Uběhlo již více než 60 let od konce druhé světové války a od „porážky fašismu“. Návrat fašismu v jeho někdejší otevřené podobě nejspíše nehrozí, ale tato ideologie i nadále ve společnosti přetrvává, i když v současné době hraje roli spíše marginální.
Abychom mohli mluvit o antifašismu, musíme se věnovat i otázkám krajní pravice. Politicky se jedná o směs agresivního antikomunismu, nacionalismu a autoritářského antidemokratismu. Historicky se pravicový extremismus dělí na neonacismus (spojený buď s původní německou nacistickou ideologií nebo jejími současnými mutacemi, která klade hlavní důraz na mýtus rasové čistoty), neofašismus (spojený s italskou fašistickou ideologií a místní národní fašistickou tradicí) a pravicový populismus.
První náznaky organizovaného rasistického hnutí se mezi českou mládeží začaly objevovat až v pozdních osmdesátých letech spolu s proniknutím, tehdy ještě marginálního, hnutí skinheads na naše území. Před rokem 1989 tvořili skinheads součást punkové subkultury, která se sice projevovala protestně, ale bez jasného ideologického kontextu. Během první poloviny devadesátých let se však hnutí skinheads v České republice etablovalo jako významná subkultura, která záhy přijala ideologii rasismu a neonacismu, přičemž její členové tvořili a dosud tvoří většinu exponentů extrémní pravice.
Prudký nárůst sympatizantů hnutí skinheads po roce 1989 byl způsoben několika faktory. Jednak se jednalo o reakci na právě ukončenou dobu komunistického režimu, která vedla řadu lidí k tendenci zaujímat ostře pravicové postoje (bez ohledu na fakt, že pojem pravice neměl v té době žádné jasné kontury a dominoval mu zejména odpor vůči bývalému režimu). Stejně tak se ale jednalo i o reakci na obavy ze sociálních změn. Existenční strach až příliš často vede k hledání obětního beránka, kterým se stali Romové. Svou roli však sehrál i vliv hudebních skupin Orlík, Braník a do jisté míry i kapely Tři Sestry, které po roce 1989 rasistické skinheads podporovaly. Nechvalně proslulým a často citovaným se stal v této souvislosti zejména výrok zpěváka skupiny Tři Sestry Fanánka, který na dotaz, co si myslí o druhé desce skupiny Orlík, odpověděl: „Je to tam všechno navostro – cikáni a všichni tyhleti šmejdi.“
Formování radikálního antifašismu
Přestože se naše západní společnost hlásí k antifašistickému odkazu a v sousedních zemích můžeme občas vidět mohutné antifašistické demonstrace pod vedením předních politiků, stejně jako lokální akce pod vedením představitelů místních samospráv, v českém prostředí se od počátku devadesátých let spojují antifašistické aktivity téměř výhradně s anarchistickým hnutím.
Od samých počátků bylo pro formující se rasistické, resp. neonacistické hnutí typické používání násilí, které necíleně zasahovalo široký segment společnosti. Proti tomuto násilí a proti ideologii neonacismu a fašismu se začala organizovat opozice. Nejhlubší ukotvení nalezla v anarchistickém hnutí, protože jeho příslušníci patřili k oblíbeným cílům neonacistických bojůvek, a protože svobodomyslný anarchismus byl v přímém rozporu s autoritářskou ideou neonacismu.
Původně se jednalo víc o následování příkladu anarchistických skupin ze západní Evropy (převážně z Německa), které měly zkušenosti s existujícím neonacistickým hnutím, avšak velmi brzy vznikla vlastní agenda, reagující zejména na narůstající násilí ze strany neonacistů.
