Tentokrát to byla zlá cesta. Zimní oceán všechny poznamenal, loď i lidi. Ale v novofoundlandské mělčině nastal klid na vodách, bouři vystřídaly mlhy a jednoho rána jsme přistáli u břehu Manhattanu.
Nový útvar, nový svět, smysly nestačily vnímat a najednou se mi zdálo, že jsem ode všeho – daleko. Od čeho? To jsem si neurčil, byl jsem daleko od čehosi nepojmenovatelného. To bylo před pětadvaceti lety a v mém modrém pase bylo psáno, že prý jsem vicekonsul mé nové země, od jejíž novostavby nedávno sňali lešení.
Vystoupil jsem na betonovou podlahu přístavu. Pod ní prý byla žula, o kterou se před geologickou minutou otřely poslední ledovce. A nad ní, hned vedle, postavili lidé domy, v nichž člověk přestal být měřítkem věcí. Loď přijela o hodinu dříve, nikdo mě v přístavu nečekal. Šel jsem k telefonnímu automatu, vhodil niklový pěticent, abych zavolal konsulát. Ve stroji cosi hrklo a za okamžik se z něho vysypala hrst takových pěticentů. Bylo jich čtyřicet šest. Řekl jsem si: Požehnaná země!
Když jsem před deseti dny večer vystoupil z kanadského rychlíku na velkém newyorském nádraží Grand Central, tentokrát s podivným papírem místo pasu a jakožto politický exulant, utrhlo se mi držadlo psacího stroje. Ten upadl na betonovou podlahu nástupiště a porouchal se. Pod námi prý byla žula a nad námi ještě daleko vyšší domy. Řekl jsem si: Časy se změnily.
Tentokrát mám méně vlasů, má chůze je pomalejší a připadám se jako pamětník dávného pravěku. Neboť za posledních dvacet pět let jsem zažil věcí tolik, jako deset mých českých předků do hlubiny času. Za tu dobu jsem obědval s králi, se členy Politbyra a se Stalinem, otvíral výstavy a stříhal pásky, čistil jsem záchody a štíhlí, světlovlasí SS-mani mě kopali v pankrácké věznici mého drahého města. Zdá se mi, že všechno vím. Možná. Ostatně – copak to není prostý život člověka, jenž se narodil v srdci Evropy, na 50. rovnoběžce, ke konci 19. století?
Nuže, vystoupil jsem na Grand Central – New York byl na starém místě. Ulice byly očíslovány a také pojmenovány podle tajemného klíče. Jen jsem nevěděl, co je to Avenue of Americas, co to je Radio City nebo Empire State Building. Ale svítily hvězdy a na římsách vysokých budov spali holubi. Jakási neposedná mysl zde bez mého vědomí pracovala, ale věční průvodci zůstali. Brzo se dovím o změnách, řekl jsem si, jistě tomu neujdu.
Už deset dní chodím po tomto městě a nevycházím z údivu. Na každé ulici prodávají pivo, víno a lihoviny v pěkných krámech. Neskrývají to. Naopak velké nápisy a pěkné obaly mi je vnucují. Před dvaceti pěti lety byl také takový tichý večer, hvězdy svítily a od řeky houkala loď. Šel jsem ke svému podloudníkovi do východní části města pro láhev whisky. Pak jsem ji nesl velmi opatrně, a proto jsem ji na rohu dvou ulic upustil a rozbil. Přistoupil ke mně obrovský strážník a zavolal: Hej, ty tam… Co to bylo, skotská, nebo žitná? – Skotská, Sir, odpověděl jsem pokorně. On na mne strašně pohleděl, zkrvavěly mu oči a řekl: Pravé zboží? – Zakýval jsem smutně hlavou. A on, asi otec rodiny, tiše šeptá: Well, hrozně vás lituju, mladíku!
Byly to zlé doby.
Včera jsem se šel podívat na západní 61. ulici, na dům, kde se tenkrát narodila moje dcera. Taková pietní návštěva. Místo toho jsem našel obchodní dům o dvaceti patrech. Přesto jsem se tiše poklonil nepřítomnému geniovi místa. Poté jsem zašel na Riverside Drive, na návštěvu onoho starého tichého domu, kde jsem napsal svůj první román – právě o tomto městě a jeho lidech. Číslo domu souhlasilo, ale dům byl jaksi jiný a měl o dvanáct pater víc. Nevím to přesně, nepočítal jsem je.
