Služba v komunistickém vězení, loajalita k režimu, členství v KSČ a také „třídní přístup“ ve vztahu k politickým vězňům se Josefu Vondruškovi vyplatil. Dnes je poslancem za KSČM, krajským zastupitelem a radním města Liberce.
Vězeňství normalizační komunistický režim pojímal jako nedílnou součást represivních prostředků proti vlastnímu obyvatelstvu. Návrat ke spolehlivému duchu „třídního boje“ padesátých let byl v letech sedmdesátých charakterizován i opětovným zřízením politickovýchovného aparátu Sboru nápravné výchovy (SNV ČSR) a také oficiálním obnovením agenturně operativní činnosti (tedy zvláštní sítě agentů uvnitř věznic) v roce 1974.
Ve vězeňských zařízeních se zvýšil počet osob ve vazbě i ve výkonu trestu – na konci roku 1973 bylo v českých zemích 26,4 tisíc a na Slovensku 11,7 tisíc vězňů. A samozřejmě přibývalo odsouzených za tzv. protistátní trestné činy, přičemž režim kriminalizoval a politizoval běžné společenské vztahy a jednání. Na počátku sedmdesátých let byla také zaznamenána další vlna politických procesů. Vůči politickým vězňům byly zaváděny tvrdší metody zacházení, které vyvrcholily zavedením tzv. politické izolace v roce 1972 pro desítky politických vězňů. Velikým problémem pro politické i normální vězně mnohdy bylo domoci se alespoň základní lékařské péče. V zacházení s politickými vězni se pak navíc uplatňovaly metody, které, podle oficiálního zdůvodnění Správy SNV, měly dále upevnit disciplínu. Pod záminkou udržování kázně a pořádku se ale ve skutečnosti staly nástrojem další šikany. Vězeň například musel hlásit: „Pane nadstrážmistře, odsouzený číslo 12316, cela číslo devět, umístěn na samovazbě po dobu třiceti dnů.“ Jednalo se o nepřímý nátlak vězeňského systému na lidskou psychiku, záměrnou devastaci lidské duše. Již Dokument Charty 77 č. 16 O československém vězeňství z léta roku 1978 upozorňoval na to, že „hlavním prostředkem převýchovy je bezduchý vojenský dril, umocňovaný systémem organizovaného donašečství, směřující ke zlomení odsouzeného, k potlačení jeho individuality a tím i k zjednodušení úkolu dozorců.“
Přes oficiální propagandu o morální a politické „převýchově“ vězně v „nového člověka“ byl československý systém založen na represivním pojetí práce, jež se stala ekonomicko-účelovým nástrojem, jinými slovy „výkon trestu odnětí svobody“ v (nejen) normalizačním Československu znamená automaticky nucené práce. Její odmítnutí bylo trestáno kázeňsky i soudním přeřazením do vyšší nápravně výchovné skupiny a nejednou i novým trestním stíháním. Pokud vězeň nesplnil výkonovou normu, často stanovovanou na samé hranici lidských sil, byl kázeňsky trestán – v podobě odnětí výhod (zákaz korespondence, zákaz návštěvy, odejmutí kapesného), popř. umístěním v samovazbě po práci, v horším případě celodenním pobytem v korekci („díře“). To vše se dělo za nevyhovujících pracovních podmínek. Výsměchem humánnímu systému vězeňství byl způsob odměňování vězeňské práce.
Na počátku sedmdesátých let proběhly i mezi příslušníky SNV politické čistky. Opět byla zdůrazněna důležitost ideologie a loajalita k politice KSČ na úkor odborných znalostí a schopností bachařů. Podobně jako u jiných bezpečnostních složek skládal příslušník SNV slib do rukou režimu, jenž pro zachování svého mocenského monopolu omezoval svobodu a lidská práva občanů a k tomu neváhal využít jakýchkoli prostředků: „Já, příslušník Sboru nápravné výchovy ČSR, slavnostně přísahám věrnost své socialistické vlasti – Československé socialistické republice, dělnické třídě a všemu pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. […] Budu zdokonalovat svou připravenost na základě marxismu-leninismu, úroveň svého všeobecného i odborného vzdělání a dbát o svou bezúhonnost. […] Budu vždy rozhodně bojovat proti nepřátelům své socialistické vlasti, nepřátelům Svazu socialistických republik a ostatních spojeneckých zemí. […]“.
Tuto přísahu složil a také poctivě dodržoval i Josef Vondruška. Poté, co nedokončil střední školu a absolvoval vojenskou základní službu, byl přijat jako údržbář n. p. Preciosa Minkovice. Do KSČ vstoupil v roce 1967. Do SNV byl přijat v roce 1972 a zařazen jako referent režimu oddělení nápravně výchovné činnosti ve věznici Minkovice. V roce 1975 ukončil maturitou střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Absolvoval sedmitýdenní nástupní kurs SNV. V roce 1978 se stal vychovatelem na oddělení nápravně výchovné činnosti (NVČ). V této funkci uděloval mj. kázeňské tresty odsouzeným za různé prohřešky proti stanovenému režimu.
V roce 1982 absolvoval Vondruška Večerní univerzitu marxismu-leninismu – VUML. Mezitím obdržel vyznamenání Za statečnost a Za službu vlasti. V roce 1984 byl pověřen funkcí velitele oddělení. Zároveň byl povolán k dennímu studiu Důstojnické školy SNB fakulty VB VŠ SNB, jež ukončil v roce 1988. Na právnické fakultě UK získal titul JUDr. V roce 1989 byl povýšen do hodnosti majora. Ještě 27. listopadu 1989, kdy statisíce lidí zvoní na Václavském náměstí klíči, je mjr. Josef Vondruška odměněn „za spolehlivé plnění stanovených úkolů“ částkou 2000 Kčs. V únoru roku 1990 odešel ze služeb SNV.
Po celou dobu svého působení v Minkovicích byl Josef Vondruška hodnocen jako „uvědomělý příslušník, člen Komunistické strany Československa, který na svém pracovišti naplňuje a prosazuje politiku KSČ“. Za vzor byla dávána jeho „obětavost, horlivost a přesnost“ v plnění úkolů. Při výkonu služby „je důsledný a náročný, při vyžadování a plnění úkolů a dodržování kázně a pořádku od odsouzených“. Je velice jednoduché se ohánět tím, že při své práci referenta režimu a později vychovatele oddělení NVČ dodržoval socialistickou zákonnost. V jeho personálním spisu se nenachází žádný údaj, že by nějakým způsobem ponižoval politické vězně. Na ně však byly uplatňovány jiné metody než ty, které jsou zákonem dány. Ovšem to se v písemných pramenech těžko dohledává. Přesto právě každoroční pozitivní písemná hodnocení v jeho osobním spise mohou sloužit jako určité vodítko. Pokud dnes Vondruška uvádí, že nedělal rozdílů mezi vězni, hodně to vypovídá nejen o něm, ale i o celém zrůdném režimu, kterému sloužil. Je na pováženou, že dnes lidé s takovou minulostí rozhodují o naší budoucnosti.
Autor je historik.