slovo sociálnědemokratická strana. A většinu v ní tvoří bývalí komunisté. Vládnoucí nomenklatura se většinou rekrutuje z bývalé komunistické. Úspěšně se k ní připojila i novější, mladá nomenklatura, která pochází z nových zbohatlíků, stranických funkcionářů, představitelů na naše poměry velkých měst.

Sociální demokracie je u moci i u nás. Máte u vás podobné kuriozity jako v poslední době my? Mám na mysli například ministra kultury, bývalého herce Vítězslava Jandáka, který za pár měsíců přišel s řadou děsivých nápadů a který, když se mu zachce, dokáže na veřejnosti mluvit pěkně zhovadile.

U nás je ministrem kultury pro změnu operní tenor. Jmenuje se Vladimir Prudnikov...

To není zrovna litevské jméno.

On je potomkem ruských „staroobrjadců“, starověrců, kteří kdysi uprchli z Moskevské Rusi do Velkého litevského knížectví. Podepisuje se ovšem jako Vladimiras Prudnikovas. Když nedokáže na něco rozumně odpovědět, zazpívá operní árii.

Co dnes dělají lidé spojení s litevským bojem za nezávislost z konce osmdesátých a začátku devadesátých let? Vytautas Landsbergis, Kazimira Prunskiene nebo někdejší Lansbergisův hlavní poradce Algirdas Patackas?

To jsou velmi odlišní lidé. Prunskiene byla například už kdysi obviněna ze spolupráce s KGB, ale v současné vládě je ministryní zemědělství. Patackas žije stranou politického dění. A Landsbergis je poslancem v Evropském parlamentu.

Je to dobře? Nechybí právě teď doma?

Těžko říci. Má sice obrovskou autoritu u litevské pravice, ale ta není momentálně příliš aktivní. A všeobecné autoritě se netěší. Pro něho osobně je poslanecké místo v Evropském parlamentu tou nejlepší možností. Jeho
hlas tam má váhu, a když se nyní Rusko snaží prosazovat jako velmoc, právě Landsbergis občas poukazuje ve Štrasburku na skryté ruské zájmy, o nichž se toho v Evropě moc neví. Právě on zahájil diskusi o zákazu nejen symbolů nacismu, ale i symbolů komunismu, a trval na tom, že komunismus musí být označen za stejného nepřítele lidstva jako nacismus.

Abychom to nezamluvili: málem jste se omlouval, že mluvíte jako socialista. Změnily se nějak zásadně vaše postoje?

Ještě za bolševika jsem se rozhodl, že nikdy nevstoupím do žádné strany. Toho se držím i dnes. Moje orientace je ovšem ryze konzervativní. Ale můj konzervativismus je spíš kulturní než politické povahy. Hlavním rysem konzervativismu je podle mne vázanost na tradici.

Nové ruské imperiální ambice jsou jasné, jakož i Putinův tah na velmocenskou bránu. Čím může tato rozpínavost škodit Litvě?

Nejsem analytik, nemám všechny potřebné informace, a nechci se tedy pouštět do politických spekulací. Budu mluvit jen z vlastní zkušenosti. Mám pocit, že Rusko usiluje o finlandizaci Pobaltí i dalších středoevropských zemí. Obdobně jako to kdysi dělalo právě s Finskem.

Jak se tento přístup konkrétně projevuje?

Rusko má poměrně velké nejen hospodářské, ale také politické lobby. Ruští podnikatelé mají velký vliv, mají v rukou kohoutky od plynovodů a ropovodů. Pokud jde o ruskou ropnou politiku, mají Rusové po mém soudu dalekosáhlé plány do budoucna. Mám špatný dojem z toho, jak dopadl bývalý německý kancléř Schröder, kterého nyní zaměstnává ruský Gazprom. Jde o něco nepředstavitelně potupného. Schröder se tím degradoval na úroveň Quislinga v Norsku za německé okupace. A plány vést ropovod do Německa po dně Baltského moře je věc nebezpečná nejen politicky, ale i z ekologických důvodů. Na dně Baltu bylo pohřbeno během druhé světové války obrovské množství německých chemických zbraní. Kontejnery po tak dlouhé době zkorodovaly a nikdo neví, jaké by to všechno mělo následky.