A tak to šlo dál. Někteří staří přátelé zemřeli, jiní zmizeli a ani pták po nich nezazpíval. Mé romantické cestování po stopách vlastního mládí nevedlo k ničemu. Možná, že chvílemi i trochu drásalo srdce.
New York je velké město. Myslíte? Není. New York je tisíc vesnic, které se jmenují ulice. Někdy buildingy. Tam se lidé znají a zdraví se. Jinak se neznají a nezdraví. Ale jsou k sobě celkem zdvořilí. Zdvořilost se ovšem nesmí přehánět. Podle evropského způsobu a zatížen přežitky jsem nedávno ustoupil místo v podzemní dráze dámě středních let. Podívala se na mne velmi podezřívavě, jako by chtěla říci: Pane, jaké vlastně máte se mnou úmysly!? Ne, nesmí se to přehánět, tradice starého světadílu je vždycky podezřelá. Tady pod námi je žulový útvar.
Stále přemýšlím o jisté záhadě. Co se to stalo za čtvrt století – změnilo se toto město – nebo jsem se změnil já?
Tehdy, před čtvrt stoletím, byla Amerika přesně o dvacet pět let mladší. Já také. Proto máme tolik společného. Tehdy, když jsme oba byli mladí, ihned jsme všechno druh o druhu věděli. Vzpomínám si, že po týdenním pobytu jsem tenkrát věděl o Americe víc než president Calvin Coolidge, guvernér Alfred Smith, ani nemluvíc o spisovateli Theodoru Dreiserovi, o filosofovi Santayanovi nebo baseballovém hráči Baby Ruthovi. Vzpomínám si, jak jsem jednou – to už jsem byl v Americe celý měsíc – jak jsem seděl na 12. poschodí budovy poblíž 40. ulice a měl pocit síly a důležitosti. Nikdy jsem nepracoval tak blízko k nebi. Byla to rozkošná kancelář. Naproti přes ulici stavěli mrakodrap a dělníci vrtali tisíce děr do ocelové konstrukce. Abychom mohli telefonicky hovořit se světem, musili jsme zavřít okna, neboť lidské ucho je velmi jemný nástroj. Nato se konsulát proměnil v tureckou lázeň a pocit společného osudu i soudržnosti nás vedl k tomu, že jsme si vzájemně utírali záda pěknými zelenými ručníky. Byli jsme velmi disciplinovaní a tento úkon se děl podle hodnostních tříd. To znamená, že na mne připadl můj nejblíž představený, konsul. Mně konal onu přátelskou službu mladý atašé.
Jednou ráno, to bylo počátkem pátého týdne mého pobytu v New Yorku, mě volal krajan, řádný přistěhovalec na kvótu, který právě přijel z přistěhovalecké záchytné stanice na Ellis Islandu.
Jmenoval se Jan Dlask, 175 cm, světlých vlasů a spíš slabší postavy. Bylo mu dvacet pět let, povoláním byl zedník a také abstinent. Nebyl ženat a výpis z trestního rejstříku svědčil o nezajímavé minulosti. Znal pouze jedno anglické slovo: sauerkraut. Takový hodný člověk.
Když jeho loď přistála u amerických břehů, on ovšem nešel k telefonnímu automatu, a proto v onu chvíli neměl v kapse ani cent. Naprostý greenhorn. Žádal mě o pomoc mravní i hmotnou a já jsme mu ji musil poskytnout, neboť za to jsem byl svou vlastí placen a mimo to jsem citlivý člověk.
Prosím vás, sedněte si, pane Dlasku!
Děkuju, pane vicekonsule.
Usedl na krajíček židle a tiskl kolena k sobě. Ruce, jediný skutečný nástroj, který si s sebou přivezl do nové vlasti, ležely tiše na kolenou jako mapy ztracených zemí.
Víte, tak jsem jako v Americe a hrozně se bojím toho prvního kroku.
To je skutečně dobře, že jste mě navštívil, pane Dlasku. Já všechno vím a poradím vám, nebojte se. Doufám, že nemáte peníze?
Ani krejcar, prosím.
To je báječné. Vystěhovalec nemá mít peníze. Kdyby je měl, tak by je investoval. Pak z toho je lítost na celý život. Bydlíte dole na Bowery, viďte?
