Letošní cenu Obce architektů a České komory architektů získává nízkoenergetický dům Centra ekologických aktivit města Olomouc – Sluňákov v obci Horka nad Moravou u Olomouce. Zvítězil v obtížné konkurenci; jen v Olomouci byla loni dokončena další mimořádná stavba: Arcidiecézní muzeum Olomouc, které prošlo nákladnou rekonstrukcí (A2 č. 2/2007). Pozoruhodná je zejména dlouhá a konsekventní cesta olomouckých ekologů, na jejímž konci se blýskla Grand Prix.
Začalo to záhy po revoluci. Nově zřízený Odbor životního prostředí Magistrátu města Olomouce začal pořádat takzvané Ekojarmarky, jež nahradily dřívější „revoluční vývoj“ olomouckého majálesu. Tři roky poté vzniklo Středisko pro ekologickou výchovu Sluňákov, kde aktivity nabraly pozoruhodný směr a akceleraci. Profiloval se festival Ekologické dny Olomouc (EDO), jenž každoročně na přelomu dubna a května pořádá desítky přednášek, politických diskusí, koncertů, výletů do přírody – dnes už je to tradiční „svátek práce“ početné komunity občanů, pro niž je veřejné filosofování o „krizi přírody“ samozřejmostí. Na večerech EDO vystupovali přední čeští filosofové, biologové, sociologové a publicisté (Václav Bělohradský, Zdeněk Neubauer, Václav Cílek, Stanislav Komárek ad.), ale i všichni ministři životního prostředí.
V roce 1997 bylo zahájeno budování velkorysého naučného biocentra. Byl pořízen pozemek v nedaleké Horce na Moravě, který se v budoucnu má stát branou do CHKO Litovelské Pomoraví. Kus meliorovaného pole (15 ha) byl „vědecky“ přeměněn na umělý mokřad; vznikl rybník, potůček s meandry a slepými rameny, síť cestiček pro poznávání „učesané divočiny“ lužního lesa, který je za humny. Areál se napojil na stávající i nově budované cyklostezky do Pomoraví a nyní otevřením nízkoenergetického domu dochází ke spojení s „normálními lidmi“. Pro znalce místního prostředí je malý zázrak, s jakou profesionalitou, hluboce promýšleným počínáním a vytříbeným smyslem pro kulturní a demokratické přesahy své práce Sluňákovští své snažení dotáhli až sem. Mimořádná je například reflexe předního člena střediska Michala Bartoše. Ptá se, jaký smysl má „dělat přírodu vedle přírody“, jaká je podstata komunikace „ekologů“ s přírodou, vesničana s divočinou, jaké jsou vztahy mezi (bez)mocí vědy ekologie a strukturami společnosti a návratem krajiny „člověkem zglajchšaltované“ do člověkem stvořeného „původního stavu“. Ekologie tu není jen filosofií, je rovněž obsahem široce kulturně chápané archeologie a památkové péče.
Leze měkkýš
Oceněný dům centra je první svého druhu u nás, jenž vykazuje mimořádné architektonické kvality. Navíc oproti svým „ošklivějším a mrňavějším“ předchůdcům se nechlubí žádným hightechovým kabátem, není plný betonu a ocele, ale pokorně využívá tradiční místní recyklovatelné materiály: zejména dřevo a vepřovice. Jeho autory jsou architekti z pražského ateliéru Pro jektil architekti, s. r. o. (Roman Brychta, Adam Halíř, Ondřej Hofmeister, Kateřina Horáková, Petr Lešek, Kateřina Horáková, Katarína Jägrová, Lenka Slívová), kteří jsou známí užíváním netradičních půdorysů (mezi současnou českou minimalistickou „přísností“). Dům má organický půdorys, tvaru ulity nějakého měkkýše, která vyčuhuje se země. Betonová zakřivená stěna drží dům pod příkrovem zeminy, která je navršena na místo střechy; na slunečnou stranu se otevírá půloblouk stoupající otevřené dřevěné galerie, evokuje tak tezi Herberta Reada, že pravé umělecké dílo je stejně organicky rostlé a strukturované jako přírodní celek. Porota Grand Prix ve svém mírně toporném hodnocení napsala: „…projekt je dobrým příkladem provedení ekologicky udržitelného designu, který je šetrný k životnímu prostředí.“ Cenila si především toho, že „přestože bylo bráno v úvahu mnoho otázek životního prostředí, neprojevilo se to nijak na kvalitě architektonického designu. Budova je přátelská, teplá a útulná ke svým návštěvníkům a zvláště pak k těm mladším.“
Oproti široce rozšířené tezi, že demokratický stát má fungovat jako kancelář jistého politika („malá, fungující a přátelská“), respektive jako nějaká výkonná „spol. s r. o.“, představuje Sluňákov svou verzi demokracie jako „o. p. s.“. Struktury široce otevřené do komunity městské i vesnické, směrem ke „skutečné“ přírodě, kterou se nejen snaží chránit, ale jejímiž mluvčími se snaží být. Příběh vzniku Sluňákova „mezi divočinou a obcí“ je tak příběhem o (re)konstrukci jednoho lokálního meandru demokracie.
Autor je historik umění.
Zkrácená verze článku vyšla v dvouměsíčníku Listy 1/2007.