Na třikrát čtyři květnové dny se v Praze usídlil mezinárodní divadelní festival, nesoucí tento časový údaj již ve svém názvu – 4+4+4 dny v pohybu. Jedním z hlavních rysů této akce, spojující umělce mnoha oblastí i zemí, je snaha pořádat různorodá představení v netradičních či site-specific prostorech. Věrní diváci se už v rámci festivalu mohli podívat do čističky odpadních vod v Bubenči (1998) nebo do areálu bývalé cihelny v Šáreckém údolí (2003).
Letos se organizátoři rozhodli přiblížit rušnému centru Prahy a vybrali si opuštěný činžovní dům v Jungmannově ulici. Z bývalé stomatologické kliniky se stal interaktivní objekt, nabízející ve všech svých patrech nejrůznější performance, instalace, projekce, přednášky o architektuře, výtvarné projekty či tvůrčí dílny. Nic netušící obyvatel velkoměsta tak mohl narazit na živé umění v neočekávané lokalitě.
Poměrně rozsáhlá akce se neomezila pouze na projekt Dům, ale přinesla s sebou i řadu tanečních a pohybových představení, která byla umístěna do poněkud tradičnějších prostor – divadel Ponec a Alfred ve dvoře. Divadlo Ponec hostilo několik zahraničních souborů a choreografů, pracujících s tancem jako s centrálním výrazovým prostředkem. Ani v jedné z inscenací však nešlo o čistě taneční záležitost; jednotliví tvůrci kladli mnohem více důraz na divadelnost, práci s hudbou či novými médii a především celkové propojení všech složek ve výsledný tvar, přičemž tanec tvořil pouze jednu z nich.
Setkání v Klášteře
Jednu z nejpozoruhodnějších inscenací přivezl do Ponce norský choreograf Jo Strømgren. Jeho představení Klášter patří k nejnovějším dílům skupiny Jo Strømgren Kompani. Tento soubor, založený v roce 1998, patří k nezávislým skupinám skandinávské scény a s úspěchem prezentuje svá díla na zahraničních turné. Pro Strømgrenovu práci je typické mísení tance a činoherního divadla, umocněné používáním nonsensového jazyka. Herci a tanečníci v představeních hojně mluví; na rozdíl od konvenčního očekávání ale text nedává žádný smysl a divák mu nerozumí. Mluva na jevišti tedy nabývá jiného významu – stává se nositelem emoce a zároveň určitým způsobem diváka osvobozuje: nediktuje mu totiž konkrétní významy slov, ale pouze rozehrává situace. Divák tak dostává jistou svobodu výkladu jednotlivých scén i celého díla. Tuto techniku dobře doplňuje právě tanec, jehož neverbální charakter umožňuje přirozenou spolupráci herectví a pohybu.
V uvedené inscenaci Klášter jsou jedinými aktérkami drsného i vtipného příběhu o lidské samotě a vztazích ve vyhroceném prostředí odlehlého malého kláštera tři jeptišky. Použitý jazyk je odvozen ze švýcarsko-německého dialektu, přičemž ani samy herečky údajně nevědí, co v dané chvíli říkají. Jejich výrazné fyzické herectví akcentuje spíše pohybovou charakterizaci daných situací nežli přímo tanec jako takový.
Lehce provokativní představení Klášter prezentuje divadlo jako syntetický žánr, akcentující pohyb a zejména verbální experiment. Stojí za to seznámit se s takovýmto typem divadla a festival 4+4+4 dny v pohybu je pravým místem pro podobná setkání.
Autorka studuje taneční vědu.