Mistrovství světa ve fotbale vyvolalo v Německu mnoho diskusí o tom, jak se Němci jako hostitelé šampionátu předvedou okolnímu světu. V kontrastu k oficiálnímu sloganu Die Welt zu Gast bei Freunden (Svět jako host u přátel) se však ve veřejnosti ozývají i jiné hlasy. Krátce před zahájením šampionátu prohlásil bývalý mluvčí Schröderovy vlády Uwe-Karsten Heye v diskusi na rozhlasové stanici Deutschlandradio společně s Michelem Friedmanem a Paulem Spiegelem, bývalými mluvčími židovské komunity v Německu, že by divákům tmavší pleti nedoporučoval navštěvovat některé části země. Zvláště Brandenburg by podle něj mohl být nebezpečný.
V poslední době se tak stala předmětem veřejné debaty otázka „národně očištěných zón“, jak nazývají své bašty sami neonacisté, tedy oblastí, které se také označují americkým výrazem no go areas. A na Heyeovu hlavu se okamžitě snesla vlna kritiky, že problém přehání a poškozuje pověst některých částí Německa. Také by prý většina přátelských a tolerantních občanů neměla být dávána do jednoho pytle s tupými rasistickými útočníky, kterých je menšina. Podobné zobecňující poznámky prý poškozují pověst bývalého východního Německa a ve svém důsledku jen nahrávají přívržencům “národně očištěných zón“.
Jiný tip kritiků zase poukazoval na to, že je příliš zjednodušující problém rasistického násilí definovat místně, jako by k podobným útokům nedocházelo i v jiných částech Německa. Podle těchto hlasů není problém rasismu v Německu spojen jen se vzdálenými a sociálně devastovanými okrajovými oblastmi zemědělské části východního Německa a oblasti Plattenbau. Zároveň ale zastánci tohoto názoru přiznávají, že xenofobie a náchylnost k extrémistickému násilí je právě tady nejsilnější.
Antifáků je víc
Od sjednocení Německa až do roku 2005 v zemi zahynulo při rasistických útocích nebo útocích spáchaných pravicovými násilníky 133 lidí. Nejčastějšími oběťmi byli „zjevní“ cizinci, punkeři a bezdomovci. I když se většina těchto zločinů stala v Západním Německu (73 oproti 60 na Východě) je vzhledem k poměrnému počtu obyvatel v obou částech země i vzhledem k poměru cizinců na populaci, rasismus na Východě větší. Pro člověka jiné barvy pleti je pravděpodobnost, že se stane terčem útoku na Východě, pětadvacetkrát vyšší než na Západě. A počet útoků bohužel roste. V roce 2005 udávají policejní statistiky 27 procentní nárůst počtu útoků, které měly za následek zranění (z 640 v roce 2004 na 816 v roce 2005). Navíc se předpokládá, že zhruba 50–75 procent útoků není vůbec hlášeno, protože se oběti obávají, že jim policie nebude věřit.
V Německu tedy opravdu existují nebezpečné oblasti pro cizince a je nakonec jedno, jestli je budeme nazývat no go areas, Angsträume, nebo neonacistickým termínem „národně očištěné zóny“. Je však také pravda, že v těchto oblastech existuje silný občanský odpor proti pravicovému extremismu a násilí. Antirasistická angažovanost zde přitom může být spojena i s určitými riziky. Má různé formy: od nejrůznějších nadací s celostátní působností až po malé antifašistické skupiny, které mají obvykle levicové nebo punkové kořeny.
Mezi mládeží na Východě je docela populární neonacistická móda i neonacistické rockové skupiny. Proti nim se staví místní antifašistické skupiny, z nich část je napojena na celostátní síť Antifa skupin. Organizují protesty proti neonacistickým demonstrací, informační kampaně a dokumentují rasistické útoky. Pořádají také koncerty a různé párty. Přímo na ulicích také tváří v tvář pochodujícím skinheadům bojují o ovládnutí veřejného prostoru.