V průběhu let 1991–1992 došlo k několika střetům mezi oběma tábory, které rozsahem překračovaly běžné pouliční napadání. Nejprve to byl v roce 1991 koncert Branická žízeň, na kterém skupiny skinheadů organizovaně útočily na přítomné punkery, jež podezíraly ze sympatií k anarchismu. Následovala anarchistická demonstrace proti Jubilejní výstavě na pražském Výstavišti 30. května 1991, již se pokusili rozehnat skinheadi z rodící se pražské organizace NOF (Národní obec fašistická). Další anarchistická demonstrace k výročí 15. března (v roce 1992) byla taktéž napadena skinheady a chuligány, nicméně početně silnější anarchisté skinheady nakonec z demonstrace vytlačili. Celé toto období vyvrcholilo střetem na 1. máje 1992 na pražské Letenské pláni, kde proti sobě stála aktivistická jádra obou hnutí. V tomto střetnutí už hráli prim jednoznačně anarchističtí militanti. Ti dokázali početně stejně silnou (střetu se účastnilo zhruba 300 demonstrantů na každé straně) skupinu neonacistů rozehnat.
Tyto střety otevřely v anarchistickém hnutí otázku militantního antifašismu. Ideologický i organizační základ pro radikální antifašismus představovaly skupiny tzv. „militantních autonomů“ (termín pochází z Německa) sdružených v organizacích, jako byly Front of Individual Freedom (vydával časopis Fronta), Pražský radikální anarchistický kroužek (vydával fanzin Radikál) a Anti-nazi red skins front, které prosazovaly metody násilných střetů s neonacisty. Vycházely při tom z ideologie anarchismu a odmítaly spolupráci se státními orgány, o kterých předpokládaly, že nebudou schopny ani ochotny proti fašistickému nebezpečí zasáhnout. V rámci anarchistického hnutí však militanti představovali menšinový proud, zatímco větší část anarchistů byla orientována spíš pacifisticky a násilné akce odmítala. Místo nich se objevovala v první polovině devadesátých letech snaha po dialogu se skinheady, jak dokumentuje článek „Výzva skinheadům“ z A-kontra 7/92: „Anarchisté nikdy nebyli proti skinheadům jako takovým. Máme dojem, že fašismus a rasismus skinheadů je vyprovokovaný a manipulovaný. Netvrdíme, že tu nejsou problémy, pro něž se fašismus může zdát rychlým a jednoduchým řešením. Fašizující tendence v politice však povedou k likvidaci jak anarchistů, tak skinheadů.“ Vítězné střetnutí s jádrem pražských skinheadů navíc utvrdilo pacifistické anarchisty v tom, že skinheadské hnutí je de facto poražené a je zbytečné pokračovat v násilí. Budoucnost ukázala, že tomu tak nebylo.
Antifašistická Akce
V letech 1993–1998 míra militantního antifašismu poklesla, neboť ho většina anarchistických hnutí odmítala a neonacisté se navíc stáhli do klubů a hospod. Přestože veřejné aktivity neonacistů po roce 1992 na nějakou dobu poklesly, pokračovalo pouliční násilí, které si vyžádalo celou řadu smrtelných obětí, z toho i dvě z anarchistického prostředí (Filip Venclík 5. 9. 1993 a Zdeněk Čepela 31. 8. 1994). Militantní antifašistická uskupení bez podpory širšího hnutí však už v té době nefungovala, a tak neexistovala organizační platforma pro radikální antifašisty. Neonacistické násilí pokračovalo a bylo čím dál jasnější, že samo od sebe nepřestane.
V roce 1996 tak vznikla česká pobočka Antifašistické Akce (AFA). Původně to byla pouze pražská skupina, ale brzy se objevily pobočky v Brně, Jihlavě a Zlíně. Navázala ideově na původní militantní skupiny a přihlásila se k anarchistickému antifašismu, který je v chápání AFA spojen s antiautoritářským odporem proti státu. Stát totiž – podle AFA – důrazem na ochranu kapitalismu brání skutečnému antifašismu. Stát a kapitalismus ve skutečnosti fašismus generují a jsou ochotny jej využít proti radikálům z pracující třídy, pokud to bude nutné v rámci zachování jejich privilegií, která získaly právě na úkor pracujících. Současně AFA vždy jasně deklarovala neochotu spolupracovat s podobně zaměřenými skupinami autoritářské levice. Zcela jasně se v tomto smyslu vyjádřil její mluvčí Jan Kenský v Akci č. 11 z března 2000: „Nepříjemná je ale i aktivita bolševických skupin. S těmito rudými fašisty rozhodně nehodláme chodit vedle sebe na demonstracích a v boji proti nim si rozhodně nebudeme brát žádné servítky.“ Stejně tak AFA odmítla spolupracovat s lidmi, kteří se pokoušeli bojovat proti neonacistům legálními prostředky, jako jsou Jakub Polák nebo Ondřej Cakl. Ti prý pouze legitimizují zvyšování státních výdajů na boj s extremismem, přičemž za extremisty jsou pak považováni neonacisté stejně jako jejich protivníci.