Ano, prosím.
To je špatné. Musíte bydlit u Central Parku, i kdyby to mělo být ve sklepě. To je takzvaná adresa, víte… Otcové poutníci přistáli v Nové Anglii jedině kvůli adrese. To jsou takové důležité věci.
Jo, tak rozumím.
Vy jste vyučený zedník. Výborně. To znamená, že musíte začít jako číšník v restauraci. Tam přijde daleko víc lidí než někam na staveniště, protože jíst se musí. Tomu se tady říká – public relations, styk s obecenstvem.
Aha, já rozumím, to asi chcete říc, pane vicekonsule, že se v restauraci od kolegů rychleji naučím místní řeči, ne?
Správně! Za dva měsíce budete hovořit sicilsky, novořecky, španělsky, německy a židovsky. Co se týče angličtiny – no, za dva roky se tím také nějak prokoušete.
To mám radost, to mám radost! – a šťastně, s výrazem vděčnosti na prosté tváři tiskl v dlaních šedivou čepici.
Dal jsem mu peníze, poklepal ho po rameně, přál mu hodně štěstí v nové zemi a pak jsem ho pustil do širého světa. Zdvořile poděkoval, poklonil se a odešel. Už nikdy jsem potom o něm neslyšel.
Uplynulo těch dvacet pět napínavých let mého života. A před deseti dny, kdy jsem se zase vrátil do tohoto města, tentokrát jako člověk bez vlasti, náhle jsem si vzpomněl na starou známost z mladých let. Prohlížel jsem zdejší telefonní seznamy a náhle jsem zostřil zrak. Dlask, John, bydlí v Astorii na takové a takové ulici. Zavolal jsem na udané číslo, ozval se sebevědomý mužský hlas, i tázal jsem se, mohl-li bych ho navštívit. Jenom na krátký stisk ruky. Odpověděl sice, že se na mne nepamatuje, ale že není příčiny, proč bych k němu nezajel. Dobrá, večer v osm hodin.
Ulici i pěkný dvoupatrový dům jsem našel docela lehce. Kolem byla velmi slušná zahrada a ticho a bezpečno a neurčitelně smutno. Vstoupil jsem do šestipokojového bytu naplněného nábytkem a špatnými obrazy, v hlavním pokoji stála automatická pianola, televisní přijímač a v hlavní stěně byl falešný krb na plyn. Nad krbem byl nápis: I can’t make you warm if your heart is cold. Jistě, jistě – nemůžeš mě zahřát, milý falešný krbe, je-li ztuhlé mrazem mé srdce. Jsi-li ty pravda a můj osud je lež – pak tím méně.
Dobrý večer, pane Dlasku!
Dobrý večer, sedněte si, pane… Jak je to jméno?, odpověděl česky se silným americkým přízvukem.
Přede mnou stál trochu těžkopádný silný muž s šedivým vlasem a narudlá tvář vyjadřovala velikou sebejistotu. Přísné oči hleděly skrze skla zasazená do tmavých obručí, na svalnatém těle měl sněhobílou košili a od límce visela rudo-černo-žlutá kravata s nápisem Very truly yours John. To byl ručně vyšitý nápis, velmi přesný jako na egyptském obelisku.
Opakoval jsem své jméno. Pak jsem vyprávěl o našem setkání na konsulátě před dvaceti pěti lety. Hlasitě a do sebe sklenut se smál a potom pronesl: Well, well – má paměť nestojí za fajfku tabáku. Příliš mnoho odpovědnosti. Ale když to tak říkáte, tak to musí být pravda. Tady je cigáro!
Děkuji, teď nekouřím cigára.
No, a co pro vás mohu udělat, pane…
Řekl jsem mu, že jsem politický uprchlík, že všechno zůstalo v nešťastné staré vlasti, že jsem už starší člověk a že teď mám začít život od začátku.
Znovu se smál a položil nohy na stůl.
Víte, příteli, – povídá – to, co potřebujete nejdřív, je adresa. Řekněme Manhasset nebo tam někde v těch krajích. Nejlíp je začít v restauraci. Myslím jako číšník. Tam přijde hodně lidí a víc lidí víc ví.
