Vrtěti elektronikou

Jak je zřejmé z jednoslovných jmen obou umělců, máme co do činění s pseudonymy, pod nimiž se skrývají veteráni polské hudební scény. Ačkoliv je hudební svět našich severních sousedů bohatý na jména a různé projekty, jistě by nemohl být bez několika výrazných osobností tak progresivní a autenticky polský. Pod přezdívkou Emiter najdeme kytaristu a elektronika Marcina Dymitera, který ve spolupráci s Paulem Wirkusem, skupinami Ewa Braun a Mordy rozvíjel melancholičtější verzi nezávislého rocku s příměsí razantního hardcore. Jeho cesta začínala na kytarové scéně, do níž vnášel svůj cit pro sentimentální melodiku, kterou konfrontoval s dravostí hraničící až s noiseovými výstřelky, a pokračovala směrem k elektronice. Stručně by se jeho dosavadní kariéra dala nazvat putováním od konkrétního a nazkoušeného k abstraktnímu a otevřenému. Ačkoliv se za kolébku minimalistického postrocku považuje anglosaský svět, dnes je jisté, že v Polsku synchronně vznikala hudba se všemi charakteristickými znaky tohoto stylu, která však více čerpala z vlivů hardcore (kapely typu Fugazi či No Means No) a nebránila se prvkům náhody. V momentě, kdy se postrock stal záležitostí módní a ve svém výrazu a tvaru kanonizovanou, Emiter odešel do světa volné improvizace a manuálně manipulované elektroniky. Sám k této epoše své práce říká: „Vše současné na nás mělo vliv a bylo lhostejné, zda to byl Schnittke, Messiaen nebo skupina Slayer... pokud jde o postrock, řekl bych jedině, že býval zajímavým stylem, dokud se nezačal kousat do svého ohonu. Ani pro mne a ani pro mé přátele nebyl žádnou směrovkou, která by nám ukazovala cestu. Možná, že nás víc fascinoval nekompromisní jazz, nikoliv takový ten příjemný z drahého klubu, ale také hudba s punkovými kořeny, chutí k improvizaci a experimentům.“

Prodlevy a puls

Svým způsobem se Emiterova spolupráce s bubeníkem Paulem Wirkusem v projektu Mapa mohla stát počátkem jedné z jeho aktivit, která se v elektronice otevřeně prosadila v projektu s Krzysztofem Topolským alias Arszynem. Ten, stejně jako Wirkus, je bubnujícím elektronikem, který vzešel z jazzových kruhů. Kromě hry v jazzrockové skupině Ludzie hrál například i se saxofonistou Mikołajem Trzaskou či abstraktním hiphoperem DJem Wojakem. Jeho tvůrčí rozpětí je skutečně široké – od detailní práce s takzvanými mikrodrones (mikroprodlevami) až k náročným a rozsáhlým konceptuálním projektům a zvukovým instalacím. Sólová tvorba, která vzniká pod hlavičkou Arszyn, je dílem zdánlivě nesystematické elektroakustiky, pro niž jsou elektronické styly (noise, ambient, redukcionismus, improvizace) jen pouhými záchytnými body, které se postupně znečišťují a překrývají různými kontexty. Možná, že zkušenost perkusisty dovedla Topolského k suverénní a osobité morfologii, v níž se za jednotlivými ruchy a šelesty ukrývá vnitřní rytmický puls. Sám k tomu dodává: „Velice mě zajímá šelestivý charakter bicích. V tomto smyslu mne inspiroval Martin Brandlmayr ze skupiny Radian, s nímž jsem rozmlouval na téma lehkého rozdvojení mého muzikálního bytí mezi role perkusisty a elektronika. Řekl mi, že nerozlišuje mezi laptopem a bicími, sám zároveň hraje na oba instrumenty, neboť se vzájemně doplňují tak, že vzniká nová kvalita. Takový způsob myšlení je mi též velmi vlastní. Na koncertech užívám buben s rámem, na jehož membránu sypu například zrna pšenice a zvuk jejich úderů následně sampluji. Z toho nakonec vzniká zajímavý akustický beat, který též považuji za způsob hraní na bicí.“ Oba hudebníci spojili své zkušenosti do unikátního projektu, který již má na svém kontě čtyři alba a páté je na cestě.

