Fotografické posvícení

Funkeho Kolín byl založen jako autorské setkání. Komorní akcí také zůstal. Neproměnil se v okázalou přehlídku, na níž se účastníci bez následků míjejí. Doznal ročníků silnějších (Tělo) i slabších (Reklama). Jméno má po Jaromíru Funkovi, avantgardním fotografu, jenž sice býval v Kolíně doma, přesáhl však místní věhlas. V dějinami obtíženém polabském centru působili i jeho přátelé Eugen Wiškovský a Josef Sudek. A nejen tyto tři historické autority bienále oslavilo. Ze zapomnění vyvolalo také starší portrétistku Bohumilu Bloudilovou a připomenutí se nejspíš dočká i její zasvětitel do tajů fotogenie František Krátký. Sudkovi se pořadatelé věnovali před dvěma roky, kdy bylo tématem fotografického setkání město. Wiškovský je na řadě letos a běží o jednu z nejzdařilejších instalací. Kurátorem jeho výstavy je Vladimír Birgus, rovněž autor monografie (Psycholog tajuplných tvarů, A2 č. 13/2006).

Syndrom nivelizace nebo součást dědictví?

Když jsem z Kolína odjížděl, podivil jsem se, proč je můj zážitek z rodiny slabší než z města. Nemělo by to být obráceně? Motiv města je anonymní až abstraktní, zatímco nyní jde většinou o lidské tváře... Obávám se, že chyba vznikla tím, že organizátorky Helena Musilová, Jolana Havelková a Naďa Kováříková letos oslovily hlavně tvůrce své generace. Ti přišli na svět zejména v sedmdesátých letech. Rodinám – a zdaleka nejen svým – se samozřejmě věnují i starší umělci. A protože zacházejí s médiem fotografie zpravidla jinak, mohli zajistit diváky ceněnou rozrůzněnost.

Konceptualisté někdy mívají až příliš podobné nápady, což jistě obnáší nějakou tu výpovědní hodnotu: jednotvárný katalog Funkeho Kolín 2007 zůstane svědectvím o době, v níž na úkor vizuálních dobrodružství rozhodovala teoretická předpojatost. K čemu ale potom pořádat výstavy, spočívají-li v přezírání diváků?

Katalog na prvním místě

Úběžníkem recenzovaného podniku je víra v koncept. Právě proto vykazuje katalog místy větší efektivitu než vlastní instalace: právě záměry jsou přece texty postižitelné doslova ideálně. Odbytá realizace nejvíce vadí u Mileny Dopitové. Nepříliš objevný projekt mluvících věcí se skrývá pod názvem Všechno se vrací, protože bloudí. Kdybychom přišli do muzejní expozice porcelánu, případně do vetešnictví ozvučených Dopitovou, odnášeli bychom si docela jiný pocit. Takto mám neblahé tušení, že se pořadatelky snažily umělkyni exponovat do polohy největší hvězdy kolínského podzimu, a bohužel se přepočítaly. Dopitová se dostavila pár hodin před vernisáží k hotovému, a je-li sebekritická, musela uznat, že nároky nejreprezentativnějších prostor Funkeho Kolína podcenila. Několik snímků „vzpomínajícího“ nádobí, jimiž výstavu obeslala, připomíná spíše prázdnotu než úspěšnou instalaci. Nebyl-li prostor Regionálního muzea efektivně využit, jedná se o myšlenkové selhání, jež je pro každý koncept smrtelné. Dopitovou nasazené fotografie jsou tak nudné (a technicky nezvládnuté), že se na ně nedá dívat. To znamená, že leckterý návštěvník u poslechu jejího poselství nevydrží. Nevyšla ani kurátorská snaha zachránit situaci reprízou další autorčiny instalace, přezvětšenými reprodukcemi dětských kreseb doprovázenými „dojemnou hrou“ klučiny, který slzí do videokamery při simulaci hodiny houslí (mimo katalog). Není to vlastně postmoderní kýč?

Jiné rodiny

Daniela Matějková přišla s rastrem zvonků Kloboučnická 18. Na ploše půl metru – leč s nepoměrně větším dosahem – necharakterizují nájemníky činžáku štítky se jmény, nýbrž fotografické detaily obličeje či interiéru. Stiskem zvonku si návštěvník Městského informačního centra k vybrané ilustraci pustí letmý vzkaz. Matějková přispěla spolu s Kateřinou Držkovou ještě Kolínskou rodinou. Autorky si s hostitelským městem daly skutečné dostaveníčko: přímo na náměstí vystavily pásy skupinových záběrů propůjčených místními obyvateli. Méně seděla expanzivní prezentace Personě Zuzany Blochové a Dity Lamačové (opět příklad lepšího vyznění díla v katalogu). Z méně působivých výstav nesmlčím alespoň rádobyprovokaci Milana Mikuláštíka a Jana Nálevky Funke You!.

Ozvláštnění úpadkové architektury Městského společenského domu fluidem nudy sedmdesátých let, v nichž stavba vznikala, se Janu Freibergovi výtečně osvědčilo při premiéře, neboť promítání jeho Smím prosit? potkalo nekašírovaný taneční večer.

Rumunku Anettu Monu Chisu prezentuje katalog jiným dílem, než je vidět v předsíni macharovské světnice Staré školy. Nicméně jejím formálně rozrůzněným reflexím žen východního osudu nelze upřít podmanivost. Sugestivita nechybí ani Pásce Dušana Skaly, který pro Městské divadlo sestříhal ze starých amatérských filmů fikci nostalgie.

Mezi autory pracujícími s alby a s rodinnou pamětí vyniká Kronika Martina Voříška a Táta Petry Steinerové. Aneta Grzeszykowská z Polska vyretušovala snímky z památníku, jejž jí rodiče v dětství vedli, aby z nich načisto zmizela. Instalace doličného Alba v synagoze připomněla, ač třeba bezděky, nacistickou genocidu židovské obce – a nejen kolínské. Fotobienále potrvá symbolicky do Dušiček.

Autor je redaktorem časopisu Fotograf.