To je správné, ale já jsem…
Podívejte se, mám ženu a tři děti. Tady je můj domov v mém domě, protější dům je můj a ten rohák, kde je drug-store patří také mně. Už je pozdě, abych vám ukázal tady zahradu a pak tam za těmi keři je poison-ivy, to je ta jedovatá rostlina. Teď zrovna stavím šest domů u letiště. A přitom byste si jistě nedovedl představit, jak jsem začínal!
To bylo před pětadvaceti lety, pane Dlasku! Tenkrát jsme byli…
To je pravda, to je pravda – znovu se zasmál. Jeho mysl zarostla lišejníky a květina citu pro krutou logiku času jimi neprorazila. Jakási novosvětská hmota pokryla pancéřem důvěrné komory lidského srdce. Pochopil jsem, že v tomto tmavém lese je marno hledat vonné paseky mládí. Přitom se John Dlask usmíval, klepal mi na rameno, nabídl cigára, whisky, dvacet dolarů, ale ponořit se do tajemství plynulého času nedovedl. Jeho lidská laskavost byla krutá. Otázky, po kterých jsem přímo prahl, mu ani z povzdálí nepřišly na mysl. Chtěl jsem si ověřit sám sebe, přesněji onoho cizince, který před těmi lety měl moji podobu i mé jméno a byl si tak královsky jist vědomostmi o tomto podivném veleměstě. Skrze Johna Dlaska jsem hledal sebe, on však právě stavěl šest domů v okolí letiště. Jistota je h o ducha se dostavila skrze podobu hmoty jím navrženou a stvořenou. Proto jsem ztroskotal.
Podíval jsem se ještě jednou na pianolu a na nápis nad krbem, znovu jsem odmítl nápoj i cigáro i peníze a pak jsme si stiskli ruce. Přál mi hodně štěstí.
Na zpáteční cestě ke stanici podzemní dráhy jsem si řekl: Není to vlastně smutné, jak jsem se změnil? Možná, že nepravý krb s moudrým nápisem a popínavá poison-ivy v zahradě – jsou jistota a závažné hodnoty, kdežto postih času-čaroděje je omyl a jed a faleš, které nesluší střízlivému muži.
Přede mnou svítilo z Manhattanu tisíc a ještě tisíc oken vysokých domů, pod nimi byla tvrdá prahorní skála a nad tím vším běžely temné mraky osvětlené narudlou září města, které se i dnes jmenuje stejně: New York.
V polední pause
Chodívám v poledne do jídelny chudých, která je též jídelnou šetrných a také bohatých, šetřících na sobě. Je to jídelna automatická, bezduchá, bez lásky k člověku, bez lásky k jídlu, ale s hlubokou úctou k času. Neboť každé místo u stolu je na stroji spočítaný čas. U něho pozřím své jídlo já, ty, černoch-šofér, úřednice z banky, lidská alkoholem prostoupená troska, posluhovačka od Steinwaye, bývalá operetní zpěvačka, profesor hindustánštiny v pensi, námořník pobřežní stráže, portorická krasavice imunní k anglické řeči, světlovlasá dívka jistě z baltských uprchlíků, podivín páchnoucí myšinou, židovský blázen stále něco si šeptající, celá ta moje drahá denní společnost. Toto místo má určitou cenu a já jsem její zlomek. Počítací stroj ji vyjádřil číslicí: Násob počet minut kandidátů, krát průměr 40 centů.
My, lid newyorský, dav bez duše, ale s nesmírnou majolikou lidských duší, my tady dopravujeme anonymně připravené jídlo do svých útrob, ne abychom měli jeden z požitků tělesného života, nýbrž abychom zachovali plameny svých životů. Jsme k sobě vlídně neteční a netečně vlídní. Nikdy se nehádáme. Za ty chvíle, které jsem tady v posledních měsících strávil, jsem neslyšel křivého slova. Pouze blázni a duševní prosťáčkové mi vytkli pohledem hřích, jehož jsem se dopustil, když jsem kohosi volal v jazyce jim nesrozumitelném. Oni mi nevytkli pohledem cizáctví a nesrozumitelnost jazyka, ne, to by bylo směšné v tomto největším městě celé řady evropských národů – oni mi vytkli to, že se nemohou skrze chápané slovo podílet na výjimečnosti mého životního případu. Neboť jsou většinou strašně sami. Tady, v té obrovské jídelně, jedí poustevníci největšího města světa. Snad se večer sejdou s někým, kdo na ně zavolá křestním jménem nebo kdo má stejnou rodinnou krevní skupinu. Teď jsou, teď jsme ve velkém zástupu sami, zachyceni pavučinami svých osudů. A zvolna (není pravda, že rychle) jíme svá mechanická, nelaskavá jídla.
