Nepropadejme iluzi, že komunistický režim se k ženám choval humánněji než k mužům. Naopak. Všudypřítomný hlad, bití, korekce, psychické týrání, ponižování, těžká fyzická práce, vytváření pocitu, že se žena musí stydět za svoje ženství, patřilo v ženských věznicích padesátých let dvacátého století ke každodennímu koloritu. Nebývalé vzepětí občanské statečnosti prokázalo svým dopisem právě před padesáti lety dvanáct politických vězenkyň.
Historie vězeňského zařízení v Pardubicích sahá až do devadesátých let devatenáctého století. Bývalá zemská donucovací pracovna, po druhé světové válce zde byly vězněny osoby souzené dle retribučních dekretů. Od 1. května 1949 do podzimu 1951 věznice sloužila jako Trestní ústav pro ženy, který spravovalo ministerstvo spravedlnosti. Poté byl tajným rozkazem ministra národní bezpečnosti zřízen „Státní vězeňský ústav Pardubice“. Měly v něm být vykonávány „tresty na svobodě, uložené za závažné trestné činy ženám“. Od 1. ledna 1953 byla pardubická věznice vedena pod označením jako uzavřený Útvar nápravných zařízení Pardubice.
Hrad i Vatikán
Byla to patrně snaha vytvářet neustálý pocit nejistoty, nedopustit stav, ve kterém by si ženy na sebe v jedné cele dostatečně zvykly, jež vedla k neustálému stěhování žen mezi jednotlivými celami i celými bloky (tzv. stěhunky). Situace se pro „politické“ náhle změnila v listopadu roku 1953. Tehdy bylo vybudováno na bloku A ve druhém patře zvláštní oddělení pro „nejnebezpečnější“ politické vězenkyně, tzv. „HRAD“. Sem bylo přemístěno a zároveň ve dvou celách izolováno od ostatních 64 žen. Onen „klíč“, podle něhož byly ženy vybírány, zůstává nejasný. Ve vedlejší cele byly řádové sestry, a proto se tomuto uzavřenému oddělení začalo trefně říkat „VATIKÁN“. Pravděpodobně měl být od sebe separován rovněž „HRAD“ a „VATIKÁN“, ve skutečnosti se však mohly ženy scházet, navštěvovat se mezi jednotlivými celami a spolu i komunikovat.
V únoru 1953 přišly o právo odebírat denní tisk. Možnost využít umývárnu byla pouze ve striktně danou dobu a totéž se týkalo i toalet (sic!). Jídlo bylo donášeno až do cel, kde byly ženy nuceny jíst na zemi, protože během dne bylo zakázáno sedat si na postele. Rovněž na vycházky, ovšem zcela nepravidelné a omezující se na krátkou dobu, mohly chodit pouze odděleně od ostatních vězněných žen.
Trpěly naprostým nedostatkem toaletních a hygienických potřeb, dámských vložek, toaletního papíru… Když již nebylo zbytí, roztrhaly na kusy prostěradlo a to pak používaly v době své menstruace namísto vložek. Trestem mohla být korekce (vězení ve vězení) pro poškozování majetku vězeňského zařízení. Po protestní hladovce v roce 1954 se situace zlepšila, ale pouze do té míry, že ženy „vyfasovaly“ 4 vložky na jeden cyklus (!?). Každá vězenkyně dostávala pro svou vlastní potřebu jako příděl na jeden měsíc polovinu Schichtova mýdla. S tím musela vystačit na osobní hygienu, mytí vlasů, vyprání prádla a umytí podlahy. Podle vlastních výpovědí následoval za každou maličkost trest – korekce. V létě při zákazu otevřených oken vedro, v zimním období zima.
Hlad pro důstojnost
První velká hladovka se v ženské věznici v Pardubicích na oddělení „HRAD“ uskutečnila v květnu 1954, kdy od 4. do 7. května dobrovolně a na protest hladovělo asi 60 žen. Povolaná komise z ministerstva vnitra celou událost prošetřila a výsledkem bylo „vítězství“ protestujících žen v podobě alespoň nejzákladnějších toaletních potřeb a opětovné zavedení možnosti stravování přímo v jídelně.
