Kresebné přesahy Jitky Svobodové

Galerista Michal Kalhous navázal na kvalitní výstavní program, který v Galerii Šternberk nastavil jeho předchůdce Pavel Brunclík. Úspěšně prokládá výstavy mladých umělců (z posledních jmenujme Krištofa Kinteru nebo skupinu Record) s osobnostmi spjatými s uměním sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. V této souvislosti se v galerii již po několikáté objevuje jméno kurátorky Věry Jirousové, která zde v průběhu dvou let představila tvorbu Olgy Karlíkové, skupiny Šmidrové, Petra Zlamala, Inge Koskové a Romany Roterové. Jitka Svobodová svým uměleckým přístupem a generačním sepětím přirozeně patří do zájmového okruhu kurátorky, která se dlouhodobě věnuje prezentaci a řazení „ženského umění“ do patřičného kontextu českého umění, aniž by vyjímala, hyperbolizovala či politizovala jeho femininní přívlastky.

Kritické resumé

Z textů napsaných o autorčině tvorbě lze získat pocit, že všechny krásné pravdy o „pravdách Jitky Svobodové“ již byly vyřčeny. Její výtvarné myšlení bylo uvedeno například do vztahu s fenomenologií, především s filosofií Martina Heideggera. Zbyněk Sedláček shrnul základní princip její tvorby na vztah mezi jevovou skutečností a vnitřní výstavbou předmětu. („Kresba nepřepisuje skutečné věci, ale využívá je jako nositele metafyzického významu“ – Z. Sedláček: Svobodová představila fiktivní svět, MF Dnes 2. 11. 2001). Věra Jirousová zase v úvodním proslovu k výstavě interpretuje její kuchyňská kosmická zátiší jako „osudové largo desolato minulého století“ a zlidšťuje metafyzický rozměr na „metafyzickou melancholii jako vzdálenou vizuální ozvěnu někdejší měšťanské kultury“. Miroslava Hlaváčková staví její dílo „do pozice aristotelsko-tomistického rozlišování mezi látkou a tvarem, kdy tvar vyjadřuje to, co je obsaženo v látce“ (M. Hlaváčková, text pro katalog výstavy Obrácený pohled v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem, říjen 2005 – leden 2006). Za zásadní považuje myšlenkový pohyb od konkrétního k absolutnímu. Ale vraťme se ještě na chvíli od absolutního ke konkrétnímu.

Šternberská nabídka

Výstava ve šternberské galerii nově zahrnuje kromě již zmíněných velkoformátových kosmických zátiší s jídelními předměty také devět nejčerstvější malých pastelů Kouř, Mraky a Déšť, které navazují na pastely s tematikou moře z roku 1997. Pro hrnky, šálky a konve autorka nachází absolutní vyjádření vlastností jejich světa v tlumených barvách (téměř ne-barvách) a v extrémně světlých tónech. Kouře, mraky, moře a déšť mají naopak hodnoty intenzivních derivátů černé. Ne že by si Jitka Svobodová vyšla v podvečer do krajiny malovat nokturna. Obrazy jsou těžké a temné významově a jejich hmotnost přechází i do prostoru, ve kterém existují. Společným jmenovatelem pro obě „série“ je důsledné vyloučení kontrastu, který omezuje vztahovost věcí a jevů. Třetím okruhem prezentujícím tvorbu Jitky Svobodové jsou její prostorové kresby. Jednoduché drátové objekty zachycují obrysy předmětů. Ty ale nejsou vyjádřeny popisně. Jejich reálný tvar se zjevuje pouze z určitého úhlu pohledu, zatímco v ostatních nabývají čistých abstraktních forem.

Orbitální stabilita

Prostor galerie ovládly jak jinak než velké formáty kosmických kompozic s motivy kuchyňského nádobí. Svobodová v nich zkouší výrazové možnosti každodenních zátiší. Po formální stránce se nabízí podobnost s až matematicky precizními zátišími Giorgia Morandiho. Je to ovšem právě jen podoba založená na výrazové askezi. Morandi je bytostný malíř, zatímco Svobodová, byť se kresbě věnuje celý život a každý den, nemůže být označována za bytostnou kreslířku. Nejde jí pouze o kresbu samotnou jako o dokonale zvládnuté médium. Navíc v tomto cyklu se místy blíží ke strategiím automatické kresby, což podtrhuje významovou a technickou propojenost. Barevným a tonálním vyprázdňováním již beztak dutých předmětů zesiluje jejich idealistické hodnoty. Stíny objektů, které se zbavují své hmotnosti, mají stejnou důležitost jako objekty samy a jsou nejpádnějším důkazem jejich existence. Tradiční přístup k žánru zátiší je bourán také přesahy zobrazených předmětů ven z plochy obrazu. Svobodová je tímto nechává fungovat na principech jiné a neznámé kauzality. Tato vážná kosmologická hra představuje vztah mikro- a makrosvěta, problematiku frekventovanou v normalizační éře českého výtvarného umění.

Umývá žonglér nádobí?

Výběr rekvizit (hrnků, šálků, talířů, konví, lžiček...) nemusí řadit dílo Jitky Svobodové prvoplánově do ženského světa. Stejně jako žonglér rozehrává své ekvilibristické číslo pomocí kontrastu kuchyňských propriet a chladných zbraní, Svobodová tyto nejstarší předměty provázející lidstvo osvobozuje nejen od služebnosti gravitační, ale i od služebnosti člověku. Může a nemusí jít o „osobní, tedy zdánlivě nepatrnou vzpouru“, jak o ní hovoří Věra Jirousová. Může se jednat o negenderový pokus, jak vytvořit model na nás nezávislého, a tedy svobodného světa.

Autorka je historička umění