„Nikdo toho nelituje..“ Tak hodnotila komentátorka listu Financial Times Deutschland Eva Bussová odchod Josepha „Joschky“ Fischera z politiky. Někdejší posluchač Theodora Adorna a Jürgena Habermase ve Frankfurtu nad Mohanem, do roku 1975 člen militantní skupiny Revoluční boj, bývalý taxikář a donedávna ministr zahraničí Spolkové republiky Německo, ohlásil, že opouští parlamentní frakci Zelených.
Z reakce jeho kolegů se dá vycítit, že už na tento krok nějakou dobu čekali. Eva Bussová připomíná s jistou dávkou ironie jeho výrok, ve kterém sám sebe označil za „posledního rockera v německé politice, který hraje naživo“. Podobně se Fischer vyjadřoval, obzvláště ke konci své kariéry, často a dával tím najevo své pohrdání „normálními politiky“. Stejně tak ale prý čišela z bývalého rebela únava a stále větší nechuť podílet se na normálním parlamentním provozu.
Tento tichý způsob odchodu je pro politika Fischerova formátu nedůstojný a neodpovídá jeho postavení „jediné německé star v mezinárodní politice“. Proč tomu tak je? Eva Bussová myslí, že vše nasvědčuje tomu, že se Joschka Fischer ještě vrátí. Podle ní mu profesura na univerzitě v americkém Princetonu a tučné honoráře za přednášky nebudou stačit a dříve nebo později se opět ocitne na politickém kolbišti. Tentokrát to ovšem nebude Německo, ale Evropská unie, kde se Fischer bude angažovat. Ne nadarmo se pokusil nedávno profilovat své názory na evropskou a světovou politiku v knize Návrat dějin, kterou koncipoval jako antitezi Fukuyamova Konce dějin a horuje v ní pro aktivní roli Evropy ve světovém dění.
Levicově liberální deník Tageszeitung (taz) zadělal sobě a celému Německu na problémy. Dne 26. června vydal redaktor Peter Köhler satirický komentář k dvojčatům v čele polského státu – bratrům Kaczyńským. Označil je za „brambory“ a mimo jiné žertoval na účet jednoho z nich, Jaroslawa, že žije se svou matkou bez oddacího listu. Pro Polsko to byl šok. Spekulovalo se dokonce o tom, že polský prezident Lech Kaczyński odřekl návštěvu SRN, plánovanou v rámci setkání zemí „výmarského trojúhelníku“ na 3. červenec, právě kvůli oné satiře, a ne kvůli „oficiálním“ žaludečním problémům.
Tageszeitung se k celé aféře pochopitelně vyjádřil a nechal promluvit redaktora Baschu Miku stejně jako polského žurnalistu „evropského formátu“ Adama Krzeminského. Posledně jmenovaný vyzývá k opatrnému zacházení s „vtipy o Polácích“, obzvláště pokud se jedná o hlavu státu. Rány minulosti ještě nejsou zahojené a v případě tak „neurotických sousedů“, jak Němce a Poláky nazývá, je třeba být nadmíru citlivý. Bascha Mika naopak kritizuje polskou vládu, která ústy ministra zahraničí přirovnala Tageszeitung k nacistickému plátku Der Stürmer a vyžadovala po německé vládě omluvu: „Je to absurdní, postupovat stejně jako islamisté v případě karikatur Mohameda v Dánsku..“ Polsko má podle něj ve svém čele lidi, kteří se vyznačují autoritářským a antimoderním pojetím státu, který vše kontroluje a nerespektuje základní svobody. Mika jde dokonce tak daleko, že současnému polskému establishmentu předhazuje „totalitní myšlení“.
Fotbalem žilo v posledních týdnech celé Německo. Nálada se podobala euforii a zemí se plíživě rozšiřovaly zkazky o „novém německém sebevědomí“. K fotbalu se vyjádřili takřka „všichni“ a nevyhnul se tomu ani nestor německé literární kritiky Marcel Reich-Ranicki. Ten v rozhovoru s Frankfurter Allgemeine Zeitung srovnává kopanou a literaturu. Fotbal a literatura jsou si podle Ranického natolik podobné, že se spolu nemohou mít upřímně rádi. Nazývá je znepřátelenými bratry. Jde o to, že jak fotbal, tak literatura oslovují v člověku podobné city a vášně – hrdinství, solidaritu či touhu po slávě. Sport tak činí ovšem jednodušeji a povrchněji. Tak může divák na stadionu najít podle Ranického totéž co čtenář zahloubaný do knihy. Jen bez nasazení intelektu a jaksi prvoplánově. Sport se zde stává podle něj náhražkou umění.
Na druhé straně si Ranicki nemyslí, že moře vlajek v německých oknech, autech a ulicích má něco společného s ohlašovaným návratem „upřímného a nekřečovitého“ patriotismu: „I to je jen mediální událost..“ Těší ho ale, že Němci už v současné době nemají problémy s používáním národních symbolů, jak tomu bylo po celou dobu od druhé světové války.
Tobias Timm v Süddeutsche Zeitung podává zprávu o rozhořčených umělcích, kteří byli letos nominováni na prestižní Cenu designu Spolkové republiky Německo. Nominace navrhuje Ministerstvo hospodářství. To by nikomu nevadilo, jelikož tento způsob je již dlouho zaběhnutý. Letos nastal problém ovšem ve chvíli, kdy kandidáti otevřeli obálky s nominacemi. Kromě radostné zprávy „byli jste vybráni” tam nalezli také účet ve výši 290 eur. Tato suma byla v podstatě poplatkem za pouhou „nominaci” a měla být zaslána Radě pro tvarování (Rat für Formgebung), která soutěž pořádá. Pokud by navržený kandidát cenu opravdu získal, musel by zaplatit ještě 2900 eur. Tím by se odměna stala spíše trestem.
Tobias Timm spočítal, že pokud by všichni nominovaní a pak také všichni laureáti obnos zaplatili, přijde si Rada přibližně na čtvrt milionu eur. Což je pro soutěž, která se nazývá „oficiální vyznamenání v oblasti designu ve Spolkové republice Německo” a je dotována 154 tisíci eury od státu, dost. Kritizován je také fakt, že v katalogu prezentujícím výsledky soutěže je možné si koupit místo pro reklamu na výrobky různých firem. Tak se vedle špičkového německého designu objevují inzeráty na „dálkové ovladače k ventilátorům” či na „medikamenty sloužící k pravidelnému vyprazdňování močového měchýře”.
Autor si klade otázku, zda má soutěž za stávajících podmínek smysl. Odpovídá kladně – s odůvodněním, že v německých ulicích je možné stále natrefit na tolik ošklivých a nefunkčních věcí, že si zrušení ceny republika nemůže dovolit. Soutěž musí být ale koncipována a finančně vybavena tak, aby pro designéry nebyla spíš přítěží.
Z německojazyčného tisku vybíral Martin Teplý.