Pozdní říjnový den – studený vzduch z noci na noc pronikl do dosud nevychladlé krajiny, odtud nejen vidění do velké vzdálenosti, ale i přímo slastná plastičnost krajiny. Mezi dvěma stromy na obzoru, z nichž jeden stačil zežloutnout o něco víc než druhý, je jako na manýristické miniatuře vidět cestou autobusem do Havlíčkova Brodu hrad Lipnici. Nepatrný mlhavý opar v odpoledním slunci vyvolává na tu dálku iluzi chvění. Kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Přiznávám, že podobné otázky mi v otevřené podzimní krajině tanou v mysli spontánněji než v krajině svinuté do sebe v nečase listopadových plískanic. A rovněž se mi nepoměrně lépe než v dušičkovém čase myslí na ty, kdo mě předešli. Svátek dušiček u nás jako by už dávno nebyl svátkem všech „věrných zemřelých“; od dětství se mi všechno to chvatné ukládání věnců se svíčkami do kufrů automobilů a převážení na pohřebiště spojuje jen s dušičkami-bublinkami, vězněnými pod hrníčky nějakým velkým škodolibým hastrmanem.
V mínění našich dávných předků byly duše zemřelých motýly, babočkami, které nás přicházely navštívit. Před několika dny uvízla v mém pokoji dokonce babočka paví oko. Sluneční svit v letošním netypickém podzimu proniká okny, motýl slyšně třepotá křídly a leze po skle nahoru dolů: když se zastaví, celý se chvěje vysílením. Nemám a nevím, čím bych ho uhostil: když mu neotevřu, zajde hlady, otevřu-li, zajde chladem. Na druhý den jsem na motýla zapomněl, otvírám na chvíli okno, a babočce se podařilo uletět. Záměrně nemluvím o těch, kdo předešli nás, ale o těch, kdo předešli pouhého mne. Kam že mne to předešli? Nikoli do neznáma nebo nenávratna, což jsou více méně přímými uživateli těchto pojmů přímo i nepřímo přiznávané eufemismy nicoty. Ladislav Klíma neměl rád češtinu, protože prý naše mateřština nejen trpí nadměrnými shluky souhlásek, ale má i poměrně mnoho slov vytvořených výhradně z nich. Patří mezi ně i slovo smrt, s-m-r-t. Možná chybělo jen málo, a místo strom by se říkalo s-t-r-m. Jde o náhodnou souvislost, nebo lze smrt, chvíli umírání, přirovnat k závrati způsobené pohledem do koruny vysokého stromu, kořenícího svými větvemi ve slunci, v nebesích? Kam mne tedy v minulých letech předešli přátelé jako Sergej Machonin, za nímž jsem rád jezdil do Dolního Města pod Lipnicí, nebo Nikolaj Andrej Stankovič, pochovaný v nedaleké Skále? Czesław Miłosz, který zemřel loni v srpnu, v jedné ze svých pozdních básní, nazvané Farnost, uvažuje o svých vrstevnících a o smyslu jejich utrpení v starobě, „v hlenech, čpící moči, v nemocniční hanbě zkroucených těl“:
A najednou věčnost. Nepatřičná. Neslušná.
Jak domeček pro panenky rozdrcený pod koly, slon
šlapající po mravenci, oceán zaplavující
ostrůvek.
Básník dále s povzdechem říká, že „dětinská pošetilost nás všech se nedokáže srovnat s vážností posledních věcí“. Před patnácti roky jsem zažil svátek věrných zemřelých v jeho rodné Litvě, ve Vilniusu. Světla ha hrobech, ale na jakých hrobech! Tváře a kříže vyřezávané do dřeva. Jako by onen svět byl hned za rohem. Ne prodloužení pozemské existence do záhrobí jako v Egyptě, ale ve vší posvátnosti tajemství tušená nová kvalita. Ne, věčnost není eufemismus a nemělo by se jí plýtvat. Může se však něco (člověk), co je svou povahou konečné a co ve smrti, třebaže vůbec ne automaticky, změnilo své skupenství, donekonečna kochat tím, co je nekonečné svou podstatou, nekonečnou Existencí, Absolutnem? A jaký užitek, z opačné strany, může mít z tohoto kochání (člověka) samo Absolutno? To je pochyba se štítkem Viděno odsud. Nemám-li zabloudit a probořit se v močálech antropomorfismů, nezbude mi než s básníkem čekat, že i mé zde a nyní jednou vstoupí do Věčnosti, a to zcela jinak, než se dušičce-bublince eventuelně podaří uniknout z hastrmanova hrníčku a splynout s ostatním vzduchem. Než však do Věčnosti vstoupíme, předstoupíme před ni – a onomu ne již času a ještě ne věčnosti, té s malým v, té naší, se říká očistec, purgatorium.
Kdo za mnou motýla-babočku poslal, co mi měl připomenout? Asi to, že si letos na jaře úspěšně sáhl na život Jan Zrzavý z Okrouhlice. Přítel, prasynovec malíře téhož jména. Pokusil se vstoupit dveřmi namalovanými na zdi, nebo jimi chtěl utéci? Není na mně, abych to rozsuzoval. O jeho pohřbu jsem mu řekl, že nemohu s ním souhlasit, neboť něco takového nikdy není jen a jen naší věcí, jak usuzují lidé tohoto světa. Je zlé tu nebýt, pokud jsme nebyli povoláni. A přece nevěřím, že by ses, Jene, minul s věčností. Nejen s tou lidskou, ale ani s tou s velkým V.
27. 10. A. D. 2005
Autor je básník a překladatel.