Švédská trojka

Kvintet Love Is All vznikl na zbytcích poměrně úspěšné kapely Girlfriendo z konce devadesátých let. Přesněji řečeno, základní kámen byl položen ještě v den rozpadu. Nakonec se ukázalo, že bylo jen třeba trochu přehodnotit postoje, najít vytápěnou zkušebnu a používat méně činely hi-hat. Rozmáchlý postpunk zůstal.

Zpěvačka Josephine Olaussonová a kytarista Nicholas Sparding byli hlavními členy obou skupin. Bubeník Markus Görsch hrál na posledním singlu Girlfriendo a basista Johan Lindwall s nimi vystupoval pouze na jednom koncertě s tamburínou. Jediný muzikant, kterého přibrali až po cestě, je saxofonista Fredrik Eriksson; původně ho Love Is All chtěli jen do písně Spinning and Scratching, pak ale vznikaly další skladby a on se stal trvalým členem.

Téměř celé debutové album Nine Times That Same Song bylo již dříve vydáno po částech na krátkých vinylech, což je poslední dobou obvyklý, avšak adekvátní způsob vytváření dlouho­hrajících desek. I když termín „Long-Play“ může být v tomto případě zavádějící, protože při součtu stopáží všech deseti přítomných písní se kapela dostala jen lehce přes půlhodinu. V dnešní době, kdy v populární hudbě řádí epidemie „nemoci příliš dlouhých alb“, je tento fakt překvapující, ba osvěžující. Spousta muzikantů má za to, že když posluchačům nabídnou za jejich peníze co nejvíc muziky, všichni je pochválí. Sevřená, energická deska bez vaty je mnohem cennější.

O to více času však Love Is All stráví přípravou materiálu k nahrávání. Písně jsou přes veškerou dravost a lo-fi zvuk výborně prokomponovány. O svém procesu tvorby tvrdí, že každou skladbu vždy dlouho vymýšlejí a pak ji maximálně na třetí pokus nahrají bez dodatečných oprav. Na každé z nich je něco chytlavého; refrén či mezihra jsou vždy výrazně odlišné od sloky a zároveň k ní neoddělitelně patří, kteroužto schopnost by jim leckterá pop star mohla závidět. Výborná je úvodní Talk Talk Talk Talk s basovo-saxofonovým předělem, refrén klidné melancholické písně Turn the Radio Off ( „Hey world, I had enough…“) a především pulsující Busy Doing Nothing, ve které zpěvačka dovolila bubeníkovi použít hi-hatku. V posledně jmenované najdeme klíč k názvu desky. Text totiž začíná: „Pět filmových maratonů a devětkrát si pustit tu samou píseň…“

Přestože své písně natáčejí sami, s technickými záležitostmi jim vypomáhá Woody Tailor, bubeník z kapely Comet Gain. Dělá to velmi nápaditě. Zvuk sice zní „špatně“, ale ve skutečnosti je do detailu vymyšlený. Například zpěv nejde přes echo celý, ozvěnu tvoří pouze formanty. Technicky je to velmi snadno proveditelné i s levným vybavením a efekt je působivý; vždy jde jen o hudební nápad a nahrávací studio je dnes plnohodnotným hudebním nástrojem.

Ticho je hlasitější hluku
Jens Lekman je současnou hvězdou vkusné švédské popmusic, a když mu bylo mezi osmi a devíti lety, trpěl agorafobií. Stejně tak se zdá, jako by měl dlouho strach z velkého prostoru dlouhohrající desky. Několik let totiž vydával jen singly a EP. V roce 2004 se odvážil k natočení LP debutu pod názvem When I Said I Wanted to Be Your Dog. Poté se rozhodl vydat (podobně jako Love Is All) kompilaci starších „kraťasů“, pojmenovanou Oh You’re So Silent Jens.

