Krajinou samoty – povídky lotyšských spisovatelek
Přeložili Míša Bečková, Lenka Matoušková, Denisa Šelelyová, Michal Škrabal
One Woman Press 2006, 212 s.
Osm povídek čtyř lotyšských autorek (Ingy -Abele, Nory Iksteny, Gundegy Repše, Andry Neiburgy) spojují, vedle jejich pohlaví tři rysy: sociální cítění, vztah k přírodě, počasí a vůbec živlům a morálka. Hrdinkami jsou současné ženy, mladé i staré, vesničanky i obyvatelky měst. Vždy žijí na periferii, poznamenané a zatížené, ať ošklivostí, neláskou rodičů nebo politickým postihem. K sociálnímu rozměru se přímo váže morální podtón textů. Nalezneme tu příběhy, kde je dobro po zásluze odměněno (Darujte mi housličky), až po klasický model typu: byla tak hodná a bezbranná, a přece ji někdo ukopal k smrti (Naďa). Muži jsou zde většinou nepřítomní nebo příliš staří, mrtví, opilí atd. Každopádně existují jen v myslích a vyprávění žen, které jsou postavami; muži ne. K morálnímu aspektu zařazených povídek lze z druhé strany připojit i zmiňovaný cit pro přírodu (moře, sníh, sušené byliny, zvířata) – ta zde, jako klasický protiklad k špíně lidské společností, zastupuje cosi čistého, neposkvrněného. Ženy (i ty městské) přebývají většinou ve starých domech, kde se topí dřevem a do lesa není daleko. Můžeme-li důvěřovat tomu, že ve výběru redaktorů svazku Marty Greviny-Dzilumy a Pavla Štolla se ocitly texty více méně zástupné a v něčem typické, a ne ojedinělí exoti, pak současné Lotyšky mají k přírodě a jejím zázrakům rozhodně blíže než my. To jim lze závidět. Alespoň mají kam utéct.
Magdaléna Platzová
W. G. Sebald
Vystěhovalci
Přeložil Radovan Charvát
Paseka 2006, 224 s.
U nás zatím neznámý německý prozaik, esejista a literární vědec W. G. Sebald (1944–2001), žijící od 70. let ve Velké Británii, si v 90. letech získal značné renomé knihami na pomezí románu, eseje a autobiografie a za poslední prózu Austerlitz (2001) dokonce získal americkou National Book Critics Circle Award. Ve Vystěhovalcích (Die Ausgewanderten, 1992) Sebald vykresluje „dokumentární“ portrét čtyř židovských a německých exulantů: lékaře Henryho Selwyna, učitele Paula Bereytera, vypravěčova prastrýce Ambrose Adelwartha a malíře Maxe Auracha. Meditace o paměti a ztrátě je podána odtažitým, nevzrušivým, přesto však uhrančivým stylem. Hrdiny jednotlivých oddílů poznáváme ze vzpomínek lidí, kteří je znali, z deníků či cestopisných poznámek a také z fotografií, které knihu bohatě doplňují. Určujícím motivem díla je exil, hledání a nenacházení nového domova a nové identity v cizí zemi. Hrdinové jsou pronásledováni pocity viny a hanby, klaustrofobie a deprese; všude visí stín holocaustu, pronásledování a útěku, ačkoli oni sami nejsou přímo válečnými oběťmi. Čtenář je místy nucen „číst mezi řádky“ a pozorně se dívat na fotografie, aby pronikl hlouběji k postavám i k vypravěči samému. Není to četba jednoduchá a rozhodně ne veselá, portrét čtyř pohnutých osudů je však pozoruhodný, zvláště když si uvědomíme, že se nad nimi klene portrét pátý, jakkoli umně skrytý, totiž samotného autora.
Milan Valden
Tereza Brdečková
Ještě jsem tady – rozhovory o životě, dějinách a stáří
Nakladatelství Lidové noviny 2005, 188 s.
