František Halas
A co?
Akropolis 2006, 60 s.
Poslední Halasovy básně vznikaly v letech 1946–1949. Z nich vzešla samostatná sbírka, která mohla vyjít poprvé až v době prvního „tání“ v roce 1957. Nyní péčí Víta Penkaly vychází kompletně podruhé, s pronikavým a osvětlujícím doslovem Ludvíka Kundery. Jsou tu verše ze závěrečného Halasova tvůrčího vzmachu, plné tajemných nápovědí i varování, verše přeplněné úzkostí i konkrétním strachem („Rozumím čím dál míň“; „černě z věže halasí“; „Té samoty“; „bez konce huby jsou“; „Nechci být masem vzduchu okolo“). Lidé „dělají jako by se nebáli“, nemyslí na smrt, jen se cpou a rozdávají si tituly. Panuje všeobecné zapomnění na to, co je hlavní, k čemu se lze existenciálně přibližovat jen v samotě a co lze nazvat třeba „duchem země“ nebo bytím, jehož hlas je však nutno zaslechnout, mít pro to otevřené oči a uši: „Já pro Hlas jsem/ pro uši neucpané“. V jiných básních je několik vzpomínek na lásku, na „milostnou práci štěpné tmy/ strašné svlékání“; ta láska byla pyšná a „slídivá“, se zdviženým nosem. A odtud mohlo však jako z inspirovaného srdce vzejít veršování a v posledku „něco vyššího zachtělo se psát“. Vytržení z poezie přináší vrcholné zážitky svobody psaní, kdy píšeme „tygra i s beránkem“, kdy tudíž bereme tvrdost a propast života spolu s čistým a světelným rozjímáním a čekáním, „až svedu/ sám sebe psát// nešťastně šťasten“.
Jiří Olšovský
Filosofie jednání
Uspořádal Ondřej Švec
Oikoymenh 2006, 243 s.
Jedna z nevýhod sborníků, nedostatečná tematická strukturovanost, se podařila pořadateli a podle mého i autorovi nejzajímavějšího příspěvku Ondřeji Ševcovi překonat. Sborník je rozčleněn do šesti oddílů – Co znamená jednat?, Morální jednání, Účel jednání, Společensko-politický kontext jednání, Racionalita jednání a Emoce a motivace. Teoretická východiska autorů většinou z frankofonních zemí jsou velice různorodá, některé příspěvky jsou spíše než analýzou jednání pracemi z oblasti dějin filosofie. Sborník měl možná obsahovat standardní složky, jako bibliografii či krátké profesní medailony, aby si čtenář mohl učinit lepší představu o směru bádání autorů, z nichž mnozí vstupují do českého kontextu poprvé. Ondřej Švec se ve stati Emoce jako specifické formy jednání zabývá otázkou, nakolik jsou emoce v naší moci a nakolik jsou výsledkem volně (vůlí) a vědomě podloženého jednání. Autor se s úspěchem zhostil úlohy zbavit tento rozpor jeho filosofického dualistického pozadí a nastolil ve své analýze jednání psychosomatickou jednotu člověka, jehož chování je zapuštěno v přírodě i kultuře. „Emoce se nám nestávají tak, jak nás přepadají například bolesti, ale nejsou ani autonomním dílem našich myšlenek a reflektovaných úsudků: jsou v nás ustanoveny biologií i kulturou zároveň a toto ustanovení je něčím mnohem fundamentálnějším než aktivní či pasivní modalita, v níž emoce zakoušíme.“
Michal Janata
Robert Graves
Kráska v nesnázích
Přeložil Pavel Šrut
Mladá fronta 2006, 144 s.
Je tu zas, vrátil se! Robert Graves – snivec, básník, akademik, vědec a spisovatel, podobný úkazu na nočním nebi. Básník Pavel Šrut přeložil básně dosud v češtině nevydané – jaké jsou? Okouzlující, stroboskopické, mytické a legendární, gnómické, civilní, fajn – prostě žrádlo! Pardon, že mi to tak ujelo, ale on je zkrátka skvělý poeta. Českým čtenářům je Robert Graves znám románovou parafrází legendy o Argonautech Zlaté rouno, historickým románem o posledních dnech byzantského Cařihradu Kníže Belisarius, romány Já, Klaudius a Klaudius Bůh a jeho žena Messalina, básněmi a komentovaným svodem klasické mytologie Řecké mýty – zapomněl jsem ještě něco? Má své webové stránky. Žil na britských ostrovech a Mallorce v domě Canellun. V českých zemích v rozmezí padesáti roků svým překládaným dílem ovlivnil čtenářstvo tří generací. Bude tomu tak jistě i nadále, ač překladatel olitoval, že již prakticky není co dodat. Nevím, zda už v překladu vyšla The White Goddess, stejně tak literární doklady uměleckého vztahu s Laurou (Riding) Jonesovou jsou nejspíš dostupné pouze v originále. Čím poeta Robert Graves těší čtenáře? Chvějným napětím a vlněním, jež nastává mezi skutečností a mýtem. Koho těší mytologie, jistě má číst i Gravesovu poezii jako pandán k napsanému, doplnění toho, co nešlo zachytnout slovy ve cvalu dní.
