Tématem prvořadého významu se stala revize přistěhovaleckého zákona. Iniciátorem této reformy byl ministr vnitra Nicolas Sarkozy a poslanecká sněmovna jeho návrh přijala 17. května valnou většinou hlasů. Zákon zpřísňuje podmínky vstupu a pobytu cizinců v zemi a zároveň zavádí striktnější podmínky pro sjednocování rodin imigrantů a odstraňuje předešlou praxi automatického udělení statutu všem nelegálním migrantům po deseti letech pobytu na francouzském teritoriu.
Libération ve svém vydání v den hlasování otiskl emocionální komentář kolektivu autorů (Didier Fassin, Nathalie Ferré, Françoise Jeanson, Patrick Peugeot) napojených na internetový portál radikální levice Multitudes. Témata migrace a zejména odporu proti xenofobním zákonům se dostala do centra zájmu této skupiny již dříve, hlavně v souvislosti s podzimními nepokoji ve španělských severoafrických enklávách Ceutě a Melile. Multitudes vydává i vlastní stejnojmenný časopis a jeho pozice jsou myšlenkově blízké dlouholetému politickému vyhnanci italských „olověných let“ Antoniu Negrimu. Jejich komentář, nazvaný Proti vybíranému přistěhovalectví, byl nyní otištěn ve vysokonákladovém levicovém, avšak daleko uhlazenějším deníku Libérationu.
Autoři v něm analyzují snahy zabránit opakování loňského horkého října na předměstích. Politici nabízejí řešení v podobě reforem pracovních a přistěhovaleckých zákonů. Návrh pracovní smlouvy „prvního náboru“ (CPE) neuspěl pod tlakem šestitýdenních stávek a manifestací proti vytvoření generace „mladých na jedno použití“. Druhý pokus o vytvoření „přistěhovalců na jedno použití“ nakonec prošel dolní sněmovnou takřka bez povšimnutí. Autoři dále píší o současné situaci, kdy pouze dva z deseti žadatelů o azyl nakonec uspějí a dostanou statut uprchlíka. Pro srovnání uvádějí třicet let staré údaje, kdy z deseti žadatelů uspělo devět. Novela zákona, umožňující vybírat si mezi přistěhovalci podle současných socioprofesních potřeb země (odtud „vybíraná imigrace“), směřuje podle autorů pouze k dalšímu rozevírání nůžek mezi vyspělým a rozvojovým světem, odkud odejdou experti a další vzdělaní lidé. Závěr komentáře tvoří analýza všech možných diskriminací, kterým čelí přistěhovalci anebo Francouzi-potomci přistěhovalců. V centru této diskriminace je rasistické kritérium odlišného vzhledu. Původ frustrace, která se vyhrnula na povrch v podobě zapálených automobilů loňského podzimu, vidí autoři v sérii úkladů, které musí přistěhovalci ve Francii vytrpět, a nikoli v dlouho nezkroceném přistěhovalectví, jak problematiku podává ministr vnitra Sarkozy.
Společenský týdeník Le Point nabízí ve svém vydání z 25. května analýzu fenoménu francouzských dálnic, tzv. go-fast. Jde o jednu z nových taktik pašeráků drog, kteří ve snaze vyhnout se policejním hlídkám používají pro převoz kontrabandu ultrarychlé sportovní automobily řízené někdejšími profesionálními závodníky. Konvoje dvou nebo tří automobilů, připomínající svou rychlostí film Mad Max, slouží k převozu až 1500 kilogramů drog ze španělských přístavů – které často fungují jako překladiště zejména pro marocký hašiš – do lokalit na předměstí velkých francouzských aglomerací. Odtud jsou drogy dále prodávány spotřebitelům. Předměstští bossové, „kaïdové“, kteří používají tuto taktiku, jsou takto schopni dovézt až několik desítek tun drog ročně.
Informace reportérů Le Point se opírají jednak o policejní zdroje, jednak o soudní výpovědi jednoho z „kaïdů“, jenž byl souzen na počátku května v Lyonu. Policii se tehdy podařilo odkrýt překupnickou síť, užívající jako zástěrku pštrosí farmu v Maroku. Majitel této farmy použil taktiku go-fast pro převoz více než 40 tun hašiše na lyonská předměstí. Překladiště pro hašiš, dovezený přes Středozemní moře z pohoří Rif (odkud vychází cca 80 % produkce konzumované v Evropě), bylo v jedné restauraci v Tarragoně, odkud konvoje go-fast urazily tisícikilometrovou cestu do Lyonu za pouhých šest hodin. Pro praní peněz využívala tato skupina bankovních kont osmdesátiletého bývalého profesora matematiky a pro převoz drog mimo jiné i ultrarychlý VW Golf obránce Olympique lyonnais Erika Abidala. Poslední jmenovaný se očistil tvrzením, že půjčil svůj automobil kamarádům ze sídliště, aniž by věděl, k jakým účelům jej používají. Policie reportérům Le Point přiznává své neúspěchy v závodech s překupnickými go-fast. Jedinou osvědčenou taktikou zůstává vytváření dopravních zácp. V návaznosti na nové postupy policie se začínají měnit i metody používané překupníky. Řidiči se oblékají do seriózních obleků s kravatami, respektují omezení rychlosti a užívají méně nápadné vozy. Této taktice reportéři Le Point přezdívají go-cool.
Thierry Jobin, kulturní komentátor ženevského listu Le Temps, otiskl ve vydání z 29. května sloupek Černá, barva filmů z Cannes – Sex, mučení a telekamery, v němž nachází společný jmenovatel pro filmy představované na letošním festivalu. Během deseti dnů jeho trvání podle něj dominovala na plátnech černá barva a depresivní humor. Jedním ze základních témat letošního festivalu jsou podle Jobina tragické ženy. Hrdinka čínského Letního paláce (Palais d’été), v podání Lei Hao, spí s kdekým a nakonec umírá, aniž by naplnila svoji životní lásku. Penelope Cruz v Almodóvarově novém filmu (Volver) zabíjí svého manžela a následně se podílí na vzkříšení jeho matky. Kirsten Durst v Marii Antoinettě přistupuje k roli královny tak, jak by to podle trefného komentátora udělala libovolná bohatá, depresivní a frustrovaná „Paris Hilton“. Sex je podle Jobina ve filmech všudypřítomný ve své podobě bolestivého a komplikovaného aktu bez potěšení. Fingované znásilnění (Les Climats, režie Nuri Bilge Ceylan), sex kvůli přátelství (Flandres; Bruno Dumont), sex jako prostředek zapomnění (Palais d’été; Lou Ye) anebo jako vlastenecký čin kombinovaný se snahou zahnat nudu (Marie-Antoinette; Sofia Coppola). Tělo zobrazované v Cannes je prostředkem bolesti a utrpení. O to více, když muži zůstanou bez žen. Řada filmů totiž zobrazuje mučení (Le Vent se lève, Flandres, Le Labyrinthe de Pan…).
Filmy v Cannes tedy zobrazují chladný a krutý svět neschopnosti komunikace, válečných konfrontací a navíc ještě monitorování telekamerami (Red Road, Southland Tales…). Jediná naděje spočívá podle filmového komentátora Le Temps v tom, že lidé i za temných okolností pokračují ve zpěvu. Amatérsky (Penelope Cruz), profesionálně (Gérard Depardieu) nebo mezi přáteli (Maribel Verdu). Poslední jmenovaná však pobrukuje sladkou melodii vyděšenému děvčátku, které se nakonec rozhodne obětovat vlastní život, aby zachránilo malého bratříčka.
Z francouzskojazyčného tisku vybíral Felix Xaver.