The Earlies

The Earlies jako by tvořili hudební most mezi anglickým Lancashirem a americkým Texasem, z nichž půl na půl pocházejí. Na začátku byl kurs zvukových technologií v Manchesteru, kde se potkal Američan J. M. Lapham s budoucí vůdčí osobností kapely, Christia­nem Maddenem. Později oba základní sestavu doplnili o Gilese Hattona a především o zpěváka Brandona Carra. Kvartet se však při živých vystoupeních kvůli nástrojovému rozpětí nahrávek rozrůstá až na jedenáctičlenný ansámbl.

Kromě převládajících syntezátorů jsou zde velmi často použity hoboje, fagoty, žestě a smyčce. Naopak elektrická kytara, bez níž by řada hudebníčků neřekla ani své „I love you“, je zde nahlížena jako přežitá relikvie. Pokud vůbec nějakou roli dostane, je to buď v rámci komparsu, nebo je jí vnucen sebeironizující výraz. Tady se zdá být termín „postrock“ na místě. Kde je však dnes britské, progresivity chtivé publikum, které bývalo dříve tak hojné? Debutové album The Earlies, nesoucí název These Were The Earlies, vyšlo v Anglii už v roce 2004 na značce WEA bez výraznějšího ohlasu. Teprve jeho znovuuvedení o rok později na Secretly Canadian vzbudilo zaslouženou pozornost.

These Were The Earlies je kompilace, složená z pěti krátkých desek, které členové kapely nahráli v průběhu téměř osmi let. Vybrali devět skladeb, které do aktuálního celku orámovali dvěma novými písněmi; počáteční In the Beginning, jež je zahlcena zvukem zpívajících ptáků, a závěrečnou Dead Birds, kde zpívající ptáci nejsou. Tady ale veškerá legrace končí. Slyšíme zde místo nich totiž pouze křečovitou nápodobu pomocí houslí a syntezátorů, která má na posluchače podobný dopad, jako když se v The Wall Bob Geldoff snaží poskládat rozmlácený hotelový pokoj. Pokud se albu dovolí druhý poslech, zaryje se hluboko všemi svými jedenácti drápy, přičemž nelze vyváznout jen s povrchovými škrábanci.

Vzhledem k tomu, že deska vznikala po částech v rozmezí několika let, je výsledek až neuvěřitelně kompaktní. Do jisté míry to způsobují i motivy Carrových textů, které se opakovaně vynořují jako cykly manio­depresivní psychózy (nejčastěji: „Mother
Mary, take me home…“). Ve své hudbě The Earlies kříží britskou popovou nonšalanci se zaoceán­skými prvky, jako jsou country nebo vokální mnohohlasy à la Beach Boys. Ovšem jaké­koliv nařknutí z bezhlavého míchání žánrů by bylo rozhodně nepatřičné. Na to je zde stále mnoho originálních vkladů, ať už v podobě neotřelých melodií nebo zvukových postupů.

Pochopitelně, i přes zmíněnou soudržnost je zde pár písní, které oproti ostatním vystrkují své růžky více. Například Devil’s Country zaujme hned na první poslech, už jen tím, že je na albu nejhlasitější. Zpočátku se zdá být postavena na hardrockovém riffu (skoro jako od Deep Purple), ovšem zahraném na značné množství saxofonů, později se však ukáže, že jde vlastně o psychedelickou skladbu. Možná by právě něco podobného dnes skládal Syd Barrett, kdyby se jeho duše byla schopna probudit z kómatu způsobeného halucinogenními drogami. Podobně jako se Barrett potkal s Lennonem v sedmašedesátém ve studiích Abbey Road, potkávají se symbolicky i zde, v písni One of Us Is Dead. Kromě titulu skladby, který v tomto kontextu může porovnávat fyzickou a psychickou smrt, se tak stává pomocí citace z Lennonovy písně A Day in a Life („I saw a newspaper today; it said that one of us is dead“).

Pokud je hudba na albu vokální, pak je to právě zpěv, jenž jí dodává charakter – již výše byla v tomto směru zmíněna určitá podobnost s Beach Boys. V souhrnu i hudba The Earlies působí jako zpomalená jízda na surfovém prkně, jako pohyb po vlnách přílivu zamrzlého chladnými emocemi.

Autor je publicista.