Orchestr na podiu vyhrává úryvky z baletu Labutí jezero a delegáti 10. Světového kongresu novin se v kremelském sjezdovém paláci neklidně vrtí v křeslech. Ruský prezident Vladimir Putin na sebe, jak je ostatně tradicí, nechává čekat. Nakonec přichází, sedá si za stůl a novináři v sále ho vítají uctivým povstáním. Po usednutí uslyší, že Putin je vrah svobody slova v Rusku.
Dva mladíci a dívka, členové radikální Národně-bolševické strany spisovatele Eduarda Limonova začínají přímo ve středu sálu mávat transparentem „Putin je kat svobody!“ Obvykle pohotoví fotografové a kameramani co nejrychleji otáčejí objektivy od zaskočeného prezidenta k nečekanému zpestření kongresu, mezi nimi se prodírá ochranka, která nakonec protestující mladé lidi ze sálu vynáší. Později se ukáže, že se na kongres akreditovali jako pracovníci listu Přítel národa. „Před šéfy západních států ze sebe Vladimir Putin dělá civilizovaného Evropana, ale Ruskem vládne jako tvrdý a nenasytný diktátor. K ruským občanům se chová jako ke svým otrokům,“ stojí na letácích, které trojice rozhazuje po podlaze zasedacího sálu a které v podstatě okamžitě odnášejí pracovníci kremelské ochranky. V Rusku začíná novinářská diskuse o svobodě slova celkem příznačně.
Strašliví oligarchové
Putin si ale v pondělí 4. června musel na zahájení kongresu z úst předsedy Světové asociace novin Gavina O’Reillyho vyslechnout jen o něco méně přísnou kritiku, než do překvapeného sálu vykřikovala trojice radikálních aktivistů. O’Reilly mluvil především o zesilující snaze ruské státní moci ovládat média ať už přímo, či prostřednictvím státních a polostátních podniků. Všechny „komerční“ televizní stanice v zemi nyní kontrolují státem vlastněné firmy, veřejnoprávní televize v Rusku neexistuje. Podobným způsobem jsou vlastněny významné ruské deníky. Putin pak kontroval prohlášením, že v Rusku vychází asi 35 000 nejrůznějších novin a stát je samozřejmě nedokáže uhlídat všechny. Jak velké procento z tohoto úctyhodného čísla periodik ale vychází pod patronátem místních administrativ či radnic, však ruský prezident neřekl. Zdůraznil naopak, že v devadesátých letech ruskou svobodu tisku začal ohrožovat kapitál několika ruských oligarchů. „Spory mezi vládou, jejími úředníky a tiskem jsou skoro ve všech zemích,“ poznamenal Putin. „Naprosto ale nemluvil o televizích, ačkoliv O’Reilly hovořil převážně o nich. Ruský prezident se snažil vzbudit dojem, že v Rusku televize vlastně vůbec neexistuje. A možná nebyl daleko od pravdy,“ komentoval výměnu názorů novinář Andrej Kolesnikov.
Proti omezování svobody slova v centru města také několik minut protestovalo asi deset lidí, kteří si zavázali ústa šátky. Okolo nich se tísnily desítky fotografů světových agentur, televizních štábů i píšících reportérů. Největší zájem médií ale nevzbudili mlčící nespokojenci se současným směřováním Ruska, ale jejich „protidemonstranti“ – několik lidí v maskách s podobami Borise Berezovského a dalších „ruských oligarchů“, kteří tak znepokojují ruského prezidenta. Ústa ucpaná dolarovými bankovkami se pěkně vyjímala na fotografiích v ruských novinách. Svoboda slova po rusku.
Co pomáhá
Světový kongres novin v Moskvě letos ocenil „Zlatým perem svobody“ práci íránského investigativního novináře a disidenta Akbara Gandžího. Ten byl v roce 2000 uvězněn za účast na konferenci v Berlíně o sociálních a společenských reformách v Íránu, mučen a většinu svého věznění strávil v samovazbě. Propuštěn byl až letos v březnu a účast na moskevském novinářském fóru byla od té doby první příležitostí k jeho veřejnému projevu. Když vešel na scénu, sál vstal. Gandží cenu věnoval dalším íránským vězňům svědomí.
Generální ředitel Světové asociace novin Timothy Bolding se při předávání ceny přeptal, zda si přítomní ve sjezdovém sále uvědomují, co se stalo s laureáty z minulých let. Sám si i odpověděl: jeden zase sedí ve vězení, další stále nemůže najít práci. Když se členka asociace novin vydala do Běloruska, aby zjistila, jak se v psychiatrickém ústavu, kam jej zavřel režim Alexandra Lukašenka, vede jednomu z členů Běloruské asociace novinářů, kolektivního laureáta z roku 2003, byla ujištěna, že dobře. Jakmile ochranka zjistila, že její svěřenec je mezinárodně známý, přestala jej prý neustále vyslýchat a mučit.
I ty, Míšo?
Zvláštní na ruském kongrese bylo, s jakou chutí pánové od novin naslouchají výkladům ruských politiků. Na první den jednání byl pozván už zmíněný Putin, na závěr se na novináře přišel podívat „otec Glasnosti“ Michail Gorbačov a přednášel při obědě v Manéži před hradbami Kremlu. Jeho „přestavbu“ dnes mnozí Rusové vnímají jako prvopočátek svých současných problémů a někdejšímu prvnímu a poslednímu prezidentu SSSR nemohou přijít na jméno. Kormidelníci světového tisku zestárlého, ale stále šaramantního Gorbačova fotili na své miniaturní digitální foťáčky a nepřítomně se usmívali. Gorbačov sám už dávno opustil komunistické vody a na konferenci oznámil, že i on se stal vydavatelem. Spolu s miliardářem a poslancem ruské Státní dumy Alexandrem Lebeděvem totiž koupili 49 procent v opozičních novinách Novaja Gazeta. Ta je v Rusku známá svými investigativními reportážemi například o korupci úředníků při zadávání zakázek na obnovu Čečenské republiky nebo důsledným rozkrýváním okolností teroristického útoku na školu v Beslanu předloni v září. Akcie listu, který zatím vychází dvakrát týdně, dosud patřily členům redakce, Gorbačov však ujišťuje, že se na redakční politice nic měnit nebude a novináři budou moci „i nadále říkat, co si myslí“.
„Takže si pan Gorbačov pořídil neuvěřitelné bolesti hlavy,“ poznamenal před malou skupinkou novinářů šéfredaktor listu Dmitrij Muratov. Gorbačov má ale k tomuto periodiku, které by se prý od ledna mohlo změnit v deník, tradičně blízko. V roce 1993 finančně pomáhal při jeho založení, přispěl tehdy penězi ze své Nobelovy ceny za mír. Někdejší sovětský reformátor ale vlastní jen 10 procent. Větší podíl, 39 procent, koupil Lebeděv, člen prokremelského Jednotného Ruska a multimilionář, který mimo jiné vlastní akcie ruské letecké společnosti Aeroflot. Někteří ruští mediální odborníci to pokládají za šrám na prestiži Nové Gazety. „Když o někom napíší něco kritického, každý se teď může zeptat: To publikoval ten Lebeděvův plátek?,“ poznamenal Vladimir Kara-Murza, televizní komentátor, který do listu občas přispívá. Z Lebeděva – a potažmo i z Gorbačova – se tak možná stává další pro Kreml nepříjemný „ruský oligarcha“, se kterým bude potřeba zatočit.
Autor pracuje v ČTK.