Ale pozor, obyvatelé jiných rovnoběžek! K tomu si z automatu načepujeme znamenitou kávu, do níž byla zapražena pravá, hořká vůně širých brazilských plantáží. Za to tě pánbu pozdrav, anonymní společnosti!
Ve tři čtvrti na jednu, stihnu-li správně minuty, chodí k mému stolu stará žena. Má ubohou sukni, kde se v některých místech rozesnubuje osnova s outkem; pak má jakousi hnědavou blůzu a přes ni starý mužský kabát. Od automatů si přinese talířek rýžového nákypu s červenou zavařeninou a koflík kávy. Podle toho, jak se utváří alej návštěvníků, někdy sedím vedle, jindy proti ní. To znamená, že její tvář znám dobře. Bůhví jak je stará; rukopis času je přece něco tak nepřesného a nestálého, že odhad lidského věku je věc nejistá: asi jako hádání osudu, liješ-li olovo. Řekl jsem si, že sedmá desítka jejího života je na pochodu.
Poněvadž v tomto mnohojazyčném městě mě posedla nová vášeň (hádám národní původ lidí podle tváře, a je-li možno, podle přízvuku v řeči), pokouším se už řadu týdnů uhodnout její původ. Dlouho jsem byl přesvědčen, že je to původem Ruska, asi z uprchlíků po revoluci. Také jsem si už podle toho závěru vytvořil platonickou postavu této ženy, postavu dřívější a posazenou do onoho tehdejšího prostředí daleké ruské země. K tomu mě asi svedla podoba kulaté čapky z levného perziánu, kterou nosí za každého počasí a v zimě i v létě.
Rysy její tváře jsou tak pravidelné a ušlechtilé, že nebude nadsázkou, řeknu-li, že sedávám vedle mimořádně krásné ženy z prvních let tohoto století. Rovný klasický nos čas dobře zachoval, oči jsou vyhaslé a nepřítomné, ale pod vysokým čelem jsou dosud rozsazeny tak, jak si to přeje znalec krásy. Ústa jsou zborcena časem a podemleta pavučinou vrásek, ale jejich tvar dosud napovídá dřívější velkou líbeznost úsměvu. Na této tváři leží klid dávnověkosti v míře času určeného lidskému tvoru. Poněvadž v mé přítomnosti dosud nikdy nepromluvila, řídím se svou ilusí a říkám jí lehkomyslně Olga Vladimirovna.
Nuže, zmýlil jsem se. Je to Američanka, je to dcera této pevniny. O tom jsem se přesvědčil dnes. V onu „naši“ hodinu přišla a byla velmi neklidná. Ohlížela se kolem sebe, hledala cosi pod stolem a potom promluvila se svou sousedkou jazykem, který dosvědčoval její nesporný, dobrý a ryzí, snad dokonce manhattanský původ.
Zaslechl jsem tato slova: „Vyšla jsem ze svého bytu, stavila jsem se v lékárně, pak v prádelně, pak v předsíni biografu a pak jsem zašla sem, do kafetérie. Ale kde jsem ten balíček nechala – nevím. Je to velmi, velmi zlé.“
Odpověděla jí neznámá sousedka, paní středních let se zlatými brýlemi. Kde jste ještě byla a co jste ještě dělala a nač jste myslila a měnila jste tady automatové mince a snad jste s někým hovořila u vchodu a snad jste si sedla dřív k jinému stolu, a než jste si spustila mince do automatu na kávu, snad jste balíček na chvíli odložila, a snad…
Ne, ne, ne…
Dále se hlásila přirozená ženská zvědavost: A bylo v tom něco cenného?
Volný pohyb hlavy a zarosený pohled starých očí.
Snad šperky, snad peníze, snad poukaz měsíční pense v hotovosti, snad olejářské akcie, snad federální bondy, snad lístek na letadlo do rajských krajin, snad poslední vůle, kterou se vám odkazovalo…
Ne, ne, ne…
Už jsem chtěl odejít. Bývalá Olga Vladimirovna se najednou naklonila ke své sousedce. Zaslechl jsem tato šeptaná slova: Byla tam vlna na pletení, jehlice, nákres monogramu na hedvábném papíře – a dopis. Ten jsem stále nosila u sebe.
