o volební sobotě jsme měli vtíravou možnost zhlédnout papalášskou karikaturu klání sumó. Na první pohled bezvětří, dva zápasníci s těžišti posazenými proklatě nízko však dlouze a sveřepě funěli k sobě – a k národu. Premiér s komunistickými manýry jmenoval zrádce demokracie a prezident považoval za nutné rychle svolat tiskovou konferenci, aby nám ve jménu téže demokracie řekl, že „kdo seje vítr…“, tomu minimálně ucho utrhne. Letos devadesátiletá spisovatelka Lenka Reinerová v rozhovoru pro A2 na s. 15 říká: „U nás by bylo nejlepší, kdyby do politiky nastoupila kompletní nová sestava, ale kde ji vzít?“ Kompletní jistě nenastoupí, ale vydráždění náhradníci už jsou celí žhaví. Jen co se tenhle nepovedený mač odpíská. Do té doby (a může to trvat) budeme patrně pociťovat silné „svrbění píšťalky“ (Jan Kršňák, s. 12).
Z fotbalových textů čísla doporučuji především ten o politické náruživosti německých a italských Ultras (19), z jiných travnatých ploch pak poslyšte krvavý pláč starého technaře Lukáše Rychetského (32). Proti současným umělcům, kteří ve „fotbalovém diskursu“ nacházejí obraz nebezpečného světa (uvedená Jelineková, neuvedení Hans-Jørgen Nielsen, Nick Hornby, John King či Ian Plenderleith), postavil Erik Gilk idylickou prvorepublikou sportovní triádu: hravost, kolektivnost, spravedlnost (16). Pokud nám té bezpečné krásy bude málo, Robert Hladil (20–21) ukazuje, že láska hanspaulských amatérů k fotbalu je „bezmezná“. Není to báječné se dočíst, že aspoň nějaká láska může být bezmezná?
Libuše Bělunková