Ačkoliv se Jens Lekman nedrží svého rodného jazyka, nechybí v jeho textech hravost a lehkost, které jsou podtržené precizní, avšak přirozenou výslovností. Například mrazivý slovní žert v Maple Leaves by byl v jiném jazyce jen stěží proveditelný: „She said it was all make-belief/ but I thought she said maple leaves/ and when she talked about the fall/ I thought she talked about the season…“ Texty přetékají nápady, a když už sklouznou do jednoduchosti, tak je Lekman povýší na jinou úroveň svým přednesem, což je ostatně důležitá vlastnost kvalitního písničkáře. Tak se děje třeba v písni Rocky Dennis Farewellsong to the Blind Girl: „…myslím, že ti chci ukázat víc barev/ toto je bílá, toto je černá/ toto je barva mého srdce, když začíná pukat/ řepa je červená, nikoliv modrá/ myslím, že tě miluju...”

Ze všech tří je u Jense Lekmana DIY přístup nejvíce patrný. Práce se zvukem je založena spíše na pozoruhodných samplech než na krystalické čistotě nebo usměrněné špinavosti. Aranže písní jsou velice střídmé: klavír nebo kytara s basou a bicími jsou občas dokreslovány popovými smyčci. Extrémním případem je Another Sweet Summer’s Night on Hammer Hill, kterou doprovázejí jen kontrabas, kytara a cvrčci.

Kromě citovaných písní patří k jednomu z vrcholů desky skladba Pocketful of Money. Melodie prvního verše se sice dost podobá Mišíkově Variaci na renesanční téma, což se ovšem Švédovi nedá vyčítat. Stejně na to posluchač zapomene ve strhujícím závěru, kdy se k Lekmanovi přidá vokální sampl ze skladby Grave Digger Blues kapely Beat Happening (deska Black Candy z roku 1989). Hlas Calvina Johnsona zde vytvoří nejbasovější pasáž alba.

V poslední době má písničkář prapodivné období: chtěl si od tvorby odpočinout v nějakém „normálním“ zaměstnání, ale jako pracovník v bingo herně vydržel jen dva dny. Chtěl psát jednu píseň denně, ale když jich měl asi dvě stě, radši je smazal z hard disku. Nyní se chce soustředit na normální, precizní desetiskladbové album, na kterém by rád využil stockholmský ženský sbor o třiatřiceti hlasech.

Lesní mužík se strojem času
Za projektem Dungen (v překladu něco jako Lesík či Remízek) se schovává především multiinstrumentalista Gustav Ejstes. První dvě alba nahrál s regulérní kapelou, ale při třetím Ta Det Lugnt se rozhodl utéct z města před alkoholem a drogami do venkovských lesů a udělat si všechno sám, nástroje i studiovou práci.

Je až neuvěřitelné, jak celistvě hudba na této nahrávce zní. Ejstes je vpravdě geniální skladatel a aranžér. Kompozice nevznikly jamováním skupiny lidí, a přesto se každý nástroj drží své stanovené role a vždy se v pravou chvíli upozadí při sólu jiného. Vytvořit silnou melodii je pro talentovaného jedince poměrně snadné, ale na vymýšlení rytmicky a metricky pestré hudby musí mít muzikant navíc až matematickou představivost.

Zvuk desky má charakter přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Ejstes sám tvrdí, že to nebyl úplně původní záměr. Prostě má rád staré nástroje a zesilovače. Nakonec ale stejně použil moderní technologii, protože náběr a mixáž dělal na počítači v programu Cubase a výsledek zní sympaticky retro.

Co ale náhodou nebo destilací vzduchu vzniknout nemůže, jsou nosné melodie jednotlivých písní. Jako by odcestoval časem zpět a přinesl si několik věder popěvků z tehdejšího inspirativního pramene hudby. Nejvýraznější je píseň Du E För Fin För Mig, jež je uvedena tklivým smyčcovým motivem, který je posléze přerušen akordy akustické kytary, načež se v refrénu prolne zpěvová linka se zopakovanými smyčci. Závěr skladby se zvrhne v jakousi artrockovou hippie improvizaci. Napříč celým albem plynule střídá pop (Lipsill), prog-rock (Bortglömd), jazz-rock (Om du Vore en Vakthund) a v některých instrumentálních částech se až blíží filmové hudbě (Lejonet and Kulan). Jak samotné názvy písní napovídají, je Ejstes ve svých textech věrný švédštině; český posluchač porozumí snad jedinému slovu: cigareta. Ale opatrně s odhazováním vajglů, ať nezapálíte les.

Autor je přispěvatelem časopisu Rock and Pop.