Hyeny

Colobane je sklíčené a deprimující předměstí, které představuje rozporuplnost senegalské společnosti, ovládané současně revolučními touhami a tradičními svazky, ale i chabou solidaritou vyčpělých maloměšťáků. Čtvrť slouží ve filmu jako mikrokosmos, který odráží současnou africkou krizi. Pomstychtivá postava, bohatá Linguere Ramatou, přivádí Colobane k šílenství, když městu slíbí svoje bohatství. Její majetek představuje pro politiky a úředníky jedinou možnost, jak zastavit koloběh bídy a vyčerpání. Draman Drameh, obchodník, který nikdy nezklame své zákazníky při usrkávání calvadosu, očekává svou „velkou ženu“ víc než ostatní. Ramatou a její dobročinnost se však pochopitelně promění v trpkou zkušenost. Série pohrom, jež Colobane podkopávají, se zdá být zkonstruována tak, aby frustrovala kritiky i publikum, pokud by se chtěli oddávat moralistický interpretacím.

Alegorie filmu je zprostředkována utrpením, které se pod tlakem Světové banky valí do Afriky. Snaha o vnitřní kontrolu nad zadluženými státy země zvyšuje export a krátí náklady na sociální podporu. Bída pro nejchudší je neodvratná. Tyto okolnosti vytváří z filmu obžalobu konzumu. V závěru se ovšem film jeví spíše jako komický žalozpěv.

Díky Mambetyho květnaté rétorice je snímek vytržen z kontextu dřívějších příkladů afrického sociálního realismu. Když uvedeme příklady děl autorů, jako jsou Ousmane Sembene nebo Safi Fayová, jedná se vždy o spojení dokumentaristiky a autobiografie. Hyeny jsou bohaté na ironii a tragikomičnost, která je podobná ranějšímu Mambetyho filmu Touki-Bouki (1973). Tato Mambetyho prvotina, některými kritiky označovaná jako africké U konce s dechem, je především ukázkou popření mýtu předkoloniální tradice.

 Jako základ afrického filmu, Touki-Bouki nevyjímaje, spatřují Roy Armes a Lizbeth Malkmusová (autoři knihy Výroba filmů v arabských a afrických zemích) systém „dvojité podstaty“, jež je vidět u prvotřídních režisérů, kteří své filmy strukturují na systému protikladů (např. minulost vs. přítomnost, tradice vs. modernita). I podstata Mambetyho filmů se zdá být založena na intenzivních pokusech o využití tohoto druhu bipolárnosti: autor chápe alternativy ne jako možnosti volby, ale jako sebe sama požírající artefakty.

 Hrůzné karnevalové vyvrcholení Hyen, při kterém vesničané uspokojují svou žádostivost během slavnosti, je toho dokonalým příkladem. Skutečný karneval totiž do Colobanu vnáší Ramatou. Různá rozptýlení ukonejší vesničany, zatímco Draman se stane obětním beránkem. Ramatou a její plán uspějí až příliš dobře. Nakonec musíme akceptovat, že Draman je mužem zodpovědným za strádání a prostituci v Ramatině životě. Ramatou sama ovšem není postava, ztělesňující stav morálky. Na rozdíl od jednoznačné hrdinky snímku Sambizanga (1972) od angolské režisérky Sarah Maldororové či filmu Meda Honda o mladé súdánské čarodějce Sarrounia, africká královna (Mauretánie, 1986), Ramatou pouze spouští vlnu přímé demoralizace.

 Mambety se nakonec od série prázdných antitezí odklání a ve finále směřuje k vypravěčské polyfonii. Na divákovi je ponechána interpretace. I přes několik nesourodých příběhových linií film tvoří jednotu. Přes materialistickou fasádu, tkví obsah africké kinematografie zejména ve vypravěčství.