Litva je ovšem členem NATO a Evropské unie. Jsou záruky, které tyto instituce skýtají, podle vás dostatečné?

Jistě, příslušnost k NATO a EU dává záruku, že nám nebude svoboda odebrána násilím. Ale v současném světě existují i jiné možnosti, hlavně jde o hospodářskou závislost. Nemáme vlastní ropu ani plyn a nemáme ani žádné jiné zdroje, proto v současnosti Litva jedná s Norskem. Plynovod by mohl vést přes Švédsko a Finsko nebo i přes Polsko. Budeme-li mít nějaké jiné energetické zdroje, potom se situace dost možná změní. Má-li však Rusko v Litvě silné lobby, potom naše formální nezávislost se může časem stát jakousi Potěmkinovou vesnicí a Rusy nemusí ani moc bolet.

Rusko má jeden problém, který se snaží, seč může, zakamuflovat. Tím je Čečensko a to rovněž souvisí s ropnými cestami. Na jedné straně ruský terorismus jako součást státní doktríny. Na druhé Čečenci tím, že odpovídají na terorismus terorismem a napojují se na islamistický teror, riskují ztrátu sympatií ve světě. To už ostatně Rusové dokázali proti nim umně využít. Jak vidíte tento konflikt z litevské perspektivy?

Oficiálně Rusko o Čečencích tvrdí, že to jsou teroristé. Když v Litvě po druhé světové válce pokračoval boj proti ruské okupaci, tvrdili o Litevcích, že jsou bandité. Bandité nebo teroristé, to je v podstatě totéž. Když lidé bojují za nezávislost své země, snadno se o nich dá tvrdit, že jsou teroristé. Čečensko je strategicky důležitý bod, protože odtud se dají kontrolovat veškeré plynovody a ropovody. Rusko nemůže dopustit, aby se Čečensko stalo nezávislým, proto se rozhodlo celý národ zničit. Není to žádná novinka. Jak v minulosti zatočili s Krymskými Tatary, Povolžskými Němci nebo se Židy? Stejný osud byl určen i baltským zemím. Vyhubit nebo poruštit jejich obyvatele a vymazat je z mapy Evropy. Ze všeho nejvíc mi však vadí špinavá politika Západu, která má také svou dlouhou tradici. Všichni máme ještě v dobré paměti, jak Gorbačov dostal Nobelovu cenu za mír po krvavém masakru v Ázerbajdžánu, v Gruzii, v Litvě a nakonec i v Estonsku. To nebylo při udělení ceny vůbec na překážku. S Putinem je to obdobné. Když teď v Praze vidím mladíky ze Západu, kteří si kupují čepice s rudými hvězdami a producírují se po Václaváku, mám chuť těm hlupákům rozbít nos.

Podařilo se u vás uzákonit zákaz používání nejen nacistických, ale i komunistických symbolů?

Ne, parlament o tom zatím ještě nerozhodl.

Litva sousedí také s Běloruskem, kde nedávno proběhly prezidentské volby, které opět vyhrál Lukašenko. Lidé u nás vnímají Bílou Rus jako jen trochu jinačí Rusy. Proč by vlastně neměli být součástí Ruska? Proč se nepřipojí a komplikují si tak život? Váš názor pochopitelně bude jiný – vždyť Litva, Polsko, Bílá Rus k sobě měly v dějinách blízko. V současnosti jsou však na tom, pokud jde o národní sebeuvědomění a kulturní identitu, nepoměrně hůř než Poláci i Litevci. Jak vnímáte situaci Běloruska vy jako Litevec? Dá se pro Bělorusy něco dělat? Co musejí udělat oni sami, aby se zbavili vazalské závislosti na Rusku, která se skrze Lukašenka prosazuje stále víc?

