Teremin

V druhé polovině dvacátých let slavil Teremin se svou podivnou – „kníkavou“ – hudbou úspěchy po celé Evropě. V roce 1927 odjel do Spojených států, kde žil až do roku 1938 a poté se vrátil do Ruska. Byl dlouho považován za nezvěstného, i když zemřel až v roce 1993 v 97 letech. Sám jeho život je obrazem nejpodivnějších osudů světa 20. století – střetání dvou kultur, dvou politických systémů (Teremin byl mimo jiné dvojitým agentem). Zkrátka ta pravá postava pro Petra Zelenku, který sám patří k „podivným“ lidem s ojedinělým smyslem pro humor, dramatickou situaci a hudební rytmus. Nezapře v sobě zálibu ve výjimečných osobnostech, které nás zároveň fascinují i odpuzují, které žijí nikoli na okraji společnosti, ale někde zcela mimo ni a skutečnosti se dotýkají jen tam, kde o to okolí stojí.

Materiál, vycházející mj. z knihy Teremin: vlny v éteru, se svou šíří zdá neuchopitelný. Zelenka si vybral z Tereminova života „americký“ úsek a zpracoval jej do košatého tvaru. Některé odborné záležitosti však potřebují názorné vysvětlení, takže chvílemi hrozilo, že se hra změní v nudné vysvětlování faktů. Nicméně nestalo se tak. Je fascinující, jak si Zelenka stejně jako s textem (který se pohybuje na hraně doložitelných informací a mystifikace) dokáže pohrávat i s dramatickou a jevištní interpretací. Ve formě dodržuje klasickou strukturu dramatu, působivě vy­užívá divadelních metafor a zároveň filmové techniky klipů a kouzel. Pohrává si s nejrůznějšími typy žánrů – od psychologického dramatu přes absurdní divadlo, lehký vaudeville, frašku až po cimrmanovskou přednášku.

V jednotlivých typech postav, nad nimiž ční Teremin jako člověk mimo svět, tu promenují nejrůznější lidské typy se svými slabostmi i silnými stránkami. A je tu další Zelenkova záliba – paradox. Zatímco Teremin získal oddané spolupracovníky díky své vědecky bezohledné zaujatosti, sám se cítí prázdným a zbytečným člověkem, který má pocit životní prohry.

Sledujeme-li pečlivě kontexty, v průběhu hry shledáváme, že prostřednictvím promluv a cho­vání jednotlivců jsou tu lehce, ale výstižně zobrazeny nejen typové charaktery, ale zároveň princip světa, fungování politických systémů, sevřených totalitou z obou velmocenských stran, a také jednotlivé fenomény ruské i americké společnosti. S tragickými momenty vždy ruku v ruce kráčí humor. Například Schillingova zaujatá přednáška o převedení tónů a rytmů do tabulky suchých čísel proměn na burze cenných papírů i se závěrečným krachem – černým pátkem na newyorské burze se propojuje s obrazem postupného odhalování zrůdnosti zapouzdřeného systému sovětské vlády. Jindy se nám postupně za bizarní legendou o Tereminově návštěvě u Lenina klube pravda o tom, že ve skutečnosti šlo o velice riskantní promyšlený plán, jak namontovat do Leninovy přísně střežené pracovny odposlouchávací zařízení.

Inscenace, jíž dominují skříňky teremin­voxů (nikdy si nemůžeme být jisti, který z nich je opravdu funkční – i to zde hraje svou roli), má v sobě nezaměnitelný odér meziválečných černobílých retrofilmů (scéna Martina Chocholouška a kostýmy Renaty Weidlichové). Inscenátoři se dobře vyrovnali i se scénou koncertu na stadionu, kterou vidíme v průzoru jakoby zezadu, oslněni září reflektorů. Hudba, která má v inscenaci zásadní význam, neboť propojuje lidové motivy, patos, hudební odkazy (variace Internacionály, sovětské a americké hymny) a podivnost tereminovských kvílivých zvuků, je dílem čecho­morského Karla Holase. A nyní si dovolím malý „taneční pořádek“ postav a herců, s kterými – ať tu zazní fráze – představení opravdu padá i stojí:

Teremin Ivana Trojana, puntičkářský, zahleděný do sebe, s nehybnou tváří a strohým, jakoby odosobněným chováním, nás ponechává v nejistotě, zda se ho vztahy a situace opravdu nedotýkají, anebo má jen ochrannou masku proti světu.

Goldberg Davida Novotného, hochštapler, nezdolný obchodníček, je přes svůj nezdolný optimismus v duchu připraven na stále další prohry.

Schillinger Martina Myšičky je elegantní gentleman se smyslem pro hravost a matematickou přesnost.

Detektiv Hoffmann hostujícího Jiřího Bábka se z nejistého mouly stává dychtivým a přesvědčeným zastáncem Tereminovy metody, a tak nachází smysl svého, dosud prázdného života.

Z ženských představitelek, které tak či onak zasahují do života génia, dostává největší prostor hostující Vendulka Křížová jako Linda Rosenová. Někdejší znuděná panička, hledající chvilkové dobrodružství, se proměňuje v tragickou postavu ženy, která nic nepochopila.

Stejně jako všechno Zelenkovo dílo bude i toto patrně těžko stravitelné pro širší publikum. Přesahuje dennodenní hemžení dneška (které zachytil ve svých předcházejících hrách Příběhy obyčejného šílenství a Odjezdy vlaků) a stává se jakýmsi nadčasovým obrazem dějin – nejen počátku – 20. století.

Autorka je divadelní kritička a publicistka.