Ve veřejném diskursu tak často používaný pojem globalizace je krásnou ukázkou toho, že kdo má moc definovat pojmy, které pak v jazyce používáme, má do značné míry i moc konstruovat naši sociální realitu. To samé se dá říci i o antiglobalizačním hnutí v Česku, které však navíc existuje jen ve virtuální mediální realitě.
Z mnoha různých soupeřících definic pojmu globalizace můžeme vybrat tři hlavní. Stoupenci stávajícího společenského uspořádání budou tvrdit, že globalizace je zcela přirozený proces, při němž dochází k neustálému celosvětovému šíření volnotržního hospodářství, liberální zastupitelské demokracie. A to z toho prostého důvodu, že ve volné soutěži různých ekonomických a politických modelů se ukázalo, že právě liberálně-demokratický kapitalismus je tím nejlepším zřízením, které známe. Vzpírat se přirozenému procesu globalizace je podle stoupenců této definice asi stejně rozumné jako nadávat na špatné počasí.
Proti této definici globalizace stojí její radikální kritici. Podle nich se nejedná o přirozený proces, ale o mocenské prosazování určitého ekonomického a politického modelu– kapitalismu, v němž ti, co mají moc, z něj na úkor těch, co moc nemají, profitují. Podle těchto radikálních kritiků tak globalizace kapitalismu, kterou odmítají ztotožňovat s internetem a mobilem, není přirozená, ale je výsledkem určitého mocenského uspořádání ve společnosti, a je tedy změnitelná či odvratitelná. Radikálové tudíž nebojují ani tak s globalizací, jako spíš s tím kapitalismem.
Mezi těmito dvěma antagonistickými definicemi je třetí. Nazvěme si ji sociálně demokratická. Ano, globalizace je neodvratitelný proces, ale jde o to jej polidštit a zhumanizovat. Až oddlužíme země třetího světa, hned bude ta globalizace o něco veselejší. Stoupencům této definice z řad nevládních organizací či odborů jde tak o jakousi globalizaci s lidskou tváří.
Pokud vyjdeme z těchto tří definic globalizace a budeme je aplikovat na hnutí, které proti ní vystupovalo, tak podle první, dominantní definice můžeme ono hnutí nazvat „antiglobalizačním“. Toto označení tak v sobě nese určité poselství: antiglobalisté jsou ti, co se jako luddité v 19. století zcela nesmyslně vzpírají pokroku; vzpírají se něčemu, co je zcela nevyhnutelné.
Podle radikální definice je hnutí jen další formou staletého boje proti kapitalismu, tudíž je to hnutí antikapitalistické. Globalizace není nic nového, jedná se jen o celosvětovou dominanci kapitalismu.
A v případě oné třetí sociálně demokratické definice jde v hnutí jen o jinou tvář globalizace, tudíž o alterglobalizační hnutí.
Volbou pojmenování již do určité míry konstruujeme obraz tohoto hnutí ve veřejném diskursu. Podle zmíněných definic trvám na tom, že tady žádné antiglobalizační hnutí fakticky nikdy neexistovalo.
Na stránkách hlavních deníků, na obrazovkách televizí ho vytvořili novináři, politici a jiní tvůrci veřejného mínění ve snaze ostrakizovat radikální kritiku stávajícího kapitalistického světa a upevnit status quo. Skutečnost, že se i nadále budete v článku setkávat s termínem antiglobalizační hnutí, je jen důkazem toho, že ani já jsem se nevymanil z hegemonické nadvlády kapitalistického diskursu. Abych mohl pojmenovávat srozumitelně realitu, jsem nucen operovat s pojmy definovanými těmi, kdo mají moc ve společnosti.
Na začátku byl kámen
Hnutí, později médii označované jako „antiglobalizační“, bylo velmi pestrým konglomerátem nevládních organizací, lidových hnutí organizovaných zdola a revolučních uskupení. Společná jim byla jednak značná radikálnost, u jedněch daná politickými názory, zatímco u druhých únavou z neplodného čekání na reformy shora, a konfrontační postoj. Hnutí bylo ofenzivní, a i pokud kladlo dílčí, reformní požadavky (jako například oddlužení třetího světa) byly pro globální kapitalistický systém neúnosné. Značná část hnutí také zpochybňovala samotné ekonomické základy stávajícího rozdělení majetku a moci.