Spisovatelka Tereza Brdečková do knihy vybrala a přepsala některé rozhovory ze své specifické talk-show se seniory, kterou na obrazovce České televize můžeme vídat již desátým rokem. K mnohahodinovému materiálu, který skýtají dokumentární záznamy jmenovaného pořadu, publikace přistupuje „literárně“, když přetiskuje výhradně ta vyprávění, v nichž – řečeno citací z úvodu – „slova a příběhy hrají největší roli“. Každý, kdo viděl některý z dílů těchto přehlédnutí vlastního života, musí nejen (objektivně) dojít k názoru, že reflexe nejstarší generace v našich médiích absentuje neprávem, ale také (subjektivně) nahlédnout, že natočené osobnosti mají ve většině případů pozoruhodné osobní dějiny právě v kontextu v těm velkým, což samo o sobě stojí za převyprávění ostatním. Knižní výběr představuje rozhovory s osmi ženami a deseti muži, jejichž osobní i profesní založení víceméně reprezentuje rozmanitost, jakou přinášejí i televizní portréty. Rozhovory se čtou dobře, někdy až jakoby vtahují čtenáře „do hry“, a tak jim lze vytknout jedině to, že občas ve vyprávění pocítíme jistou mezeru, na papíře snad ještě markantnější než před kamerou, danou zřejmě neschopností či nemožností tazatelky zeptat se na chybějící, přeskočenou nebo zapomenutou událost. Ale konečně, na to mají obě strany těchto dialogů právo.
Lenka Jungmannová
Arto Paasilinna
Les oběšených lišek
Přeložil Jan Petr Velkoborský
Hejkal 2006, 204 s.
Tak nejprve bychom tu měli Oivu Juntunena, původem Fina a venkoncem darebáka, momentálně majitele třiceti šesti kilogramů zlata, nad kterým se však co nevidět začnou stahovat mračna. Dále je tady major finské armády Sulo Armas Remes, nad kterým se mračna stahují už nějaký čas, jenže v jeho případě nejde o to, že by se s někým zapomněl rozdělit o kořist, ale – jak jinak, když se jedná o důstojníka armády a ještě k tomu Fina – o těžkou závislost na alkoholu, zejména na pomerančovém likéru. Co s ním? Nejlépe poslat ho na hodně dlouhou dovolenou. A do třetice je tady jedna devadesátiletá a na svůj věk nečekaně svěží Laponka jménem Naska Mosnikoffová, které teče dírami ve střeše až do postele a zaboha nechce do domova důchodců. Jenže úřední šiml si myslí něco úplně jiného. Tyto tři vpravdě poněkud nesourodé osoby svede dohromady finský spisovatel Arto Paasilinna, dožene je až do laponských pustin a tam je vydá napospas dlouhé zimě i sobě samým. Český čtenář si od tohoto autora mohl přečíst již tři půvabné knihy, pohybující se na pomezí kvalitní humoristické literatury, dobrodružného románu a absurdní psychologické studie (Zajícův rok, Stará dáma vaří jed a Chlupatý sluha pana faráře). Nebude zklamán ani počtvrté, Paasilinna je věrný stylu i žánru, jen nutno varovat příliš útlocitné povahy – tentokrát přidal černého humoru opravdu vrchovatě.
Magdalena Wagnerová
Sabine Eschgfällerová
in die ecke gesprochen / řečeno do kouta
Vybrali a přeložili Sabine Eschgfällerová a David Voda
Burian a Tichák 2005, 66 s.
