Eduard Bass: Klapzubova jedenáctka
„[…] A teď mě právě napadá, nevzal byste prince Waleského do mužstva?“
Starý Klapzuba prudce zvedl hlavu a podíval se anglickému králi do očí.
„Jejich englický veličenstvo, pane král, nechme čest stranou. Snad by to byla stejně velká čest pro rodinu Klapzubovu jako pro englickýho prince, ale to nechme stranou. Jiná věc je, co s ním? Za tím, co moji kluci dovedou, je kus nesmírné práce a dření. Dneska už nikdo nemůže jinak kupředu, nežli když udělá svou věc co nejdůkladněji a nejpoctivěji. To platí pro všecku živnost pod sluncem, ve všem je potřebí práce. Moji chlapci tu práci udělali v kopané a dneska vašim nařežou. A najednou mám jednoho z nich vystrčit ze hry, aby si místo něho směl zahrát mladík, který – odpustějí, pane králi – který jen zdědil englický vrata?“
„Nemyslete si, milý Klapzubo, že je snad nějaké nedochůdče. Naši synové velmi pěstují sport a mně jde jen o to, abych mu poskytl nejlepší školu.“
„To je něco jiného, pane král. Jde-li jim jenom o učení, mohli bychom ho vzít. V tom není u nás žádná tajnost. Ale mám tu svoje podmínky.“
„A ty jsou?“
„Za prvé: musí mít pro kopanou tělo. Za druhé: musí žít v naší rodině navlas tak jako kterýkoli z mých hochů, stejnou práci, stejnou stravu a stejnou poslušnost. Od chvíle, kdy se k nám dá, je z něho nejmladší Klapzuba a princem bude, až když zase odejde. A když to splní, spánembohem, pak bych ho mohl vzít do mužstva jako náhradníka.“
Z kapitoly V (1922)
Vladislav Vančura: F. C. Ball
Jedenáct přátel na hříšti Sparty! Tato skutečnost zjevila se knězi a kněz [Felix Hoch] se bál. Maje při svém řemesle co činiti se zázraky, nevěřil, že za bílého dne na hříšti bude mu zírati na nepřístojnou podívanou toho druhu. Ale nebylo již pochyb, on sám stál v brance a před ním Bolomové, záloha a útok. Poznával Petráka, jenž si zakládá ruce a klade nohu na míč.
Když ručej údivu odplynula, farář pocítil na svém méně skutečném boku dámu nebezpečného stáří a poznal, že všechny věci mohou být neobvyklé, mimo umouněnou všednost námluv.
Toho dne byl na Spartě dobrý sport, ale když se ozvala soudcovská píšťalka, oznamujíc halftime, kněz odešel, aby oznámil vidění svým přátelům. Shromáždiv je v rodinné jizbě Dvou litrů, řekl:
Přátelé, volky nevolky, jsme fotbalovým klubem! Já, čtyřicetiletý farář, stál jsem v brance a vy jste byli přede mnou!
Zatímco kněz mluvil, mužstvo se opětně sestavilo.
Je to tak dobře? zeptal se Bolom.
Zcela, odpověděl Felix, ty jsi kapitánem.
Nuže, shledávám věc přirozenou. Jestliže se bojíš cynického kostelníka, jenž se ti bude posmívat pro tvoje vidění, chci tě léčit.
A zvítězili jsme včera? ptal se číšník.
Ještě ne, odpověděl kněz.
A již deset ostatních zařvalo: Hurá, my zvítězíme! A gólman Hoch žehnal, nemoha jinak, svému klubu.
Dlouhý, Široký, Bystrozraký (1924)
Karel Poláček: Muži v offsidu
Knězova řeč stávala se pohnutější a vášnivější. Důstojný pán vydával ze sebe vše.
„Emilie Šefelínová, béřeš si Emanuela Habáska z lásky?“
Kostel ztajil dech, jako by šlo o napínavý moment před brankou.
„Ano,“ odvětila nevěsta zřetelně.
Kostel oddychl, jako by bylo nebezpečí odvráceno dlouhým, osvobozujícím odkopem.
„Emanueli Habásko, béřeš si Emilii Šefelínovou z lásky?“
Ženich zahuhlal rozpačitě své „ano“ a zakroutil bradou, neboť ho tuhý límec obtěžoval.
Kostel zahučel zklamáním, jako když se nadějný útok skončí v autu.
„…chceš s ním snášet dobré i zlé?“ pokračoval kněz slavnostně, „vyměňte si prstýnky… vezměte se za ruce…“
Snoubenci uposlechli a kněz položil na jejich spojené ruce štolu.
Vtom jakýsi vysoký tenor zaklokotal z kůru „Srdce se vám chvějééé…“ a zazněly mohutné varhany. Snoubenci se objali.
Na toto znamení prolomili diváci bariéry a vrhnuli se do hřiště. Novomanželé byli obklopeni jako šťastní střelci branek. Izraelité potřásají rukama a přejí všecko dobré, křesťanské příbuzenstvo objímá ženicha i nevěstu a líbá je vlhkými ústy.
Z kapitoly 87 – Svatební obřad (1931)
Vlasta Burian: Klub fotbalových panen
„Nehádejte se tady pořád, kdo to má poslouchat?! Ticho, nevidíme!“ Poznámky nervózního davu zalétly k ženě v černých šatech a smutečním klobouku a pánu, na jehož hlavě seděl slaměný kastrol. Ona slávistka, on sparťan. „Jakýpak ticho!“ ironicky odsekla vdovička, „co chcete vidět? Eště se nehraje. Radši otevřete pořádně oči, až do toho začne štípat Hojer s Pospíšilem, abyste neřekli, že první začali surovět Nytl nebo Loos! Ale ani dva Hojerové s ostatními surovci vám dneska nebudou nic platný, dostanete zase nejmíň dvě – nula, jako posledně.“
Ozval se hlasitý smích, jímž skupina sparťanů reagovala na slávistické kapky jedu. Nejvíce ovšem smíchy poskakoval kastrůlek pána se sparťanským odznakem. První vyrukoval proti dámě v černém, s trumfy.
„Paní, prosimich, voni se minuli povoláním, voni sou rozený komik. To sou vtipy! Připomínat květnový vítězství. Dyť jste dali jeden banán z penalty a jeden z kilometrovýho ofsajdu! Dnes však dostanete výprask, že vám voči budou na pláč malý! Ostatně, paní, to sou vdova, voni by měli plakat na hřbitově a ne tady hecovat sportovce!“
„Pane, oni sou moc nóbl sportovec, když urážej dámu. Voni troubo, já si můžu chodit kam chci a v čom chci!“
Z kapitoly X – Slávistická vdova (1937)
Ukázky vybral Erik Gilk.