Jiskrou, která zažehla globální hnutí, bylo zapatistické povstání v Mexiku v roce 1994. Právě tito povstalci poprvé využili i internet – novou informační technologii, jejíž pomocí získali celosvětovou podporu a jež sehrála významnou roli v rychlém a celosvětovém rozšíření hnutí. A také právě v Chiapasu v dubnu 1996 proběhlo První mezinárodní setkání proti neoliberalismu a za lidskost, na němž se sešlo 3000 aktivistů z celého světa. Druhého setkání, které se uskutečnilo v srpnu 1997 ve Španělsku, se již účastnilo i mnoho anarchistů a anarchistek z českých zemí. Právě tam se poprvé dohodl plán celosvětového protestu proti Světové obchodní organizaci (WTO). Pro jeho uskutečnění se vytvořila nehierarchická síť, která dostala jméno People’s Global Action (PGA). První akce PGA, takzvaná Global street party proti WTO, se právě překrývala se zasedáním této organizace v Ženevě.
Tak se zrodilo antiglobalizační hnutí. Čeští anarchisté, především z okruhu Československé anarchistické federace a radikální ekologové z Earth First!, se hned od počátku zapojili do koordinace příprav. A tak se 16. května 1998 v Praze (podobně jako v dalších 30 městech po světě) na tři tisíce lidí účastnilo Global street party. Jestliže do té doby neexistovala pro média žádná ekonomická globalizace, tak dlažební kostky ve výloze McDonald’s po skončení street party ji dostaly na stránky českých novin.
Po Global street party udržovali aktivisté z anarchistického prostředí nadále úzké kontakty s PGA a v následujících dvou letech se podíleli na řadě celosvětových akcí.
Oběť svého vlastního úspěchu
Aktivity antiglobalizačního hnutí u nás bezpochyby kulminovaly v roce 2000 u příležitosti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze. Tehdy se vytvořila Iniciativa proti ekonomické globalizaci (INPEG), koalice, která měla zcela prakticky znásobit síly nijak početného hnutí v Česku, které se vždy potýkalo s problémem, že nám tu jaksi chybí tradice politické angažovanosti. Češi obecně po desetiletích „předlistopadové totality“ dávají před politickou aktivitou přednost klidu na práci. Z praktického důvodu tak koalici INPEG tvořilo poměrně široké spektrum od anarchistů přes radikální ekology, nevládní ekology až po trockisty ze Socialistické solidarity. To nutně vytvářelo řadu pnutí, která vyvrcholila těsně před oficiálním vydáním prohlášení INPEG, jež odmítli podepsat nevládní ekologové z organizace NESEHNUTÍ a na aktivitách INPEG se pak podíleli už většinou jen jako jednotlivci. Hned na začátku se totiž projevil rozdíl mezi dvěma proudy – tím, co jsme si na začátku definovali jako „antikapitalistické“ a „alterglobalistické“ – a INPEG se, navzdory rétorice, někdy spíše odpovídající nevládním organizacím, snažil profilovat jako hnutí proti globalizaci KAPITALISMU. A právě slovo kapitalismus vyvolalo první rozkol ještě před oficiálním zrodem INPEG.
S blížícím se zářijovým zasedáním se počty aktivistů v INPEG začaly rozšiřovat – především však zásluhou cizinců, kteří v konečné fázi představovali valnou většinu, měli zkušenosti, prostředky, a také chovali vždy respekt k názorům místních aktivistů. Jestliže byly v INPEG nějaké problémy, projevovaly se spíše v názorových neshodách mezi jeho anarchistickým a trockistickým křídlem. S přílivem zahraničních aktivistů a blížícím se zasedáním se upozadily, nicméně, jak se ukázalo, podobné třenice existovaly i v mezinárodním hnutí, zejména v Anglii, kde byli trockisté ze Socialist Workers Party obviňováni antiautoritářským křídlem ze snah o politické ovládnutí hnutí.
