Před šesti lety se v Norsku objevilo vydavatelství Sofa Records, řízené duem čelných představitelů severské scény – Ingarem Zachem a Ivarem Grydelandem. Za poměrně krátký čas si tento label vydobyl výraznou pozici díky produkci titulů s výtečným obsazením interpretů i vydáváním plasticky snímaných nahrávek s autentickým zvukem a nezaměnitelným grafickým designem.a
Hudba označovaná nálepkou volné improvizace, intuitivní hudby nebo redukcionismu představuje i v rámci univerza „jiné“ hudby sice rozšířený, ale poměrně špatně definovatelný okruh tvorby, který bývá mnohdy akademickými kruhy přehlížen pro absolutní svobodu, vyvázanou ze všech myslitelných hudebních norem, struktur a pravidel. A přesto si hudba, která vzniká v přímé interakci tady a teď, našla svůj okruh posluchačů a vydavatelů (např. Erstwhile, Tzadik, Musica Genera). Ačkoliv se ze strany vydavatele jedná o finanční harakiri, archivováním a rozšiřováním nahrávek této specifické scény přibližuje velmi vzácná díla, představující hudební myšlení v samotném stavu zrodu, hráčskou empatii a neustále proměnlivé strategie hry.
Label Sofa Records se etabloval poměrně rychle, a ačkoliv má na svém kontě pouhých osmnáct titulů, lze již hovořit o jasně vyprofilovaném vydavatelství s jasnou dramaturgií a vysokým jakostním standardem. Z naší pozice se severská hudební scéna jeví jako palác přeplněný zručnými instrumentalisty, kteří jsou otevřeni hledání nových horizontů. Množství severských skupin, projektů a sólových hráčů ve spojení s ohromnou roční produkcí desek stále působí jako zázrak, při němž se slovům perkusisty Ingara Zacha téměř nechce věřit. Zach vysvětluje důvod pro založení Sofa velmi prostě: „Společně s Ivarem Grydelandem jsme chtěli vydávat především naši hudbu, ale tehdy by se žádné norské vydavatelství neodvážilo vypustit takové nahrávky na světlo světa. Museli jsme si je vydat sami. Po jistém čase se v naší zemi experimentální scéna natolik rozvinula, až jsme zatoužili vydávat i hudbu jiných umělců.“ Původní projekt určený pro perkusistu Zacha a kytaristu Grydelanda se vzápětí rozrostl o spolupráci s klíčovými osobnostmi radikální a progresivní hudby – například o trumpetistu Axela Dörnera, kytaristu Dereka Baileyho, klavíristu Pata Thomase, bubeníka Paala Nilssen-Lovea nebo kytaristu a elektronika Jima O’Rourka.
Zvraty, gradace, ticho
Takřka veškerá alba jsou nahrávána naživo během koncertů s vědomím, že inertnost studia u improvizované hudby zabíjí to nejpodstatnější: koncentraci na daný moment, spojenou s uvolněním a přístupností ke změnám. Výsledné nahrávky jsou tudíž záznamy neopakovatelných events – událostí, do nichž někdy vstupují i zvuky bezprostředního okolí. A právě tento vpád reality, pronikající do permanentně otevřeného a proměnlivého rámce skladeb (prostého jakýchkoliv smluvených kódů a předem stanovených matric či vzorců), bývá hudebníky přijímán jako další legitimní složka zvukového univerza díla. Je s podivem, jak dobře tato naturální a ve své spontaneitě transparentní díla, která odrážejí daný stav muzikantského dialogu a celé atmosféry koncertu, fungují z disku, mimo rámec přímého zakoušení.
Důkladnější profil labelu je možné vytvořit na základě popisu tří alb z nedávné produkce, z nichž každé představuje suverénní akt odlišné muzikantské strategie a komunikace. První přístup je bigbandový, druhý směšuje elektroniku s neidiomatickou akustickou složkou a třetí je čistě akustickou, gestickou improvizací.
Jak to už bývá u improvizované hudby zvykem, většina projektů se skládá z poměrně malého počtu hudebníků. Grydeland se Zachem se nicméně rozhodli vytvořit proměnlivý bigband s podivuhodným názvem No Spaghetti Incident, který by mohl být vzdáleným příbuzným skupin s velkým obsazením: freejazzového Globe Unity Orchestra a Evan Parker Electro-Acoustic Ensemble. V tomto bigbandu se od roku svého vzniku, tedy 1998, vystřídalo již na šedesát hudebníků z celého světa, kteří se zúčastnili buď nahrávání nebo totožně pojmenovaného putovního festivalu improvizace (oba zakladatelé labelu Sofa si během let ke spolupráci přizvali skutečné hvězdy intuitivní hudby, jako jsou Ratkje, Minton, Doneda nebo Barberan).
