Zdá se, že aureola mezinárodní slávy fotografa Miroslava Tichého z Kyjova oslepila úsudek také kritikům s dobrým renomé a doposud pozorným odhadem, jak o tom svědčí článek Génius proti své vůli od Tomáše Pospiszyla v Týdnu č. 22/2006. Kritikové bývají zaujatí: jistě je to ta nejzneužívanější výhrada vůči nim, rozhodně však každému z nich sluší dávka distance a emancipace. Pospiszylův text je ale podjatý a psaný až příliš lehkým perem.
Miroslav Tichý je možná hvězdou bez své vůle, nikoli však proti své vůli géniem. Možná, že o tom, kdo se géniem stává, rozhoduje pouze (a sic!) náhoda. Kde se toulala náhoda, když ze světa zmizelo jméno génia Georgese de la Tour? Ostatně jedině náhoda ze všeho na tomto světě stojí Tichému za slova uznání.
Usvědčit Tichého z manipulace svého objevitele, moravsko-švýcarského psychologa Romana Buxbauma, dost dobře není možné. Ovšem obraz, který evokuje Pospiszyl, jak jistý Buxbaum láme a prosí Haralda Szeemanna, aby jistého nemytého pošuka z Kyjova zařadil jako jeden z objevů Mezinárodního bienále současného umění v Seville v roce 2004, je absurdní. Viz Pospiszylova slova: „Před Buxbaumovu kameru je posazen slavný švýcarský kurátor Harald Szeemann, kterému nad fotografiemi Tichého nezbývá než je chválit.“ Stejně absurdní by byla představa o spiknutí napříč Kunsthausem Zürich, Centrem Pompidou nebo Victoria and Albert Museem, což jsou instituce, které snímky Miroslava Tichého v poslední době ocenily. Také Pospiszylova ironická poznámka, že důležitým vodítkem pro „správné čtení“ Tichého fotografií je dokonalé paspartování („je-li takto zacházeno s něčím, co bychom mohli za jiných okolností snadno považovat za smetí, musí to mít nějakou důležitost a hodnotu“), neobstojí. Jsou to slova „kulturního zoufalství“ (Karl Popper). Copak jsou fotografie takového Karla Kašpaříka, vyvolávané ve škopku v kozím chlívku v Dolanech u Olomouce, které dnes v českém kánonu figurují jako evropská třída mezi naší avantgardou, také cítit sračkami? A vadí dnes někomu, že se dochovaly vlastně jen v kontaktech 5 x 5? Očištění, zvětšení a zapaspartování je normální práce restaurátorů a galeristů. Na nás je (i po letech) kriticky zkoumat jejich význam.
Miroslavu Tichému lze jistě vytknout ledacos jako občanovi Kyjova, případně kumpánovi z nádražního bufetu, ovšem to poslední, co mu lze vyčítat, je absence životního a uměleckého záměru, jak činí Pospiszyl. Označovat jej za „ztroskotance“ a jeho klímovský zápas o lidskou identitu za „intuitivní polemiku s ,normálností´ poválečného kyjovského života“ až příliš zavání intelektuálním snobismem. A jako kterého Klímy? No toho ožraly!