V poslední době se rozběhlo další kolo diskusí o zřízení českého Ústavu paměti národa. Pro někoho bude možná překvapivé, že se proti jeho zřízení staví významná část archivářů i část historiků.
V lednu tohoto roku se z iniciativy místopředsedy Senátu Jiřího Lišky (ODS) začala v horní komoře opět diskutovat myšlenka na zřízení instituce, která by spravovala archivy dokumentů vzniklých činností komunistické Státní bezpečnosti (StB) a zároveň se zabývala i vědeckou a osvětovou činností. Nápad to není nový. Senát se vyslovil pro zřízení podobné instituce již v roce 1999, ale tehdy ji zamítla Poslanecká sněmovna. Debaty o potřebnosti či zbytečnosti podobné instituce, v letech 2001 až 2002 nazývané Institut pro dokumentaci totality, poté sporadicky pokračovaly v průběhu několika let. Další impuls přišel koncem loňského roku, kdy vznikl nový senátní návrh zákona.
V Senátu od té doby proběhlo několik jednání a seminářů věnovaných tomuto tématu; poslední se uskutečnil 16. května. Zákon má podle plánů předkladatelů horní komora schválit před volbami. Poslanecká sněmovna by o něm pak měla jednat až v novém složení po volbách.
Aktivita politiků způsobila, že se i v obci historiků a archivářů začalo opět něco hýbat. Účast zástupců institucí, které mají v popisu práce zabývat se nedávnou minulostí – tedy Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu (ÚDV), Ústavu soudobých dějin (ÚSD) a archivářů byla v Senátu různá. Na některých jednáních spíše minimální, a jen výjimečně se jich účastnili představitelé těchto institucí. Možná i proto většinou převládal hlas stoupenců nové instituce.
Na diskusním semináři, který pořádal ÚSD na začátku května v Akademii věd k tématu „Skrývá se paměť národa v dokumentech StB?“, poskytli organizátoři více prostoru odpůrcům nové instituce. Ti převládali mezi pozvanými a také mezi řečníky za předsednickým stolem. Současný stav bádání o komunistické minulosti a přístupu k archivním pramenům přitom z diskutujících neobhajoval nikdo.
Člen vědecké rady AV ČR, historik Zdeněk Jirásek uvedl, že „jsme se s vlastní minulostí vyrovnávali několikrát neúspěšně“ a „dosud neexistuje syntetická práce, která by se zabývala daným obdobím“. Přesto však varoval před zřizováním megaarchivu, který by schraňoval dokumenty StB na jednom místě a prováděl by i vlastní výzkum. Prý by vyvolal potíže například kvůli tomu, že není jasné, jaké všechny archivy by měly být jeho součástí, a beztoho o jeho zřízení nemá zájem ani tak širší veřejnost, jako spíš „část politiků a historiků“.
Ředitel Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jiří Pešek upozornil ve svém vystoupení na některé z problémů, kterým čelí německý úřad Úřad spolkového pověřence pro písemnosti Státní bezpečnosti NDR, známý pod názvem Gauckův úřad. Jde mimo jiné o soudní spory související s právem na ochranu osobnosti a zveřejňováním informací, které tajná služba získala nezákonně. Bez bližších podrobností také upozornil, že se v současné době přemýšlí i o ukončení mnohaleté činnosti tohoto úřadu. Pro českou situaci navrhl převedení archivních fondů, momentálně ve správě ministerstva vnitra, ministerstva obrany a rozvědky, pod Národní archiv. Využití a rozšíření stávajícího archivu by prý přišlo levněji.
Pro zřízení ústavu se z panelistů v první části semináře vyslovil pouze historik Vilém Prečan, podle něhož však by měl být zvolen pro instituci vhodnější název, který by nevyvolával dojem, že dokumenty tajné policie představují veškerou paměť národa.