Jaký dopis? – šeptá lidská zvědavost.
Krátká pausa, vzdech, ještě zamlženější pohled.
Ten z Korey, paní, ten – poslední.
Chvíle mé polední přestávky minula. Vstal jsem a odešel.
galerie
Afrogermanblond
Malíř Filip Zorzor (1974), působící v Berlíně, se narodil v Bukurešti. Ve věku deseti let opustil s rodiči Rumunsko a přestěhoval se do Mnichova. Zde složil maturitu a pokračoval ve studiu na Hochschule der Künste v Berlíně (1995–2000, 2001 – mistrovský žák, prof. Bernd Koberling). V roce 1998 absolvoval stipendijní pobyt na Royal College of Art v Londýně. V letech 2001–03 obdržel prestižní stipendium nadace Karl Hofer Gesellschaft. V Praze se Zorzor představil roku 2003 v rámci generačního malířského projektu Intercity: Berlín – Praha, kam byl zařazen německou kurátorkou Ulrikou Poockovou.
Zorzor patří mezi šťastné malíře, kteří od počátku mají jasno ve svém směřování a nemají potřebu nijak je zpochybňovat nebo radikálně měnit. Svou cestu pozvolna rozvíjejí a naplňují. Říká-li autor o své tvorbě, že „maluje abstraktně“, pak je to sdělení pouze zdánlivě banální. Pojem „abstraktní“ totiž v kontextu Zorzorovy malby nabývá zcela specifický, osobitý rozměr. Abstrakcí je tu mnohem spíše myšlena otevřená forma improvizovaného vizuálního záznamu nežli naplňování nějakého striktního programu. Není tu nic ortodoxního, nic svazujícího, co bychom mohli pociťovat jako limit. Žádné pravé úhly, žádná programová barevnost, žádné uzavřené výrazové rejstříky a jejich variace. Naopak. Obrazy vznikají bezprostředně, na základě malířských gest a z nich se rodících formálních asociací. Jsou to harmonie a disharmonie tvarových elementů a barevných akcentů, rytmus vystavěný na sledu kontrastů, kontrapostů a kontrapunktů. „Mé práce jsou především hledáním, jehož výsledky mě samotného překvapují a fascinují,“ komentuje Zorzor vznikající obrazy. „Nebráním se světu, ale také se mu nestavím. Nechci svět jen reálně reprodukovat. Má osobní válka se odehrává v ateliéru.“ Realistická výpověď umělce příliš nezajímá. Kritizuje v současné době populární a v zahraničí úspěšnou tzv. Lipskou školu (Neue Leipziger Schule), jejíž autoři se vyjadřují figurálně, a označuje ji dokonce za „lipský kýč“. Kritizuje hlavně prvoplánovost „plakátového realistického malířství“, s kterým se neztotožňuje. Volí svobodnější přístup k médiu. Reflektuje vlastní emoce pomocí malířských stop. V čistotě záznamů a skladebné náhodnosti, která však v důsledku vytváří určitý řád a rytmus, dosahuje Zorzor jakéhosi malířského „nevědomého purismu“. Vzniká tu malba o sobě, pro diváka interpretačně otevřená. Je to „estetika inscenace“, malířské divadlo, něco živoucího, co se v abstrakci neztrácí, spíše jejím prostřednictvím ožívá. Topografii emocí, uložených do obrazů, autor dodatečně glosuje názvy děl. Hra s jazykem, slovní novotvary vymyšlené pro jednotlivá díla dotvářejí definitivní výstup a jsou jeho nedílnou součástí. Zorzor usilovně hledá vlastní jádro vizuality a zbavuje se zbytečných obsahových a formálních nánosů a citací. Vyhýbá se konvenční vizuální zkušenosti, aby co nejvíce ztotožnil obsah s formou. Tak vznikají dynamické, živoucí a velmi současné obrazy, jako je například Afrogermanblond (2005) nebo Lilie (2005).
Petr Vaňous
1. Filip Zorzor: Lilie, 2005
2. Filip Zorzor: Afrogermanblond, 2005