Podobně krkolomné, jako je příjmení autorky, jsou i básně této sbírky, formálně nakročené směrem k experimentu. Jednotlivé kusy působí neodděleně, k čemuž přispívá i absence titulů básní a velkých písmen – text tak činí dojem nepřetržitého toku zadrhávající řeči, jako by byl básní jedinou, v níž ani rozčlenění do strof neplní scelovací funkci. Naučit se ve zpřeházeném slovosledu a rozklížené syntaxi vnímat autorčiny oblíbené přesahy, jimiž dociluje efektu zdůraznění slovních významů a vytváření nových sémantických spojnic, s sebou přináší prožitek ze znejistění, roztržitosti slov, jejich původní svobody. Odhalí se i marnost snahy zpracovávat jejich prostřednictvím realitu – svět osamocených slov nemá s tím naším mnoho společného, proto je odhalení námětů autorčiných básní obtížné. Až opakované čtení naruší rozpaky nad dojmem nesrozumitelnosti textu. Experimentální postupy tu ovšem nakonec nenesou netradiční sdělení, jsou založené spíše intimně-lyricky, s exponovanou smyslovostí v popředí. Český překlad, držící se většinou věrně originálu, jejímu záměru možná paradoxně, snad záměrně přidává na váze. Autorka často používá slova jako „ticho“ či „potichu“. Je stejně děsivé jako přitažlivé: „a vždy znova/ tě to nutí naslouchat kudy vstupuje/ a kde udeří/ sytě/ ticho“. Snad tento styl básnění vyjadřuje potřebu se tichu vymanit, a zároveň mu také vyhovět, aby „vypadat mohla bíle ta čára/ tužkou do papíru“.
Olga Stehlíková
Tomáš T. Kůs
Příbytky
Wales 2005, 72 s.
Prostor vymezený člověku. Tolikrát tolik metrů čtverečních, do nichž člověk procitá, obléká se, svléká, dívá se z okna, sní, opouští jej a opět se vrací, chrastí před ním klíči, svou vstupenkou do ráje. V onom prostoru se člověk zrcadlí, na jeho součástech ulpívá, nechá se jím prostupovat, zanechává v něm své stopy. Snad úkryt a útočiště (ale před sebou samým se neukryješ), hnízdo (je tu přece i Ona, tak blízce vzdálená, tak hmatatelně přízračná), někdy spíš cela a žalář.
A na tomto místě se odehrávají věci, tj. život. Člověk utváří prostor, prostor utváří člověka: milostiplné chvíle, střída večera, noci a rána, kolem vesmír plný náznaků, nástrah, strachů a nadějí – říše nejistoty bez rozpoznatelné určitosti. A v domě jsou ještě další uzavřené byty a následuje svět za okny. V Kůsově poezii se stále vracejí obrazy a přirovnání vodní, zabírající hranice hladiny, akvárium, utajené podmořské království, rozpínavé, chvějivé sny, jež se s chladem probuzení zase smršťují hluboko dovnitř. – Ne každá metafora v autorově lyrice je vydařeně přesná a mámivě opalizující, ale v nejlepších místech jeho průhledy do poetiky nejbližšího, a přece nečitelného korespondují s obdobnou tvorbou Petra Hrušky, Petra Borkovce, Bohdana Chlíbce, ba i některými verši Ivana Slavíka – jen by se měl jeho výraz ještě více omotat kolem řeřavého středu a odhodit vše rozmělňující.
Jiří Zizler
Nataša Reimanová
Dopisy po nebi
G plus G 2005, 175 s.
V Dopisech na nebi zvolila Nataša Reimanová slabé prostředky na velké sousto: zachytit románový děj v rozmezí padesáti let na necelých dvou stech stranách. Nikoliv román, ale řemeslo romanopisecké upadá – co mohlo být ságou, stalo se nostalgickým šumem. Pokud však přijmeme Dopisy po nebi jako zásobnici historických ilustrací, je to hnedka jiná: v detailech je vypodobena životní epocha jak zasněžená chýše v těžítku. Charaktery postav se autorka zabývá pouze letmo – postavami smýkala doba. Jenomže jimi smýkala trochu podivně: Žid v okupované Praze si lebedí na vltavském hausbótu; ze sovětské diktatury emigruje rodina za oceán i s babičkou (letenka do USA tehdy stála roční plat, nemluvě o dalším!); autorčiny sny a zbožná přání jako vyšité! V podstatě se jedná o tzv. history-fiction, sepsanou s absencí studia historických materiálů, více na základě životního pocitu. Jedinou výjimku činí parafráze úředních sdělení mezi komunistickým vnitrem a pozůstalými na konci knihy. Ale abych autorce nekřivdil: Dopisy po nebi jsou dobrou knihou, vedoucí k polemice o národních dějinách v totalitě. Jistě se ji patří doporučit středoškolským studentům do hodin literatury. Mohl to být ale slušný tragický román, nebýt chyb v historických faktech!