Od svého vzniku deklarovala AFA čtyři základní cíle: ochranu politického a veřejného prostoru pro anarchistické hnutí, zabezpečení jeho šíření pomocí propagace, sociální boj s neonacismem i státní mocí a konečně zamezování veřejného působení neonacistických a ultrapravicových skupin. Antifašistická Akce začala vydávat časopis AKCE (původně Antifa news), jenž se zabývá jak konkrétními výstupy antifašismu, tak teoretickými články o antifašistickém a anarchistickém hnutí. Začala také pořádat přednášky, tisknout letáky a vydávat vlastní texty. Její činnost se ale orientovala i na militantní antifašismus, což v praxi znamenalo monitoring neonacistických aktivit, násilnou konfrontaci neonacistických veřejných vystoupení a fyzické útoky na představitele ultrapravice. Snahou bylo zatlačit neonacisty do kulturního podzemí, kde bude jejich možnost působit na veřejnost minimální.
Na rozdíl od roku 1992 už tehdy byla podpora anarchistického hnutí podstatně větší a aktivity AFA se setkávaly s příznivějším ohlasem. Přesto militanti nebyli přijímáni celým anarchistickým spektrem a existovaly rozpory, které přetrvávají dodnes, zejména v otázce použití násilí a následné heroizaci radikálních antifašistů. Pravda ovšem je, že taktika AFA fungovala a radikální antifašismus v jejich podání byl schopen dosáhnout jistých úspěchů. Aktivity AFA kulminovaly v letech 1999–2002, zejména v souvislosti s pokusem neonacistů proniknout do politiky v rámci nacionálně sociálního bloku. Když se tato strana na konci roku 2001 rozpadla, většina jejich členů a sympatizantů přešla do struktur Národního odporu, který veřejně deklaroval odmítnutí politických aktivit a přechod zpět k násilné činnosti. V letech 2001–2002 dosáhly pouliční střety mezi antifašisty a neonacisty zatím největších rozměrů. Poté došlo k utlumení činnosti Národního odporu a částečnému rozkladu jeho struktury.
Pokles aktivit
Pokles neonacistických aktivit však vedl logicky i k útlumu činnosti antifašistů. AFA se dostala do vnitřní krize, kterou vyřešila spojením s jednou ze dvou významných anarchistických organizací – Federací anarchistických skupin (FAS).
V době 2003–2005 celkově aktivity jak na straně neonacistů, tak na straně antifašistů slábly. Nyní se však situace mění. Od poloviny roku 2005 se znovu konají veřejné akce neonacistů, proti kterým vystupují antifašisté: počínaje demonstrací národního odporu v Brně na prvního máje 2005, přes úspěšnou blokádu pochodu Národního sjednocení 18. června v Otrokovicích, demonstrace 25. února 2006 v Bruntálu, 20. května 2006 v Mostě až k demonstraci Národních korporativistů 27. května v Hodoníně.
Militantní antifašismus vnesl do prostředí českých protestních hnutí myšlenky sebeorganizace a sociální sebeobrany. Obecně lze říci, že anarchističtí antifašisté dosáhli svého cíle v tom smyslu, že neonacistická aktivita oproti devadesátým letům znatelně poklesla.
Autor je politolog, doktorand na FF MU Brno.