Vilém Kozelka
Mick Wall
Bono, ve jménu lásky
Albatros 2005, 277 stran
Ironie, solidarita, pokora i velikášství – průběžná pochybnost i triumf vystihují rozeklanou povahu dublinského rodáka Bono Voxe (Paula Davida Hewsona). Frontman U2 se svou excentričností, politickou angažovaností, ale i smíšeným protestantsko-katolickým zázemím stal osovou postavou irské kapely, stejně jako svědomím politického prostředí posledních dvaceti let. Populární biografie se snaží zachytit kontinuitu vývoje, ale i fáze přerodu, nejednoznačnosti v životě postmoderní ikony, propleteném s vyzráváním hudebního výrazu a kariéry U2. Přes některé banální formulace a postřehy má kniha neocenitelnou kompilační hodnotu – je celistvým průvodcem života aktivní osobnosti naší postmoderní situace. Wall se věnuje jak milníkům tvorby U2 v odrazu osobních postojů samotného Bona, tak i jeho postranním aktivitám a zázemí, které jej i skupinu vydělují z modelu pouhé rockové ikony a pozlátka. Pozice břitkého komentátora nemocného světa, přítele papeže, Salmana Rushdieho a Nelsona Mandely, ale i šarmantního řečníka, aktivisty a dobrovolníka v Etiopii je inverzí umanutého kazatele na hudební agoře. V procesu vývoje U2 však „neklidný a trýzněný světec“ přes veškeré charitativní aktivity nabývá vedle rebela, proroka, McPhista, mouchy, milujícího manžela a otce i zlověstné role rockového magnáta. Protestantství, pokora a láska znějí celým srdcem, usídleným ve vile na Miami...
Pavel Bednařík
Sv. Jeroným
Výbor z dopisů
Překlad, úvodní studie a poznámky Jiří Šubrt
Oikoymenh 2006, 309 s.
Konečně vyšel českému čtenářovi přístupný výbor z dopisů (latinsko-český) jednoho ze západních církevních Otců – oněch legendárních Patres – teologa svatého Jeronýma. Ten žil v letech 347 až 420, uměl výborně hebrejsky a znal jazyky křesťanského prostředí. Z hebrejštiny a latinských překladů přeložil do mluvené latiny Bibli, takzvanou Vulgátu. Jako autor spisů, dopisů a polemik je sršatý, v průhledu křesťanského autora na tehdejší Řím a společnost nešetří jadrným výrazivem. Zná dobře lidi v jejich prostotě i složitosti, podporuje ctnostná rozhodnutí, slovy a metaforami drtí hřích v jeho pudově surové podstatě. Poeticky je robustním autorem, vyznačuje křesťanské úběžníky ženské a mužské duše. V mluvě hlubinné analytiky: vede k duchovní sublimaci v rozsáhlejší duchovní kvalitu. Je současný a vposled citlivý. V jeho díle lze nalézt i polemické paradoxy: žena jest branou do pekel, cestou k nepravostem, žahadlem škorpionovým, neprospěšným tvorem. Je to však obratná výzva, ať nespoléháme pouze na svou biologickou přirozenost a kultivujeme se k životním kvalitám. „Kdo nechce pracovat, ať nejí!“ praví v jednom dopise, a možno doplnit k dnešku: „Ať nejí, kdo nechce myslet!“ K tomu nabádá k dobrovolným postům na pročištění mysli a životní zdrženlivosti. Úspěšný autor i po šestnácti stech letech!
–vk–
Lucie Lomová
Anča a Pepík zasahují
Meander 2006, 156 s.