Není žádné pochyby o tom, že Lukašenko je diktátor. Od Běloruska nás nyní odděluje hranice a ke vstupu potřebujeme víza. Informací máme málo, ne o moc víc než vy v Česku. Historicky patřilo západní Bělorusko k Litevskému knížectví. Žili tam i etničtí Litevci. Byli však poslovanštěni, splynuli s Velkorusy a tímto způsobem vzniklo běloruské etnikum. První pokus o běloruskou samostatnost se odehrál v roce 1918 a nebyl úspěšný. Hnutí za národní samostatnost se v Bělorusku objevilo ve chvíli, kdy začala Gorbačovova perestrojka. Poznal jsem několik lidí, kteří jezdili do Litvy a pozorně sledovali vznik Sajudisu a naše první demonstrace. Co se s nimi později stalo, mi není přesně známo, pouze vím, že jsou v opozici.

Při vaší poslední návštěvě jsme hovořili o tom, jak jste přeložil do litevštiny Haškova Švejka. Jaký měla kniha ohlas?

O úspěchu může svědčit fakt, že letos v únoru vyšlo druhé vydání. Já osobně jsem chtěl Švejka přeložit už dávno, protože jsem se starým překladem, který nebyl pořízen z češtiny, ale z ruštiny, nebyl spokojený.

Co jste si jako překladatel z češtiny kladl za cíl?

Minimum pro mne představovalo uvést autory, kteří byli v době, kdy jsem se začal zabývat českou literaturou, v Litvě neznámí. Na začátku jsem překládal eseje a články Václava Havla, potom romány Milana Kundery.

Nikdy jsem nedokázal dost dobře pochopit Kunderův afekt proti Dostojevskému. Ještě před odchodem do exilu dostal nabídku dramatizovat Idiota, ale prý ji odmítl, protože se mu to příčilo. Není škoda, že mu Dostojevskij nakonec splynul s nenáviděným Ruskem, ne-li s rusáctvím?

Chápeme-li Kunderu jako postavu západoevropského, přesněji řečeno francouzského osvícenství, tak samozřejmě Dostojevskij jako představitel východního byzantského mysticismu mu musí být nepříjemný. Jeho averzi vůči Dostojevskému chápu jako averzi vůči všemu ruskému, což pro lidi z naší části Evropy není tak úplně nepochopitelné.

Překládáte také Bohumila Hrabala?

Od něho jsem přeložil pouze několik povídek. Můj poslední překlad byla Europeana od Patrika Ouředníka. Hlavní pro mě ale byl nový překlad Švejka.

U nás existují ve vztahu ke Švejkovi dva protilehlé postoje. Jedni ho mají za bibli, druzí v něm vidí ztělesnění záporných českých vlastností, jejich ospravedlnění, ideologii. Švejkování, švejkovství. Jak vnímáte Haškovo stěžejní dílo vy?

Myslím, že Švejk je kniha o tom, jak obyčejný, takzvaný malý člověk může a dokáže přežít ve strašném stínu totalitární vojenské mašinérie. Dokazuje, že malý člověk, nenapojený na stranické či hierarchické struktury, není vázán, může přežít a zachránit se jako osobnost. A vlastně tehdy, kdy se ocitne ve velkém nebezpečí, jedním ze způsobů přežití je dělat ze sebe blázna. Moc se od té doby nezměnilo.

Neztělesňují se vám ve Švejkovi neheroické vlastnosti Čechů?

Nemyslím, že hlavním cílem tohoto velkého románu bylo zobrazení českých národních rysů. Jde o univerzální text o přežívání v tomto děsivém světě.

Proč jste si k překládání vybral Meyrinkova Golema?