Vilém Kozelka
Zdeněk Šmíd
Otava – putování po řece
Paseka 2005, 360 s., obr. příl.
Bohatě ilustrovaná monografie Zdeňka Šmída, autora vodáckých průvodců, zahrnuje historii a současnost Pootaví od pramenů řeky až k Orlické nádrži. Otava patří mezi nejoblíbenější vodácké řeky už od soutoku říček Vydry s Křemelnou u Čeňkovy pily až k Orlické nádrži. Není příliš známo, že skladatel Bedřich Smetana zkomponoval symfonickou báseň Vltavu právě na Otavě. Pootavský kraj poskytuje dostatek příležitostí i pro pěší a cyklistické výlety. Ve Šmídově monografii je zachyceno všechno podstatné: dějiny Pootaví, lidová slovesnost, popis krajiny, přírodních krás, obcí a měst i medailony významných osobností. Je zřejmé, jak důležitou roli hrála v kulturním životě českého národního společenství literatura: student Karel Klostermann měl ze psaní čtyřku; krom věhlasných klasiků z Pootaví vyšla běžkařka Kateřina Neumannová nebo zakladatel české polární stanice v Antarktidě na ostrově Nelson Jaroslav Pavlíček. Dlužno dodat, že reprezentativní stanici pan Pavlíček udržuje zcela bez státních dotací! Text doplňují detailní encyklopedické vsuvky. Autor má svůj obor v malíčku, nechybí ani původ jména hotelu Fialka v Sušici. Komu přirostl pootavský kraj k srdci, nad jeho vzornou knihou zajásá; je turistickým průvodcem s beletristickou hodnotou a pozváním na letní putování Pootavím.
–vk–
Host 5/2006
Květnové číslo časopisu Host je jedním z těch povedenějších. Jako obvykle v něm najdeme dva rozhovory: se spisovatelkou Věrou Noskovou a hercem Jaroslavem Duškem. Autorem obou je David Žák – zatímco v prvním je věcným a pozorným tazatelem, ve druhém poněkud podlehl kouzlu osobnosti dotazovaného, div že Duškovi neříká Mistře. Jiří Trávníček recenzuje Noskové román Bereme, co je, který je podle něj v mnoha ohledech silnou generační výpovědí, nikoliv však románem velkým. „Femme fatale současné kritiky“ (jak ji v úvodníku označuje Miroslav Balaštík) Eliška F. Juříková se zabývá deníkem Michala Viewegha a její recenze se dobře čte: „Vieweghovým neodvratným osudem je přirozená protireakce kritiků: nikdo nemá rád, když se ho někdo snaží pokousat, zvlášť když je tak snadné ho praštit.“ Snad není Juříková zas nějaký pseudonym sedmdesátiletého kritika – vždyť i my čtenáři máme právo v něco doufat. Pěkný je článek o Bohuslavu Broukovi („enfant terrible československé avantgardy a bohémy třicátých a čtyřicátých let“) a zvlášť jeho dopis, v němž vzpomíná na Milenu Jesenskou (kromě nepůvabného vzhledu byla i málo půvabnou společnicí) či Vítězslava Nezvala (Kosťa Biebl se stal členem Surrealistické skupiny, poněvadž nic netvořil a jen s takovými básníky byl Nezval s to být přátelský). Za přečtení stojí povídka běloruského spisovatele Vasila Bykava Na Černé pláni, z jejíhož tématu člověku běhá mráz po zádech.
Kazimír Turek
Margriet de Moor
De kegelwerper
Contact 2006, 142 s.