Názorové rozdíly se INPEG snažil překonávat a přípravy se pokoušel vést na základě přímé demokracie na společných shromážděních. Poslední se uskutečnilo den před hlavním protestem a zúčastnilo se ho asi 800 aktivistů z celého světa. Byla to natolik fascinující ukázka přímé demokracie v praxi, že přítomná reportérka anglického listu Guardian o několik dní později ve své reportáži napsala: „V předvečer úterních demonstrací jsem navštívila Convergence centre. Právě zde probíhal mítink ,mluvčích‘ afinitních skupin a setkala jsem se zde s neuvěřitelným a dojemným smyslem pro komunitu. Každá afinitní skupina poslala svého mluvčího a ti pak společně rozhodovali o strategii. Je skoro nemožné, že se to ukočírovalo, a bylo to namáhavé, ale fungovalo to a konsensu se nakonec dosáhlo. Bylo to setkání se skutečnou demokracií, kterou u volebních uren nepotkáte.“
Pokud si INPEG dal za cíl narušit zasedání MMF a SB a zpochybnit jejich legitimitu, tak nejspíš uspěl. Následující den proběhly masové protesty, místo, kde delegáti jednali, aktivisté obklíčili a zablokovali, v několika případech pronikli až ke Kongresovému centru. Zasedání bylo narušeno a po jednom dni ukončeno. Delegáti odjeli. A legitimita MMF? Mohla být nějak radikálně zpochybněna v korporativních médiích, která ze své podstaty komerčních subjektů usilujících o zisk, a tudíž i o prostředí příznivé pro tržní podnikání, jsou spíše spojenci manažerů a zastánci kapitalistického uspořádání společnosti než antikapitalistického hnutí? Přesto asi mnohé překvapila mediální hysterie, která následovala po místy násilných protestech. Česká média definitivně zahodila liberální mýtus objektivity, kterým se zaštiťují, a uspořádala hon na přední aktivisty INPEG – jako kdyby se z některých novinářů stali aktivisté nějakého prokapitalistického hnutí.
Antiglobalizační hnutí se v Česku stalo obětí svého vlastního úspěchu. Podařilo se mu narušit zasedání, z mezinárodního hlediska přispět k delegitimizaci MMF a SB a především obrovsky posílilo mezinárodní antiglobalizační, či spíše antikapitalistické hnutí. Následovaly další protesty: v Quebeku, Götebergu, Janově a jiné, které čerpaly energii právě i z Prahy. Pro místní hnutí to ale byla labutí píseň. Mediální hysterie, veřejná ostrakizace, vyčerpání. Anarchisté obvinili trockisty, že nedodrželi dohody ohledně průběhu protestu a spíše upřednostnili propagaci své politické organizace. Vůle po spolupráci, udržovaná vidinou společného protestu, se tak ztratila a obě křídla INPEG, anarchistické i trockistické, se vydala vlastní cestou a INPEG přirozeně ukončil svou činnost. Anarchisté i nadále udržovali kontakty s PGA a i v roce 2001 se podíleli na mezinárodně koordinovaných akcích.
NATO
Jestliže zasedání MMF v roce 2000 bylo v centru pozornosti mezinárodního antiglobalizačního hnutí, tak zasedání NATO o dva roky později byla na jeho okraji. Navíc časy se po 11. září 2001 změnily, přišla Válka proti terorismu, pod nějž mnozí, včetně současného prezidenta Václava Klause, zahrnuli i antiglobalizační hnutí. Priority tak byly jiné, třeba vlastní obrana hnutí před kriminalizací. Kdysi ofenzivní hnutí se dostalo do defenzivy. Byly-li protesty proti MMF byly spíše v mezinárodní režii antiglobalistů, pak protesty o dva roky později režírovali čeští anarchisté ve spolupráci s polskými a německými. Je tak otázkou, zda protesty proti NATO můžeme vůbec ještě označit jako antiglobalizační hnutí. Kam se tedy to hnutí podělo?
Vždy tady existovaly a stále existují – jakkoli jsou jejich veřejné aktivity menší než před pár lety – antikapitalistické skupiny a organizace různého politického zaměření, které udržují mezinárodní kontakty. Vždy tady tudíž existovala a stále existují hnutí, která by média mohla označit jako antikapitalistická. Ale nač by média, ze své podstaty prokapitalistická, upozorňovala, že ve společnosti existují síly, které mohou být proti něčemu tak zcela přirozenému a dobrému, jako je kapitalismus? Kam se podělo antiglobalizační hnutí, je tak otázka pro novináře, kteří tímto pojmem označovali antikapitalistické hnutí. Nejspíš novináři, stejně jako i řada aktivistů, našli zalíbení v jednom z hesel anarchistů proti zasedání NATO v Praze a řekli si: „Sereme NA TO.“
Autor je politolog, doktorand na FF MU Brno.