„Nejsme žádná národně očištěná zóna,“ odporuje osmadvacetiletý Sebastian Reißig, který je zakladatelem skupiny Aktion Zivilcourage z Pirny. Souhlasí však s tím, že Pirna a Saské Švýcarsko je jednou z hlavních bašt skinheadů v celém Německu. Sám byl několikrát zbit neonacisty, a tak nebezpečí vůbec nepodceňuje. Tvrdí ale, že na skinheadské koncerty většinou chodí jen osmdesát soudruhů, zatímco na jejich odpůrci pořádaný květnový Karneval kultury v Pirně přišlo letos v květnu 7000 návštěvníků. Ovšem i setkání s 80 skinheady může skončit smrtí.
Protože jsme chudí
„Heye neřekl nic nového,“ prohlašuje Anetta Kahaneová. „Afričané v Berlíně už dlouhou dobu říkají to samé. A veřejnost to nakonec musí pochopit.“ Kahaneová je tisková mluvčí Antonio Amadeu Stiftung (AAS), což je nadace pojmenovaná po Angolanovi Antoniu Amadeu Kiowovi zabitém při rasistickém útoku. Do Spolkové republiky přišel v roce 1987 a listopadu 1990 jej v Brandenburgu přepadla a ubila k smrti padesátičlenná skupina mladíků a dívek. Policie násilí sledovala, ale nezasáhla. Smrt osmadvacetiletého Kiowy byla jedním z prvních případů rasistické vraždy, který získal pozornost celostátních médií v tehdy čerstvě sjednocené zemi. Osm let po smutné události založil Karl Konrad Graf von der Groeben na jeho počest AAS. Hlavním cílem nadace je podporovat místní projekty na základních školách a alternativní kulturu mládeže, rozvíjet místní sdružení a pomáhat obětem útoků rasistů či přívrženců extrémní pravice. Zaměřuje se především na antirasistické kampaně v Brandenburgu a dalších částech Východního Německa. Snaží se zabránit tomu, aby se zdejší sociální degradace nepřeměnila v lhostejnost, nenávist, nebo dokonce chuť dopouštět se násilí. Kahaneová je přesvědčená, že: „je samozřejmě politicky špatné tvrdit, že je hlavní příčinou [násilí] nezaměstnanost. Bylo by opravdu zvláštní vysvětlovat divákovi, který přijel na mistrovství z Brazílie nebo Mexika, že tu zabíjíme lidi z rasových důvodů, protože jsme chudí nebo nezaměstnaní.“
Kámen
Na rozdíl od nadace AAS pracují Jacqueline und Noel Martin Fonds na projektech podstatně menšího rozsahu. Jde ale mimořádný projekt člověka, jež se stal obětí rasového násilí a bojuje za mimořádně obtížných okolností. Před deseti lety, večer 16. června 1996, byl Noel Martin, sedmatřicetiletý Brit jamajského původu, spolu s dvěma barevnými kamarády napaden dvěma německými mladíky. Cizinci chtěli útočníkům ujet v autě. Násilníci je ale pronásledovali v ukradeném vozidle a do okna Martinova auta mrštili velký kámen. Řidič ztratil nad vozem kontrolu a narazil do stromu. V důsledku zranění utrpěného při havárii Martin ochrnul od hlavy dolů. Deset let žil na vozíčku a byl odkázán na pomoc své ženy Jaqueline, jež však v roce 2000 zemřela na rakovinu. I když ztrácel vůli k životu, účastnil se různých protirasistických akcí: v roce 2001 navštívil Mahlow, aby připomněl páté výročí útoku a pronesl zde řeč, objevil se také ve známém diskusním pořadu ve federální televizi. Téhož roku vznikl byl založen Jacqueline und Noel Martin Fonds, jejichž cílem bylo umožnit dětem z Mahlow výměnné pobyty v anglickém Birminghamu, kde Martin žil před svým odchodem do Německa.
U příležitosti 10. výročí útoku se v Mahlow shromáždilo asi sto lidí na antifašistické demonstraci. Martin se jí však nezúčastnil. Vzkázal jen, že se připravuje na odchod ze života, k němuž má dojít ve Švýcarsku, a pozval přítomné, aby se s ním rozloučili. „Nadace bude pokračovat i po mé smrti. O to bylo postaráno.“
Autor je politolog. Přeložil Filip Pospíšil.