„Slavné májové dny“, jak byl kdysi nazýván týden od Svátku práce po Den osvobození, letos snad víc než vzpomínaná výročí poznamenaly nadcházející parlamentní volby. Výraznější než obě shromáždění na pražském Výstavišti byla manifestace proti komunistům na Letné a epilog demonstrace neonacistických skinů na Palackého náměstí.
Letenská výzva k mobilizaci, jak na místě označil Miroslav Kalousek tento „První máj bez komunistů, a nikdy jinak“, záměr vyřadit komunisty z veřejného života, jak ho formuloval Karel Plocek z Konfederace politických vězňů, nutí k zamyšlení: Je skutečně hlavním, mobilizačním úkolem těchto dnů obrana proti komunistům a komunismu? Nebo urputná snaha, aby vláda, která vzejde z nadcházejících voleb, nemohla plnit svůj levicový program?
Na rozdíl od minulých desetiletí, ba staletí nejsme v situaci obléhaných Trojanů, připusťme však, že kdesi kdosi stlouká dřevěného koně ve víře, že ho bezstarostně postavíme za vlastní obranné hradby. Jakou barvu by měla tato nástraha? Sotva rudou hvězdu se srpem a kladivem. I kdyby se zítra dali na pochod vojáci z Ruska, dozajista by se tak nestalo pod emblémy komunismu. Pokud se tato bolestná etapa dvacátého století do něčeho převtělila, pak do nacionalismu. Leninovy a Stalinovy ideje odešly do minulosti, ještě dožívají na okrajích světového dění, vzkřísit je však nelze.
Jeden z protagonistů letenského „a nikdy jinak“, Miroslav Kalousek, prohlásil, že náš antikomunismus není laciný. Pokud není levný – kolik za něj zaplatil? Nikoli dnes, kdy je v konkursní podstatě, ale v čase, kdy odpor vůči němu opravdu nebyl levný. Dívám se na snímek letošních letenských manifestantů a věřím, že nemají a nikdy neměli komunisty rádi. Kolik je však mezi nimi takových, kteří konali víc než jen kritiku a lamentace v bezpečném kruhu stejně či podobně smýšlejících?
Dnes jako včera. V cyklu událostí, od nichž uplynulo jedenašedesát let, najdeme i výročí, které dozajista nebude vzpomínáno. Poslední veřejnou popravu v Čechách, kdy se po vynesení rozsudku shromáždily četné tisíce, aby zhlédly, jak bude oběšen někdejší nacistický primátor Pfitzner. Také z tohoto dne se zachovaly fotografie, byť málo zřetelné, a také zde se nabízí otázka: kolik lidí z toho davu přivedlo na pankrácké náměstí něco víc než jen zájem o morbidní podívanou nebo snaha kompenzovat svou včerejší přikrčenost, nestatečnost?
Nejde o to určovat, kdo měl včera a kdo má dnes právo poraženého nepřítele hlučně odsuzovat a nabádat k jeho vykořenění. Řady bojovníků proti nacismu výrazně zhoustly až po válce, zapřisáhlí nepřátelé komunismu se zformovali až po Listopadu. Známe-li skutečné nositele odporu, sami si zodpovězme otázku, zda právě oni byli a jsou páteří pozdně antifašistických či pozdně antikomunistických manifestací.
Dokud mají mezi našimi komunisty pádné slovo strůjci minulého útlaku, lidé hledající slova omluvy pro Stalina, Gottwalda a jejich stvůry, dokud nejsou schopni přiznat ani vlastní, osobní podíl na závěrečných letech vlády jedné strany, nelze je sice „vyřadit z veřejného života“, jak na Letné hlásal patentovaný demokrat, ale bylo by scestné svěřovat jim podíl na centrální výkonné moci. Takový záměr, přisuzovaný sociální demokracii, byl motivem zmíněné letenské manifestace, a volby ukážou, do jaké míry je tento strašák účinný.
Strašení včerejším nepřítelem má ovšem své riziko, zejména když je výsledkem kalkulace. Poražený nacismus v podobě hrozícího revanšismu Moskva po léta uměle oživovala a servírovala jako aktuální hrozbu. Ještě i potupná „Smlouva o dočasné přítomnosti sovětských vojsk na území ČSSR“ má tuto hrozbu ve své preambuli. Ostatně, v nejedné hlavě straší dodnes. Podobně mylné, spíš kalkulované než mylné, by mohlo být ohrožování naší současnosti poraženým komunismem. Revoluční ideologií dostatečně vypelichanou – pokud se nepodaří rozdělit společnost hlubokým sociálním příkopem.
V ono pondělí Prvního máje odjížděla ze shromáždění Národního odporu na Palackého náměstí skupinka holých lebek. Hlučností a sebevědomým buranstvím ve ztichlé tramvaji nepřehlédnutelná. Každý druhý měl v ruce dlouhou tyč, zatím jen poměrně tenkou, dřevěnou.