Rok po rozsáhlém románu De verdronkene (česky Utonulá; připravuje nakl. Paseka) přichází Margriet de Moorová s komorním textem De kegelwerper (Žonglér), rozsahem i atmosférou spřízněným s Kreutzerovou sonátou (Paseka 2003). Svérázný milostný trojúhelník z prostředí varieté, situovaný do penzionu poblíž amsterodamského Rembrandtova náměstí v 50. letech minulého století, je další variací na oblíbená autorčina témata, jako jsou neuchopitelné lidské vztahy nebo role umění v lidském životě. Hlavním hrdinou je kouzelník, uměleckým jménem Charles Pluut, který trpí pohrdavým a přehlíživým chováním žongléra Pietera. Pluut se mu ze všech sil snaží přiblížit – sleduje ho, vnucuje se mu a začne si dokonce s polskou tanečnicí Daisy, jen proto, že ji Pieter tajně miluje. Pluut ji dokonce Pieterovi nabídne, v ní se naopak snaží vzbudit zájem o žongléra. Ale teprve zinscenované přepadení, kdy Pluut zakročí na záchranu Pietera s takovou vehemencí, že skončí sám celý potlučený v péči obyvatel kejklířského penzionu, vede k tomu, že Pieter překoná „bezdůvodnou antipatii, která se někdy v životě zmocní každého člověka”. Mezi skutečným umělcem Pieterem a mistrem klamu Pluutem nakonec nastává soulad.
Magda de Bruin-Hüblová
Lexikon teorie literatury a kultury
Editor Ansgar Nünning
Přeložili Aleš Urválek a Zuzana Adamová
Host 2006, 910 s.
Těžištěm obsažného lexikonu jsou pojmy literární teorie a teorie kultury. Jednotlivá hesla jsou psána dostatečně srozumitelně, takže po něm může sáhnout kdokoli se zájmem o prohloubení svého vědění v tak rozsáhlé a spletité duchovědní oblasti, jakou moderní literární teorie nepochybně je. Aby bylo možno zohlednit celou její šíři, vyskytují se ve slovníku i základní pojmy z filosofie nebo psychoanalýzy, jako je dekonstrukce, logocentrismus, falocentrismus, feminismus apod., které se nějakým způsobem vážou k literární či obecně kulturní a mediální teorii. Lexikon je tedy komponován interdisciplinárně. Navíc zde vystupují vůdčí teoretikové a vědci (kteří zásadním způsobem zasáhli do vývoje teorie) se svými biografiemi, názory a přehledem jejich základních děl. Další předností slovníku je křížová provázanost jednotlivých hesel, čímž se ještě více zviditelňují sledované literární a kulturní jevy. J. Trávníček a J. Holý pak vhodně přizpůsobili Lexikon našemu prostředí a kulturnímu kontextu, napsali hesla našim teoretikům světového dosahu, jako je M. Červenka, F. X. Šalda, Jan Patočka a další, přidali hesla příznačná pro naše kulturní prostředí, např. písničkáři, poetismus, a aktualizovali nejnovější teoretické příspěvky k významným postavám myšlení, jak se objevily u nás. Vydání Lexikonu, který je takřka bezchybně proveden, se stane jistě závažnou kulturní událostí.
Jiří Olšovský
Psí víno 36
Všem se to zdá být lhostejné, ale Jaroslav Kovanda dál pilně a s trpělivou umíněností vydává Psí víno, nenápadný, ale elegantní a obsažný časopis věnovaný poezii; a třeba je sám velký básník, skromně tím slouží jiným a poezii samé. Jen poslední, právě vyšlé číslo (36) uvádí víc než pětadvacet známých i neznámých, českých, slovenských i cizích – hlavně ruských – autorů. Kvalita se přitom netopí v kvantitě, Kovanda rukopisy, které dostává, také umí třídit a dovede z nich vylovit ostří a záblesk skutečně inspirovaných veršů. V posledním čísle jsou navíc tři zcela mimořádné básně Ukrajince Bohdana Ihora Antonyče, datované léty 1935–36 a přeložené Tomášem Vašutem: bezpochyby podstatný objev i autor. Na ukázku aspoň tři verše: Jako horoucí chmel milenci na noc splétají se./ Červení raci lamp zvolna se sunou na stěny,/ vychládá tělo, duše uhnívá, stříbří se plíseň.
Petr Král