Kudy přesně šel Jan Palach - filmový zápisník

O Janu Palachovi vzniklo několik autorských filmů hned vzápětí po jeho činu – za všechny stačí vzpomenout vynikající snímek Stanislava Miloty Jan 69. Dokumentaristka Kristýna Vlachová vykreslila po čtyřiceti letech případ „pochodně číslo 1“ ve filmu Poselství Jana Palacha. Její letitý odstup má velký potenciál Jana Palacha demytizovat a zbavit působivého a zároveň svazujícího patosu, který známe z dobových snímků. Vlachová nechává pamětníky vzpomínat na Palachova studentská léta, za pomoci očitých svědků detailně rekonstruuje samotné sebezapálení, a když sochař Olbram Zoubek mluví o odstranění a roztavení Palachovy náhrobní desky Státní bezpečností, je jeho svědectví velmi výmluvným pohledem do tváře normalizujícího se režimu.

Poselství Jana Palacha se však potácí mezi pozitivistickým historickým přístupem a dojímavým tónem, který je v tomto případě tak snadné rozeznít a jemuž se dokumentaristka ve svém filmu nijak nebrání. Na strohé řeči archivů a stejně strohých řečech historiků se silný dokument dá totiž postavit jen těžko, a asi proto ve filmu zaznívá celý dlouhý rozhovor umírajícího Jana s bizarní doktorkou Zdenou Kmuníčkovou nebo televizní interview s jeho dívkou Helenkou z roku 1969, která mluví o tom, že Jenda byl její životní láska a plánovali si toho spolu „hodně do budoucnosti“. Nad tím vším se lze snadno dojmout, netkví ale síla příběhu Jana Palacha ještě někde jinde?

Když Jindřich Chalupecký v únoru 1969 popisoval společenskou reakci na Palachův čin, konstatoval, že „vnitřní i vnější účast lidu je nesmírná. Vyjadřuje se však mlčením.“ Lidé zůstali před Palachovým činem nábožně stát, drželi tryznu za studenta, který se „za ně“ obětoval, ale na jeho výzvu nereagovali nebo jen reagovat neuměli. Obdobně to může platit i dnes. Budeme-li se zabývat jen onou patetickou vzpomínkou na smrt studenta, nemůže být o formulování nějakého „poselství Jana Palacha“ vůbec řeč. Nutno ale dodat, že dokument Vlachové se o formulaci nějakého „poselství“ vůbec nesnaží a bere Palachův čin jako historickou danost. „Já si myslím, že to zbytečné určitě nebylo v žádném případě, takováhle oběť nemůže být nikdy zbytečná. Opravdu se to někde musí projevit,“ říká skoro na konci dokumentarista Josef Platz a vzápětí Jiřina Šiklová vzpomíná na studenty, kteří v roce 1989 „odvoláním se na Jana Palacha opravdu získali odvahu a najednou si uvědomili to morální poselství, které jim předal“. Odkaz Jana Palacha se v dokumentu prezentuje jako jednoduché schéma – mlčení jako odpověď na Palachovu výzvu ze začátku roku 1969 se po dvaceti letech zúročilo a studenti vyšli do ulic s jeho jménem na rtech. „Tak zaplaťpánbůh, ono se ti to, kluku, povedlo,“ řekla si prý tehdy Jiřina Šiklová.

Vykládat čin Jana Palacha jen jako vzdor proti totalitě a dojatě na něj vzpomínat znamená ho zakonzervovat a umrtvit. Takto prezentovaný příběh je pohodlný – nic neproblematizuje a neklade před nás žádné otázky. Máme před sebou divácky vděčný dokument. Generace dnešních šedesátiletých si popláče při vzpomínce na studenta, který se „za ně“ obětoval, dnešní čtyřicetiletí vzpomenou, jak dělali v listopadu 1989 revoluci. Ale co my, dnešní dvacetiletí?

Víc než nostalgická vzpomínka může do debaty o poselství Jana Palacha možná přispět záznam z vystoupení Karla Gotta, který dva roky po podpisu anticharty před plnou Lucernou o Palachovi zpíval, že „snad se jen vznes/ aby tak líp tam shůry shlíd/ čím jsme si přáli dříve být/ a čím jsme dnes“. Tuhle podívanou nám Kristýna Vlachová bohužel nenabízí (zato se dá snadno dohledat na serveru YouTube). Škoda, protože ona ve vší absurditě ukáže, že nemá smysl ptát se, „kam tenkrát šel“ (jako K. Gott) a kudy že přesně (jako K. Vlachová), ale zkoušet hledat, v čem může ono honosně znějící „poselství Jana Palacha“ spočívat dnes. Třeba tak, že si položíme otázku, zda listopadovým spadnutím opony opravdu skončila hra.

Autor studuje FSV UK.