Dětský komiks u nás v současné době téměř neexistuje, a když (například Čtyřlístek), není o co stát. Nakladatelé tak hledají komiksy starší, které byly v oblibě rodičů dnešních dětí, a znovu je vydávají v souborných vydáních. Příběhy myšáků Anči a Pepíka vycházely ve Čtyřlístku od roku 1990, takže nejsou zatíženy ani úlitbou totalitnímu režimu a kupodivu ani dobovými reáliemi (majitel hradu tak není restituent, ale majitel hradu). Kompletní vydání jejich dobrodružství vychází ve třech knihách, z nichž tu první vydalo nakladatelství Academia v nepříliš podařených omyvatelných deskách. Druhý díl pak přebralo nakladatelství Meander, zvolilo desky z hrubého papíru s červenou ražbou a kniha hned vypadá lákavěji. Vzhledem k rozvržení do tří dílů zvolilo nakladatelství i vtipnou hlavičku pro celou sérii – Sebrané myšky. Anča a Pepík v krátkých příbězích řeší různé záhady, detektivní případy, vydávají se do minulosti či do pohádek a mnohá dobrodružství jim skýtá i blízký Čarovný les. Jednotlivé příběhy jsou napínavé i vtipné, především však musím ocenit kresbu Lucie Lomové. Každý obrázek je detailně rozkreslený a je vidět úsilí a nadšení, které autorka do kreseb vybarvovaných vodovými barvami (!) vložila. Anča a Pepík je rozhodně jeden z nejpovedenějších polistopadových komiksů pro děti a jeho knižní vydání není jen z nouze ctnost.
Jiří G. Růžička
Jan Stern
Média, psychoanalýza a jiné perverze
Malvern 2006, 224 s.
Sbírka textů, trochu nadneseně nazývaných eseje, by mohla v méně vlažném veřejném prostoru, než je ten náš, vzbudit diskusi. Autor vztekle komentuje především současný společenský život a jeho reflexi. Vychází často z prvků popkultury, k nimž hledá zábavné psychoanalytické a filosofické pozadí, aby se pak takto vyzbrojen vyřádil na politicích, učitelích, novinářích. Krom vtipných rozborů reklam, Rychlých šípů, Rodinných pout nebo gay porna atp. tu čteme interpretace a aktualizace Červené karkulky (myslivec je psychoanalytik), polemiku s ekologickým hnutím nebo výčet zvrhlých polistopadových mýtů. Sternovy radikálně kritické texty svádějí k souhlasu, ale častěji k hádce s autorem. To je jejich hlavní klad. Problém však vidím v množství nedotažených prvků a myšlenek, z nichž se kniha skládá; v nesoudržnosti článků (původně psaných pro internetové noviny). A v lavírování: když se autor dostane do oblasti, o které mám jisté tušení, třeba poetiky a rétoriky či některých literárních teorií, vidím, že trochu žongluje pojmy. Podobně je to myslím u feminismu, s jehož podivnou karikaturou se tu zbytečně bojuje. Mám věřit ostatním částem, nebo se mám jen skvěle bavit a nechat se vyprovokat k vlastním dílčím výkonům? Sbírka mi připadá jako záznamy z hodin vynikajícího gymnaziálního učitele společenských věd. Člověka, který vřele dokáže předat význam rozporuplnosti.
Libuše Bělunková
Jáchym Topol
Droga do Bugulmy
Přeložil Leszek Engelking
Czarne 2006, 88 s.
Undergroundový prozaik, básník a novinář si oblíbil Polsko a nijak se tím netají. Díky přátelským vztahům se spisovatelem a esejistou Andrzejem Stasiukem realizoval před dvěma lety klukovskou prázdninovou cestu „do země zaslíbené“, načež vznikla cestopisná předmluva ke Stasiukově knize Jak jsem se stal spisovatelem, která byla v Polsku záhy vydána i samostatně (Supermarket bohaterów Radzieckich). Další Topolovou knížečkou vydanou v Polsku je divadelní hra Droga do Bugulmy (Cesta do Bugulmy). Jestliže se ve svých posledních textech autor soustředí na vyrovnání se s historií let komunismu, v útlé jednoaktovce jde o minulost přítomnou, a to náhledem z nedaleké „ledové“ budoucnosti. Jeho postavami jsou generačně pestří hrdinové s rozdílnou historickou a životní zkušeností a spojuje je nesvoboda v tajemné Bugulmě, kam se všichni postupně různým způsobem dostali. Myšlenkový mustr nepřináší prakticky nic nového a navíc je jakousi směsí několika závažných témat. Topol jako by je chtěl jedním úderem „rozseknout“, a tak se knihou nese současná politická situace, nevyřešený konflikt mezi Východem a Západem, Sovětským svazem a bývalými satelitními zeměmi, Evropskou unií a jejími chudšími příbuznými či problematika války s terorismem. Dialogy jsou plné apokalyptických vizí, a přestože k jisté katarzi ke konci hry dochází, mohl autor s jejím zveřejněním nějaký ten pátek ještě posečkat.
Bára Gregorová