Příliš mnoho hrdinů?

Za časů Karla Čapka vznikl nápad založit státní hrdinec. Tato iniciativa zanikla, ostatně nebylo ani jasné, má-li jít o chovnou stanici nebo o jakýsi pantheon. O hrdiny však nouze nebyla. Daly se tak nazvat tisíce legionářů, kteří místo zavšiveného, ale bezpečného údělu zajatců znovu vstoupili do riskantní války za svobodnou republiku. Ani o hrdinech druhé světové války, ať na domácí nebo na zahraničních frontách, nebylo možné pochybovat. Jinak už v letech dalších. Po dvou Janech, Palachovi a Zajícovi, po jihlavském Evženu Plockovi a polském Ryszardu Siwiecovi, kteří svůj nesouhlas se srpnem 1968 stvrdili obětí nejvyšší, každé hrdinství jako by ztratilo na váze. Kudy dnes vede hranice, za níž lze hovořit o heroismu? Česká televize týden co týden vysílá pořady o „neznámých hrdinech“. Záslužně připomíná osudy, které pod trestními sankcemi byly po celá desetiletí tajeny, zároveň však smývá rozdíly mezi hrdiny a oběťmi, jejichž životy se změnily bez vlastního rozhodnutí. Tyto oběti většinou trpěly pro své minulé postoje, jejich úděl měl zastrašovat před každou možnou revoltou a posléze vytvářely armádu bezprávných otroků. „Radaroví hladovkáři: Palachové, nebo pomatenci?“ ptala se posledního květnového dne anonce na první straně Práva. Do listu se však tento ohlášený námět bůhvíproč nedostal. Odpověď přinesla teprve druhého dne ministryně Parkanová v televizi Prima: „Neváhám to označit za vydírání, a s vyděrači se vyjednávat nemá.“ Jako by čas plynul nazpátek. Do doby, kdy studentské a dělnické stávky Gustáv Husák novátorsky označil za nepřípustné nátlakové akce, slovy, která ve zdraví přežila do našich dnů. Přežil i názor, že skutečný zájem občanů nejlépe znají a mohou zastávat jen jejich zvolení zástupci. Kde potom hledat hrdiny v době, která si nežádá oběti nejvyšší? Neříkejme jim hrdinové, ale přemýšlejme, co nám svými skutky chtějí říci. Jsou stále kolem nás, stranou spolehlivého hlavního proudu, vzpurní a až trestuhodně lhostejní k vlastnímu prospěchu.