Jak dokládá poslední nahrávka Real Time Satellite Data, pořízená ve složení jazzového okteta, vzájemný dialog a naslouchání druhému zde zapříčinily zcela podvratný přístup ke zvuku, ale i koncipování volně plynoucích skladeb jako takových. Přestože máme co do činění se zručnými sólisty, nikdo z nich sóla nehraje. Přes sebe či vedle sebe jsou řazeny izolované zvuky bez jakéhokoliv rytmického či melodického potenciálu a náznaku možné repetice. Jednotlivé údery na perkuse, výštěky saxofonu, táhlé plochy trubky nebo elektronické drones (prodlevy) skládají mozaiku, která na první pohled působí nahodilým a fragmentarizovaným dojmem. Všechny skladby mají ovšem svůj vnitřní řád, dílčí prvky na sebe přesně navazují, ačkoliv jsou odkázány na pouhou empatii hráčů a jejich cit pro vnitřní zvraty a gradace. A často je vzájemné naslouchání tak silné, že výsledkem je ticho – bytostný a plnoprávný prvek improvizované hudby, nádech mezi jednotlivými zvuky, naladění se v toku komunikace.
Znepokojení v lenošce
Další skupinou je trio s názvem Toot, které se skládá z trumpetisty Axela Dörnera, vokálního experimentátora Phila Mintona a Thomase Lehna, který používá analogovou elektroniku. Jejich debut s názvem One je dílem Mintonova hlasového projevu, který nemá se zpěvem společného vůbec nic. Minton skučí, úpí a sténá, řve a dáví se, zkrátka vydává zvuky, které využívají hlasový potenciál v plné míře, jen s jediným omezením: jeho projevu chybí melodie, rytmus a slova. Minton vychází za hranice toho, co jsme schopni nazírat či označovat jako zpěv, a daleko více zkoumá čistě sonický potenciál hlasu a zvuku úst. Jako by nás odváděl od kulturnosti a vracel buď k infantilnímu či agonickému a přímo fyzickému prožívání radosti ze zvukových možností lidského těla. I Dörner vykračuje za hranice charakteristických vlastností trubky. Ve své hře odvrhává vše, co si s výsostně jazzovým nástrojem spojujeme, a soustředí se pouze na táhlé mikrotonální plochy a šelesty, které by bez mocného zesílení za pomoci mikrofonu a speciálně nastaveného mixážního pultu nebyly takřka slyšet. Thomas Lehn vstupuje do tohoto světa obdobným způsobem, a to za pomoci elektroniky, z níž vyluzuje táhlé pískající plochy, praskání, údery a zvuky s ostře rezonančním potenciálem. Dlouhé pasáže se odehrávají na samém prahu slyšitelnosti, a vzápětí jsou přervány agresivními vpády trojice, která svým dílem přitakala spontánní a ryze animální radosti ze zvuku.
Posledním vzorkem, který zde představíme, bude duo Yumiko Tanaka (zpěv a hra na japonský strunný nástroj shamizen) a Ivar Grydeland (akustická kytara). Jejich album Continental Trust bylo nahráno v japonském klubu, v němž se výrazně ozývaly zvuky okolního prostředí. Tyto zvuky se staly jakýmsi třetím hráčem, s jehož účastí se počítá. Tanaka, která je bývalou členkou jedné z důležitých skupin japonského undergroundu Ground Zero, do dialogu přináší cit pro elektronicky znějící drones, které však mají ryze akustický původ, a také velmi expresivní hlasový projev s téměř hardcoreovou syrovostí a citovou plastičností. Velice ambientní a jemná nahrávka je vystavěna na dlouhých tónických plochách, které Gryderland citlivě penetruje gestickou a netypicky stavěnou hrou na akustickou kytaru, s patrnými stopami síly úderů do strun, na něž je hráno různými objekty. Zatímco Yumiko Tanaka vytváří dlouhé a rovné plochy, norský kytarista ukazuje převážně perkusivní možnosti hry na klasický instrument. V jinak velmi tiché a podmanivé nahrávce zní jediná skladba s agresivním vokálním projevem jako bouře. Improvizující dvojice na albu Continental Trust odhaluje a zkoumá převážně sílu gesta jako aktu pohybu od ticha ke zvuku.
Ačkoliv se norské progresivní vydavatelství jmenuje Sofa, paradoxně ke klidnému sezení nevybízí. Přináší do světa nejrozličnější podoby znepokojivého a čerstvého hudebního dialogu, které jsou nadmíru hodnotné, neboť naznačují cesty, jimiž se může hudba dále ubírat.
Autor je redaktor časopisu HIS Voice.