Romská paměť bez komentáře

Na konci minulého roku vyšla kniha rozhovorů s pamětníky, která je jakýmsi vedlejším výsledkem projektu „Pomoc při odškodnění romských obětí 2. světové války”, který v českých zemích probíhal v letech 2001–2002. Jak přitom uvádí jeden ze spoluautorů publikace, vznikla celá idea odškodnění vlastně náhodou – když se on sám na pražském Smíchově setkal se starou paní, která vyprávěla zážitky z války, a posléze jí pomohl odškodnění zařídit. Z této příhody vznikl nápad pomáhat s odškodněním romským žadatelům plošně. Zprostředkovatelem mezi romskými žadateli o odškodnění a Česko-německým fondem budoucnosti, poskytujícím finanční prostředky, se pak stala organizace Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s. Zaměstnanci, spolupracovníci i dobrovolníci oslovení touto organizací (jednalo se většinou o studenty romistiky, antropologie, etnologie a dalších příbuzných oborů) navštěvovali romské žadatele a pomáhali jim sepsat jejich výpovědi. Přestože se zpočátku jednalo pouze o ojedinělé případy, nakonec bylo odškodněno téměř 2000 lidí.

Po krátkém úvodním slovu Zuzany Ramajzlové, tehdejší koordinátory celého projektu, následuje úvodní stať hlavní editorky díla – Jany Kramářové, která čtenáře seznamuje s historickým a společenským kontextem výpovědí pamětníků – žadatelů o odškodnění. Především tedy s realitou válečného Slovenska a zejména pak s postavením, které v tehdejší slovenské společnosti zastávali Romové. Text shrnuje základní fakta o daném období, ovšem formou, která je tendenční. Jana Kramářová totiž příliš nezohledňuje výjimečnost a specifičnost hlavního korpusu knihy – memoárů žadatelů o odškodnění. Drží se standardních klišé, třebaže ta v některých momentech („Za svou práci byli Romové odměňováni výhradně v naturáliích“ – s. 14) výpovědím pamětníků přímo odporují („…pomáhala Židům, kteří jí na rozdíl od sedláků dávali normálně peníze“ – Juliana Demeterová, s. 51). Tato kritika se vztahuje i na závěr úvodu, kde se Kramářová zabývá obdobím komunismu. Zde jakoby autorka naplňovala předem dané schéma „pravd“ o pronásledování Romů za komunismu, které „musejí“ zaznít, a to bez ohledu na fakt, že přitom jde přímo proti informacím, které jí poskytli pamětníci samotní.

Centrální část knihy tvoří osm vybraných memoárů žadatelů o odškodnění. Právě fakt, že se jedná o vyprávění vybraná, ovšem editoři nechávají bez komentáře a o důvodech výběru se nijak nezmiňují. Čtenář tak netuší, jedná-li se o příběhy typické anebo výjimečné, a o povaze zvolených vyprávění vzhledem k jejich celkovému souboru (dosahujícího zřejmě počtu okolo dvou tisíc!) se může jen dohadovat. Obdobně není nijak zmiňována metodika zpracování rozhovorů ani jejich úpravy do finální podoby (že jsou rozhovory upravovány, je přitom zřejmé), čímž publikace opět ztrácí jak na informační hodnotě pro odborníky, tak na autenticitě pro čtenáře.

Kniha je velmi výpravně zpracována. Má tvrdou vazbu a je celá tištěna na křídovém papíře, přičemž text je doprovázen nejen pěknými fotografiemi protagonistů a jejich blízkých, ale i autorskými linoryty Pavly Michalíkové. Otázkou však zůstává, zda by nebylo lepší méně se soustředit na vnější stránku publikace a vydat třeba prostěji upravený, ale obsahově i rozsahem širší materiál.

Ke cti sestavitelů knihy je třeba přičíst velice šťastné rozhodnutí obohatit vyprávění, původně omezená pouze na válečné období, o periodu jak předválečnou – díky čemuž bylo možné zaznamenat zlom ve vývoji společnosti, který představovala válka –, tak i o čas poválečný, spojený se stěhováním do Čech, rekapitulaci období komunismu a v některých momentech zasahující až k dnešku. Díky tomuto rozšíření perspektivy oběma směry se původně tematicky, resp. časově vymezené narativní fragmenty posunuly do polohy biografického vyprávění, které je informačně mnohem bohatší a čtenáři zpřístupňuje celistvější a komplexnější obraz života Romů.

Vztah Romů a majority ve válečném období bývá obvykle zjednodušován na paušální tezi o příkořích, jichž se Romům dostávalo ze strany majoritní společnosti. Toto zavádějící zjednodušení je v memoárech opakovaně zpochybňováno. Stěží nalezneme příběh, který by nepodával svědectví o opaku. „Lidi z vesnice nám tajně nosili oblečení a jídlo“ (s. 30); „Lidi nám nechávali na poli zelí, brambory, mrkev, pak jsme si pro to tajně chodili“ (s. 32); „Ale gádžové, sousedi, nám pomohli. Ti, co nás znali“ (s. 52); „…vždycky se našel někdo, kdo se mě zastal“ (s. 68); „cestou potkal sedláky, co se vraceli z pole, a ti mu pomohli“ (s. 99); „Zastali se nás tehdy lidi z vesnice“ (s. 119); „Lidi z vesnice nám nosili nějaké jídlo, abysme neumřeli hlady“ (s. 120).

Jiným zajímavým motivem, který vyprávěné příběhy přinášejí, je svědectví o tom, že obyvatelé Čech své nové romské spoluobčany po válce vítali s nadšením (srov.: „Gadžové v Čechách totiž těm, co nic neměli, pomáhali“ (s. 49); „Češi nám ze začátku hodně pomohli, opravdu, to teda všechna čest“ (s. 101); „…všichni na nás [po příjezdu do Prahy] koukali, nosili nám oblečení. Byli k nám moc hodní“ (s. 105) „V Čechách se už na nás lidi dívali jinak, líp… nikdo nedělal rozdíly, že jsme Romové a oni jsou bílí“ (s. 122) „Mezi Romem a bílým se nedělal rozdíl“ (s. 123). Čtenář se tak neubrání otázce: „Co se tedy stalo?“ Proč se ten zprvu hezký vztah, ve kterém se nečinily rozdíly, tak pokazil?

Závěrečnou část knihy netvoří, jak by bylo žádoucí, zhodnocení prezentovaných memoárů, ale rozhovor s oběma hlavními editory. Namísto tolik potřebného komentáře, neřkuli analýzy bohatého materiálu, který vyprávění bezesporu poskytují, zde autoři – strženi patrně vzorem romských pamětníků – také vzpomínají. Bez odpovídajícího komentáře přitom pozoruhodná a unikátní vyprávění žadatelů o odškodnění, jakož i celá kniha, zůstávají spíše v podobě archivního materiálu, který na své zhodnocení a zpracování teprve čeká.

Autor je kulturolog.