O šestnáct měsíců později, v září roku 1955, se uskutečnila další protestní hladovka, účastí však daleko rozsáhlejší (některé odhady uvádějí až 520 žen, další poněkud skromnější udávají číslo 105). Za zmínku stojí to, že v té době probíhaly rozsáhlé protestní akce i jinde – viz tzv. „nudlová stávka“ vězňů v NPT Vojna u Příbrami, podobné protesty v řadě jiných táborů při uranových dolech, věznici v Leopoldově na Slovensku atd. Vedle již zmíněných důvodů si politické vězeňkyně stěžovaly na nedostatečnou a hodnotově nevyváženou stravu, šikanu ze strany dozorců a dozorkyň, špatné pracovní podmínky na pracovištích apod.
Komunistické Československo bylo členem Organizace spojených národů, která v roce 1955 slavila deset let své existence, signatářem Úmluvy o lidských právech z prosince 1948, ovšem realita (nejen) života v československých žalářích byla jiná.
Slovo jako zbraň
V červnu roku 1956, přesněji 28. až 30. června, dvanáct nebojácných žen – politických vězenkyň z izolovaného oddělení „HRAD“ – napsalo dvanáct dopisů, všechny adresované Generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammrskjöldovi, o jehož plánované návštěvě Československa se dozvěděly z denního tisku. Autorkami těchto dopisů byly: Ludmila Balloušová, Libuše Bulínová, Vlasta Charvátová, Marie Jandová, Helena Kučerová, Markéta Pavlíčková, Dagmar Skálová, Helena Šelleyová, Božena Tomášová, Dagmar Tůmová a prof. Růžena Vacková. Dopisy byly napsány v českém jazyce a ke každému z nich byl přiložen jeho překlad buď v anglickém, francouzském nebo německém jazyce, jejž si ženy pořídily samy.
Dopisy zůstaly důkazem, že v případě, kdy již nelze nepříteli plivnout do oka ani po něm hodit kobylinec, je po ruce ještě jedna mocná zbraň: slovo. Velice trefné mi přijde srovnání různých forem protestů vězňů, především od pol. 50. let dvacátého století, při nichž je ze strany politických vězňů užíváno legalistické argumentace (viz. - čs. úřady postupují v rozporu s vlastním právním řádem) s činností Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v letech sedmdesátých.
V dopisech ženy osobitě popsaly vlastní jedinečné a tragické osudy po r. 1948, dále své životní podmínky v pardubické věznici, vysvětlovaly, jakému postavení se v „lidově demokratickém“ Československu těší političtí vězni, a na svých případech ukazovaly rozpory mezi projevy čs. politiků a reálným stavem věci a žádaly nápravu.
Helena Kučerová: „Vaše Excelence, [...] Pan generální tajemník ÚV KSČ p. Novotný ve svém projevu uveřejněném po dubnovém zasedání ÚV KSČ, projednávajícím otázky vyplývající z XX. sjezdu KSSS, hovořil mj. o nesprávných metodách způsobu vyšetřování,...že v minulosti docházelo k odsuzování osob, u kterých nebyla naplněna dle stávajících zákonů skutková podstata trestného činu, ale které byly odsouzeny za své politické přesvědčení. Hovořil tudíž v tomto případě o politických vězních.
Také pan president Zápotocký, ve svém novoročním projevu, hovořil o politických vězních, omilostněných v minulém roce.
Naproti tomu, pan předseda vlády Viliam Široký, na schůzce se zahraničními novináři, popřel oba výše uvedené výroky pp. Zápotockého a Novotného prohlášením, že ČSR žádné politické vězně nemá. (Bylo to k otázce zahraničního dopisovatele, zda bude v ČSR amnestie, obdobná amnestii polské).
