Pralesní krajinářství Rudolfa Jandy

Poslední útočiště Josefa Sudka (1896–1976) na Hradčanech slouží Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze k vystavování fotografií. Program se soustavně vrací k Sudkovým generačním souputníkům. Kurátorovi bohaté muzejní fotosbírky, Janu Mlčochovi, se za jedenáct let činnosti v domě U Slunce a Luny podařilo zpřístupnit nejeden objev. K širší veřejností pozapomenutým tvůrčím odkazům patří i aktuální nabídka ukázek z pozůstalosti Rudolfa Jandy (1907–2000).

Někdejší Sudkův příbytek sloužívá od roku 1995 nejčastěji k návratům děl velikána, jehož památce je galerie zasvěcena. Ani tentokrát nepřicházejí vyznavači Josefa Sudka zkrátka. Mezi exponáty naleznou dva kontakty mistrových negativů. Oba jsou námětově svázány s beskydskými zbytky pralesů (původních nesázených porostů). Zde se motivy Jandy a Sudka překrývaly.

Vlastních Jandových pozitivů jsou vystaveny dva tucty. Vznikaly od konce dvacátých let. Rozměry zpravidla nepřekračují formát 24 x 18 centimetrů. Tematicky jsou odrazem různorodých zájmů včetně mimofotografických. Tak třeba cestovatelství dokumentuje Ulice v Madridu (1929), Toledo (1928–29), Bristol a Hyde Park (kolem 1938). Na okraj pracovního úvazku právníka v severomoravské státní správě (1931–50), v ostravském Hutním projektu (1951–58) a ve Vítkovických železárnách (1959–67) fotografoval Janda od třicátých let prostředí průmyslové aglomerace. Stavba snímků nejčastěji odpovídá pravidlům takzvaných žánrových záběrů. Znamená to, že ulice bývají podány s chodci a světelně ozvláštněny. Vystaveny jsou i portréty, zátiší, krajiny, výsek architektury, věcný detail (kytary)... Rejstřík završují dva autoportréty, přibližující proměnu autora od nejstarších k nejmladším snímkům. Fotografování kultivované, jenže popisné. Janda se mu věnoval po půl století v černobílé škále, aby nakonec přešel k pestrobarevným diapozitivům. Všechno na světě je jediný celek, vše má svoji důležitost, prohlásil kdysi. Není divu, že snímkům takto smýšlejícího autora chybí osobitost, která by diváky poutala za případné větší retrospektivy.

A přece současná komorní instalace naznačuje něco mimořádného. O zvýšenou pozornost si říkají pralesní scenerie. To už nejsou běžné krajinky, někdy paradoxně označované nikoli místopisně, nýbrž jen pořadovými číslicemi (a pětimístnými). Jakožto rodák z Frenštátu pod Radhoštěm a obyvatel Ostravy měl Janda blízko do Beskyd. Časem rozšířil pralesní výpravy na celé Československo, zavítal i na Balkán, na Pyrenejský poloostrov, do jihoamerické Kolumbie. Album Naše pralesy bývá občas k mání v antikvariátech. Vyšlo dvakrát (1950 a 1953). První Jandova kniha se objevila za války pod titulem Prales v Beskydách (1943). Návštěvník výstavy si v ní může zalistovat. Po letitém fotografování vznikla proto, že Česká grafická unie musela náhle odevzdat zásoby kvalitního hlubotiskového papíru okupantům. Raději však bylo (doslova přes noc) vybráno a uspořádáno 212 záběrů. Publikace sleduje roční koloběh života i horizont věčnosti neustálého zmlazování přírody. Zároveň se zasadila o zachování unikátních pralesních oáz pro budoucnost. Místo popisků byly užity verše moderních českých básníků. V době německého protektorátu to bylo kulturní obcí vítaným vlasteneckým gestem. Záložka přebalu se hlásí k filozofii unanimismu, tedy k velebení nadindividuálních duchovních hodnot. A tím jsme zpátky u Jandova částečně již citovaného vyznání: Ani nejmenší kamínek není bezvýznamnou částí přírody. Kurátor Jan Mlčoch krédo uceluje v průvodním slově k výstavě uvedením autorské charakteristiky obrazové skladby Prales v Beskydách, nesené krásou rytmu růstu a zrání, rytmu zrození a smrti.

Prales v Beskydách je přírodní obdobou Sudkových válečných fotografií svatovítského chrámu. Není divu, že si oba fotografové porozuměli. Janda také Sudka do svých pralesních krajin v padesátých letech uvedl. Oblast, již shodně považovali za dokument, dokázali povyšovat nad pouhé kopírování skutečnosti: s neúnavným citem pro fotogenii totiž sledovali světelné proměny svých motivů za mlh, sněhů, dešťů, svítání a západů slunce... Proto dostali na film tolik úžasných chvil.

Autor je redaktor časopisu Fotograf.