Meyrinka považuji v určitém ohledu za předchůdce Franze Kafky. A z čistě literárněvědného hlediska: je přece známo, že Kafka začal psát Proces po přečtení Golema. Pro mne je to román o mnohostrannosti lidské duše, lidské osobnosti, která není monolitní a jedno­stranná, v níž je možné odhalit všechny stránky a možnosti.

Co se vám nelíbí na současné litevské literatuře?

Její komercializace.

Jsou jistě výjimky...

V současnosti je i u nás řada spisovatelů, kteří se vymykají a stojí za úvahu. Zmíním aspoň dva, oba jsou bohužel již po smrti a jejich dílo se tak uzavřelo. Patří zhruba k mé generaci. První se jmenuje Ričardas Gavelis, zemřel ve dvaapadesáti letech v roce 2002, druhý, rovněž můj přítel, Jurgis Kunčenas, ten zemřel v roce 2003. Považuji je za nejvýznamnější litevské prozaiky postsovětského období.

V čem spočívá jejich původnost, čím by mohli být zajímaví pro nelitevské čtenáře?

Gavelisovy hluboce antitotalitárně naladěné prózy mají blízko k dílům ateistického existencialismu, ale také připomínají latinskoamerický magický realismus. Kunčinas je největší bohém současné litevské prózy. Většina jeho děl se také odehrává v prostředí vilniuské bohémy. Ve svých románech zachytil atmosféru sovětského Vilniusu.

Podobně jako v Polsku je v Litvě možná více místa pro poezii. Různých setkání básníků tam vždy bylo více než u nás. Jaká je situace dnes?

Ta setkání se pořádají i v současnosti. Jaro poezie se koná obvykle koncem května. Tato přehlídka vznikla ještě za komunistů a byla u nás prý zavedena podle československého vzoru, to už na konci padesátých let. Dnes již není tak zajímavá jako kdysi. Původně jako protiklad k tomuto, už hodně oficiálnímu Jaru začali mladí básníci a lidé kolem litevského PEN klubu pořádat Podzim poezie. Ten se nekoná ve Vilniusu, ale v Druskininkai, polsky Druskienniki, u polsko-litevských hranic.

To není daleko od polských Suwalek…

Je to ve stejném směru. Suwalki jsou ostatně bývalé litevské město, kde stále žije početná litevská menšina. Pochází odtud několik významných litevských básníků.

Andrzeje Wajdu máme zafixovaného jako polského režiséra, ale on má také litevské kořeny.

Wajda je původem Litvak, jeho předci byli Židé žijící na území Litevského velkoknížectví. V polském městě Sejny, litevsky se jmenovalo Sejnai, mi ukazovali synagogu, do které chodili Wajdovi rodiče. Litvak je také například Emmanuel Lévinas, velký vilniuský gaon, mudrc.

Polsko-litevské vztahy jsou také zatížené minulostí, i když jinak než litevsko-ruské. Existuje v nich nějaké napětí, reminiscence, nevyřešené věci?

Napětí, jaké existovalo například v mezi­váleč­ném dvacetiletí, patří, doufejme, historii. Litva s Polskem úspěšně spolupracuje: v politice určitě, v ekonomice by mohla být spolupráce lepší. Vždyť například dosud nemáme železnici podle evropských norem, která by spojovala Litvu s Polskem!

Stále jen širokorozchodná trať?

Hlavně ruská. Také plány na propojení litevské a polské elektrické sítě jsou zatím ve hvězdách. V baltských zemích se pracuje na výstavbě dálnice Via baltica, která by měla spojit Varšavu s Helsinkami. V Litvě jsou práce téměř u konce, ale na polské straně to jde bohužel pomalu.

V Praze jste tentokrát byl jen na otočku. Co si odsud odvážíte?

Dodělávám překlad Spalovače mrtvol od Ladislava Fukse. Koupil jsem si teď nové eseje Milana Kundery, které vyšly v nakladatelství Atlantis. Až se vrátím domů, začnu jednat o jejich překladu.