Na odlišné důvody, které stojí za odporem k zřízení nové instituce, poukázal v diskusi ve svém vystoupení Jan Šinágl, který se panelistů dotázal, kdy oni sami působili v KSČ a jaké k tématu StB dosud vydali publikace. Zatímco na první z otázek někteří oslovení odpověděli odsouzením kádrování či přiznáním někdejšího členství v komunistické straně (Znoj, Jirásek, Prečan), druhá otázka zůstala bez odpovědi. Ve skutečnosti, jak poté poukázali mnozí diskutující, u nás tématu StB dosud mnoho historiků pozornost nevěnovalo.
Z pléna poté upozornil senátor Martin Mejstřík na nedostatečnou dostupnost archivních materiálů StB a nefunkčnost archivu MV, který část z nich momentálně spravuje: „Požádal jsem o svazek k Vojtěchu Filipovi a některé stránky jsem po několika měsících dostal zabílené, jiné úplně chyběly. Jak se asi zachází s běžným žadatelem?“ Výrazný pokrok ve zpřístupňování archivů i bádání podle něj může přinést jen nový ústav, který nebude svázaný s MV. O jeho zřízení se jako senátor zasazuje nejen z těchto důvodů, ale i proto, že by jeho vytvoření dalo jasný signál politického zájmu o otevřené vyrovnání se s nedávnou minulostí.
Ostrého odsouzení se návrhu na zřízení ústavu dostalo od některých přítomných archivářů. Předseda České archivní společnosti Daniel Doležal například označil podobnou instituci za nesystémovou, neboť způsobí trhání archivních fondů. S námitkou na nebezpečí ztráty dokumentů nebo roztrhání archivů vystoupil i historik Václav Kural, podle něhož by současné nedostatky ve zpřístupňování dokumentů odstranilo přesunutí dokumentů StB z MV do Národního archivu na Chodovec a zvýšení počtu tamních archivářů a nedostatky badatelské by vyřešilo posílení současného Ústavu pro soudobé dějiny.
Václav Ledvinka z Archivu hlavního města Prahy proti založení ústavu namítal, že je organizačně, finančně i odborně příliš náročné. Stěhování fondů by podle něj na několik let zastavilo výzkum a navíc by bylo nutné pro nový ústav pořizovat od velké části dokumentů v různých současných archivech kopie, což by nadměrně zatížilo jejich stávající malé kapacity. Navržené znění zákona přitom podle něj poskytuje vágní záruky veřejné přístupnosti fondů a kontroly fungování ústavu.
Vůči argumentům odpůrců v průběhu diskuse vystoupil mj. dokumentarista Martin Vadas, který zmínil obtíže, jimž čelí při získávání dokumentů pro svou tvorbu, a uvedl, že vyjmutí fondů z pravomoci MV by jejich dostupnost jistě zlepšilo. Historik Petr Blažek napadl tvrzení o nutném rozdělení stávajících archivních fondů v důsledku zřízení ústavu. Naopak by měly být sceleny dosud rozdělené fondy – s jedinou výjimkou: dokumentů vojenské rozvědky. Poukázal také na rozsáhlou publikační i osvětovou činnost ústavů paměti národa na Slovensku a v Polsku. V těchto zemích podle něj znamenal ústav impuls k podpoře kvality i rozsahu bádání. Nedostatečnou pozornost, kterou současné české instituce věnují problematice StB a vůbec minulému režimu, ve svém vystoupení kritizoval historik Petr Koura, podle něhož by právě nová instituce mohla pomoci situaci zlepšit.
Z vyznění diskuse (a také živých debat v kuloárech) bylo zřejmé, že současný postup i kapacity pro zpřístupňování dokumentů StB jsou neuspokojivé a stav bádání v této oblasti tomu odpovídá. Bez ohledu na rozdílné názory na vznik nové instituce přitom bylo jasné, že jednomu důležitému účelu již v České republice Ústav národní paměti posloužil. Návrh ústavu jako politický šťouchanec alespoň přiměl část historické a archivnické obce začít o nedostatcích v poznávání a zpřístupňování nedávné historie alespoň mluvit a možná i hledat řešení. To však vzbuzuje další otázku. Proč se s diskusí tak dlouho čekalo?