Stává zde tedy otázka: „Jsou v ČSR političtí vězni nebo nejsou?“ A z ní otázka týkající se mě samotné – „co tedy vlastně jsem?“
Dagmar Skálová: „Vážený pane generální tajemníku, [...] Velká část chyb, kterých se vládní i jiní veřejní činitelé dopouštěli, je dnes přetřásána v novinách, někteří jsou uvězněni, jiní zbaveni funkcí, ale nápravy dosud není nikde vidět. Naopak! Pan ministerský předseda Široký prohlásil, že u nás není politických vězňů, a tak jsou nám práva politických vězňů dále upírána. Tento stát je přece jedním ze signatářů Charty OSN a můj čin je zcela v rámci klasifikace politických přečinů, uvedených v Chartě. [...]“
Božena Tomášková: „Jeho Excelence [...] Co se týká jednání a zacházení s námi, to se zlepšilo až po hladovce, kterou zahájilo v loni v září na 500 žen tohoto tábora, ke které jsem se také připojila... Hladovku jsem držela 7 dnů. V té době nejzákladnější lidská práva tu byla nedostižitelná. Práv politických vězňů se ovšem nemůžeme nadále nikde dovolat. Je nám stále tvrzeno, že žádní političtí vězni nejsme, že jsme sprostí zločinci. Na otázku, kdo jsou tedy v ČSR političtí vězni, bylo nám odpovězeno, že jsou to příslušníci komunistické strany ČSR, kteří šli proti straně a odvrátili se od ní. [...] Nám, co trávíme život ve vězení od roku 1948-1950, by bylo třeba pomoci, proto Vás prosím, Vaše Excelence, pane generální tajemníku, abyste laskavě při jednání s vládními činiteli naší země projednal tuto otázku tisíců vězňů, jejichž zločinem je jen jiné politické smýšlení a hájení demokratických a lidských práv národa tak těžce zkoušeného, národa Masarykova.“
Přestože neporušily jediný bod vnitřního řádu věznice, na jehož dodržování většina politických vězenkyň krajně svědomitě dbala, dopisy si svého adresáta nikdy nenašly. Byly vhozeny klasicky do poštovní schránky. Odtud, alespoň podle představ pisatelek, měly směřovat do rukou cenzorů a prostřednictvím velitelství tábora, resp. Ministerstva zahraničních věcí ČSR, měly doputovat až k rukám generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda. Ženy jistě nebyly naivní, tušily, že tato „drzost“ nezůstane ze strany moci neoslyšena. Reakce vedení NPT č. 1 Pardubice přišla téměř vzápětí.
Do cel „HRADU“ vlétli dozorci, uskutečnili velký „filcunk“, (slang. prohlídka cel) po němž nezůstalo nic na svém místě, vše bylo zpřeházeno a dvanáct statečných žen odvezli k výslechům na StB. Ty nepřestaly tvrdit, že dopisy napsaly spontánně, každá sama za sebe. V průběhu července byly vyslýchány nejen kvůli podmínkám ve vězení, ale i krutým vyšetřovacím metodám, jež na ně použili vyšetřovatelé. Ti to však ve svých výpovědích popřeli. Následovaly přísné kázeňské tresty („odejmutí výhod na tři měsíce včetně novin na dobu 3 měsíců od 11. 7. do 11. 10. 1956“) a pisatelky byly v následujících dvou letech donuceny trpět v izolaci ve věznici č. 2 v Praze na Pankráci bez možnosti přijmout balíček z domova či odeslat dopis svým blízkým.
Ze strany SNZ jim bylo vytýkáno, že „ve svých dopisech provokativně vystoupily proti československým zákonům, zejména proti výkonu trestu odnětí svobody.“ Tehdejší komunistická totalitní moc je vinila, že chtěly obejít ji samou: „Dále se provinily v tom směru, že i když měly možnost si stěžovat centrálním úřadům, využily nejdříve přítomnosti generálního tajemníka OSN v Praze, a tak chtěly hanobit Československou republiku v zahraničí.“
Tyto ženy pochopily, že jakékoliv vyjádření odporu je pro vlastní bytí důležitější než vyjádření souhlasu. Vzepřely se bezpráví páchaném na nich samých i na tisících dalších občanů čs. státu. Bojovaly za ideu, vždyť mimo ní a naděje již, slovy prof. Růženy Vackové, neměly co ztratit: „Nemáme právo brát naději, i když nicotnou, nemůžeme-li ji nahradit něčím vyšším.“ Tyto dopisy je možné považovat za jeden z vrcholných projevů protestu proti zlovůli totalitního systému v celém období let 1948–1989 bez ohledu na vlastní oběti.
Autor je historik.