Moderní tvůrci jako filmař Ousmane Sembene nebo spisovatel Wole Soyinka mění a rozvrací tradiční vypravěčství za účelem radikální sociální kritiky. V Soyinkových knihách jako Cesta nebo Kongiho žně je obvyklá solidarita s obětí proměněna v krutý, brutální útok proti zavedené moci. Vztah Hyen k vypravěčské orální tradici je poněkud jiný. Tragikomické prvky obsahují zárodky sociální kritiky, ovšem nikoli proto, aby přesvědčovaly, jako je tomu programově ve stylu Soyinky nebo Sembena. Mambetyho přístup je parodický, využívá motivy z orální tradice a z optimističtějších afrických filmů v novém kontextu. Hyeny by proto neměly být interpretovány jako cynický film - dobře naladěné zoufalství má daleko k revolučním opusům let uplynulých.

Mambety se také odchyluje od prostého pozorovatelství afrických filmů, kterým se vyznačuje například snímek Idrissy Ouedraoga Babička (Burkina Faso, 1987): místo poetického realismu a raději volí formu, jež přitahuje pozornost sama k sobě. Obrazy Hyen jsou metaforou radostného očekávání bohatství, kde věcná, minimalistická kamera temperamentně odděluje Dramanovy výslechy. Narace filmu nemůže být hodnocena jako příliš jasná, protože Hyeny svým nazdobeným stylem nevyzařují žádné zřejmé nebo jakkoli poučné sdělení.

Charakter Hyen též modifikuje a převrací některá pravidla typická pro extrémně nacionalistická literárněvědná díla typu Toward the Decolonization of African Literature (autoři Chinweizu, Onwu Chekwa a Ihechukwu, 1980). Nigerijští literární kritici evidentně zpracovali dosud živé polemické téma: vyčítají většině africké literatury cynickou pohrdavou povýšenost a zpochybňují oddělenost moderní beletrie od kořenů orální tradice. Svoji kritiku tvůrci namířili i proti zmíněnému Wole Soyinkovi, spisovateli a dramatikovi, jehož odsuzují za podlehnutí euromodernismu. Jiní afričtí spisovatelé jsou vnímáni jako skuteční představitelé antikolonialismu, a tedy jako předchůdci nové africké tradice. Ousmane Sembene je například oslavován jako „bavič a vypravěč“.

Mambetyho filmy dokazují, že evropský modernismus a lokální africký styl mohou být zkombinovány; kdyby nešlo o vzájemnou souhru, výsledek by nebyl uspokojivý. Režisér je hrdý, že může prokázat poctu Dürremattovi. „Pocta modernímu dramatikovi má stejné množství politických rovin jako Sembeneho nejdidaktičtější romány a filmy.“ Paradoxně jde o dílo blízké příběhům velmi kontroverzní osobnosti africké literatury, Nigerijce Amose Tutuoly. Hyeny by mohly být interpretovány jako dvojí vědomí, které se zdá být všeobecně příznačné pro nové africké koprodukce. Bojovník za občanská práva, sociolog a historik W. E. B. Du Bois (1868–1963), používal termín „dvojí vědomí“, (Michail Bachtin zase výstižně zvolil termín „dialog dvojího hlasu“), aby popsal konflikt amerických Afričanů, kteří se zmítají mezi africkým původem a americkou identitou. Mambety musí jemně vybalancovat africkou identitu s modernistickým dědictvím, které ovlivnilo první generaci afrických intelektuálů, zvláště pak ovlivnilo zakladatele Présence africaine (časopis založený v Paříži 1956).

Několik sekvencí v Hyenách může být nahlíženo jako trpké (a nepatrně parodické) podobenství a fakt, že Hyeny si dovolí odmítnout tradici manichejství, zatímco s humorem rýpají do hlouposti modernistické eurofilie (navzdory skutečnosti, že film sám je příkladem individualistického modernismu), svědčí o pozoruhodné citlivosti. Mambety převrací pojetí západního modernismu namísto toho, aby se nechal jeho jazykem vést. Obdobně jako West Indian cricketers (hráči kriketu v západní Indii) oslavovaní C. L. R. Jamesem ve známé knize Beyond a Boundary (1963), Mambety mění stagnující západní estetiku na zkoumanou realitu plnou života.

Autor je redaktor časopisu Cinéaste.

Překlad Eliška Kapounová, redakční úprava David Čeněk a Aleš Stuchlý.