Emiter a Arszyn, barva a charakter zvuku

Po záznamu koncertu, který byl oficiálně vydán na CD-R, nese prostý název 16.03.2003 a dnes patří ke sběratelským raritám, vydalo duo vloni svůj studiový debut Emiszyn. Oproti dalším nahrávkám, jež jsou záznamy dobře odvedených koncertů, se na tomto opusu ve své proporcionalitě nachází stále mnoho hry na bicí a kytaru, která se vyznačuje příklonem k jazzovému a rockovému jazyku. Repetitivní akustické formule, mající charakter smyček, jsou postupně rozbíjeny a narušovány elektronickými elementy, a to nejen smyčkami, ale i rozličnými ruchy a noiseovými stěnami s vlivy postindustriální kultury. Emiter s Arszynem tak docházejí k dvojímu stavění opakujících se smyček. Jednou složkou jsou zacyklené kytarové či perkusivní formule, druhou elektronické loops. Emiszyn je však i dílem integrace obou, neboť akustické nástroje jsou samplovány a zpracovávány louhem soudobých hudebních přístupů.

Postrocková podoba jejich jazyka je asi více než čímkoliv jiným ovlivněna minimalismem, se sklonem k pomalému rozvíjení a proměně. Struktura skladeb se vyznačuje velmi detailní prací se všemi zvuky, hlukovými palisádami i prostými lupanci. Ovšem i přes veškeré praskance a poruchy si album zachovává výrazně melodický rockový charakter Emiterovy kytary a jazzový v případě Arszynových bicích. Ve výsledku je Emiszyn místy velmi podobný albům českých skupin Dunaj nebo Klar. Možná, že původní inspirací pro zmíněné skupiny (i postrock jako takový) je skupina King Crimson, která podobným způsobem pracovala již v sedmdesátých letech a položila tak základ propojování rocku a minimalismu s elektronikou. Emiter a Arszyn do svého hudebního univerza vnášejí poměrně málo prvků, s nimiž pak soustředěně pracují s akcentem na barvu a charakter toho kterého zvuku či opakující se formule.

Audioturismus

Studiová spolupráce je ale jen jednou z podob tohoto gdaňského dua. Jeho koncertní činnost, jak jsme si ostatně mohli ověřit i na loňském pražském vystoupení, se od práce studiové velice odlišuje. Výslednou hudbu lze řadit spíše k produkci umělců, jako jsou Yoshihide Otomo, Abstract Monarchy Trio (viz A2 č. 13/2006) nebo Keith Rowe. Zde není po rockové či jazzové rytmice a melodice ani stopy. Živým vystoupením vládne elektroakustická improvizace s amplifikovanými objekty, která se soustřeďuje na lineární plynutí zvuků a ruchů. Aktivity tohoto druhu skvěle dokumentují záznamy z vystoupení na varšavském festivalu Alt + F4 s názvem 07.05.05 a gdaňsko-kaliningradské dílo Audio Tourism (vzniklé ve spolupráci s Cezarym Joczynem a kaliningradskými hudebníky v rámci projektu propojování současných polských a ruských tvůrců pod kuratelou Topolského).

Oproti hudebníkům Fenneszova či Jelinekova formátu pracují gdaňští tvůrci metodou manuální manipulace nejen s objekty, jejichž zvuk je přetvářen, ale i s elektronikou samotnou. To však neznamená, že jejich hudba zní méně současně či méně zajímavě než počiny z dílny laptopové generace. „Dodnes je pro mě přirozené, že používám kytaru a ne laptop, ale nevylučuji možnost změny. Hraji na walkmany, dětské hračky, činelky, perkuse, basu, syntezátor a kontaktní mikrofony. Zvukové stopy s původem v laptopové scéně, která je uřknutá symbolem Macintoshe, mi připadají směšné a považuji je za další ze znaků alterglobalismu jak ze skvěle vytištěných novin plných keců na lakovaném papíře. Raději užívám ,smetí‘ i obvyklé nástroje, dostupné a laciné efekty,“ vysvětluje Emiter.

Zvukové ústrojí obou přístupů je však nakonec v mnohém podobné, ale v případě Emitera a Arszyna je možné přímo i vidět a vnímat samotný proces hraní. Generování jednotlivých zvuků je tedy rukodělné a stejně jako na albu Emiszyn i zde se pracuje s omezeným aparátem zvuků. Větší prostor získávají samply, které se do skladeb vklíňují jako takzvané ready mades, neboť mají zanechanou původní kvalitu. Slyšíme zde potlesk, zvonění mobilu, lidské kroky a k nim občas Emiter zahraje pár akordů na kytaru nebo Arszyn udeří do perkusí. Zárodečné rytmy nebo hybridní melodie jsou produkovány skrze preparovanou elektroniku s mnohými efekty. Svět, v němž se nahrávky pohybují, by z vnějšího pohledu mohl být připodobněn k postindustrialu, ale právem náleží do stylu volné improvizace, ignorujícího jakákoliv předem daná omezení nebo regule: „Kvůli nalezení se v improvizaci je někdy potřeba se v ní ztratit a zmizet.“

Autor je redaktor časopisu HIS Voice.