Hlasy osamělých žen v prázdné Evropě

Nakladatelství One Woman Press, specializující se na světovou i českou literaturu psanou ženami, vydalo další z řady antologií povídek, tentokrát spisovatelek z Lotyšska (dosud jsme měli možnost se seznámit s autorkami z Řecka, Švédska, Walesu, Skotska a Irska). Sestavili ji Marta Grēviņa-Dziļuma a Pavel Štoll a zařadili do ní po dvou textech od čtyř předních současných lotyšských prozaiček (všechny se narodily v Rize).

Název Krajinou samoty vystihuje ladění celého souboru – hrdinkami povídek jsou většinou osamělé ženy, kterým zemřel manžel anebo se starají o nemohoucího člověka, a příroda (nebo alespoň květiny či kocour) je jim zástupným útočištěm v jejich samotě.

Podle slov nakladatelky Marie Chřibkové se editoři snaží vybírat texty, které výrazným způsobem charakterizují danou zemi a problémy, s nimiž se ženy různých společenských vrstev a různého věku potýkají. Prezentované příběhy Lotyšek dnešní doby nejsou dvakrát povzbuzující a těžko mezi hrdinkami, žijícími v dosti nuzných poměrech jak hmotných, tak citových, budeme hledat postavu, s níž bychom měli chuť se ztotožnit.

Jak zní hlas zklamání a rezignace

Všechny čtyři autorky jsou nositelkami lotyšských literárních cen, vyjma Andry Neiburgy jsou dokonce ověnčeny nejprestižnější Výroční cenou za literaturu. Je zvláštní, že navzdory tomu, že samy jsou vzdělané, schopné a jistě cílevědomé, vytvářejí postavy spíše nevýbojné, z nižších spole­čenských tříd (dělnice, prodavačka, zaměstnankyně konzervárny), neambiciózní či zcela nesympatické out­siderky. Pokud zazní razantnější hlas (jako v povídce Tlač, jen tlač Andry Neiburgy), je to spíše výraz zklamání a rezignace. Autorky nejvíce zajímá poctivá, realistická sociální kresba. Všechny texty pak mají jedno společné – formální i stylistickou čistotu a důslednost, a především citlivé a věrohodné zobrazení psychologie postav.

Soubor otvírá nejmladší Inga Ābele (1972), absolventka divadelní a televizní dramaturgie, autorka dvou povídkových souborů, sbírky poezie, jednoho románu a několika divadelních her (hra Tmaví jeleni byla uvedena ve Státním divadle ve Stuttgartu).

V povídce Darujte mi housličky nachází stará žena smysl svého života v nadaném chlapci, který se díky ní zbavuje kletby, již na něj uvalila jeho matka. Pomůže mu totiž naplnit sen – naučit se hrát na housle. Text je napsán formou dialogu staré ženy a novinářky, z nějž však slyšíme pouze promluvy hlavní hrdinky.

Druhou povídku Na dvoře, kde se vykládá chléb vypráví dívka – prodavačka chleba, žijící v podnájmu u staré ženy, které slíbila zajistit důstojný pohřeb. Jednoho dne dívka doprovází stařenku na návštěvu, nenajdou však ani ulici, ani dávno zemřelou kamarádku. Když starou paní srazí auto, dívka se zachová ne­logicky a z místa nehody uteče. K útěku i k nesplnění slibu ji dohnal stařenčin pohled. Uviděla snad v jejích očích svou beznaděj, svůj osud, před kterým by ráda unikla?

Nora Ikstena (1969), absolventka lotyšské filologie, v současnosti redaktorka a aktivní účastnice literárního života, napsala tři sbírky povídek, dva romány a knihu pohádek. Hrdinkou její povídky Amarylky je bezohledná nenávistná důchodkyně, udavačka, která od sebe svou krutostí ve jménu spravedlnosti odehnala celou rodinu; v horním patře jejich venkovského domu leží její nemohoucí manžel, rovněž bývalý aktivní udavač. Jediné, čemu žena dokáže věnovat cit, jsou květiny na parapetu.

Škaredá hrdinka Naďa z druhé autorčiny povídky se také nedočká pěkného osudu: tato Ruska, pracovnice konzervárny, o kterou nestojí žádný muž, si začne vcelku slušně přivydělávat jako prostitutka u silnice. Nakonec narazí na zákazníka, který ji ukope k smrti.

Andra Neiburga (1957) absolvovala Lotyšskou státní výtvarnou akademii a pracovala jako výtvarná a literární redaktorka, byla konzultantkou Lotyšského svazu spisovatelů, vedla Lotyšské sdružení mladých literátů a od roku 1993 se věnovala podnikání. K literatuře se znovu vrátila až v roce 2002. Vydala dvě sbírky povídek a knihu pro děti.

V její povídce Tlač, jen tlač, napsané ostrým, úderným, ironickým jazykem, se bývalá učitelka přestěhuje na venkov, aby zde pečovala o svého dědečka, který přežil Sibiř. Po jakémsi zklamání rezignuje na hledání smyslu života a vztek na svět si vybíjí manuální prací. Pro městské muže je moc prostá, ti venkovští jsou zas příliš prostí pro ni, a tak se její partnerský život omezuje na vztah se ženatým mužem.

Hlavní postavou povídky Provinční Eurydika je dvoumetrová herečka oblastního divadla v malém městečku u moře. Črta jejího osudu vrcholí trapnou scénou v přímém televizním přenosu; svět mediální reality vtipně kontrastuje s tupostí, upřímností a lhostejností herečky, která je však smutnou, tragickou postavou.

Zmíněným povídkám se vymyká jedině Stigma – text nejvýraznější, nejsilnější a zároveň nejrozsáhlejší. Díky němu si lze představit, že autorčina sbírka Septiņi stāsti par mīlu (Sedm povídek o lásce, 1992), z níž byla povídka vybrána, patří – dle editorů antologie – k vrcholům lotyšské prózy devadesátých let. Jistě by stálo za to vydat celý soubor. 

Autorka Stigmatu Gundega Repše (1960) rovněž vystudovala Lotyšskou státní výtvarnou akademii, obor historie a teorie umění. Pracovala v Lotyšském svazu výtvarných umělců, působila jako literární redaktorka a vydala čtyři sbírky krátkých próz a pět románů.

Její první text Před nebeskou bránou je spíše blasfemickou hříčkou, která by se dala s úspěchem inscenovat divadelně – jde o monolog ženy, která před vstupem do nebe slovy svého selského rozumu promlouvá ke svatému Petrovi.

Stigmavzniklo na konci roku 1990, tedy v době, kdy pobaltské státy usilovaly o nezávislost (jež byla definitivně uznána v roce 1991 s rozpadem Sovětského svazu), a výrazem jejího protestu proti totalitnímu režimu se zde stal uhrančivý magický realismus. Vše začíná jako obyčejný výlet sedmi lidí z jedné lotyšské redakce do litevské opery ve Vilniusu. Na zpáteční cestě však výprava zbloudí v mlze a po noci v opuštěném venkovském domě zjistí, že s nimi řidič míří přes Polsko do Berlína. Během následného několikaměsíčního putování vylidněnou Evropou, které je metaforou jejich cesty k vnitřní svobodě, se otvírá jejich minulost, jitří se dávné bolesti, vysvětlují a rozvíjejí se milostné vztahy, každý ze zúčastněných přehodnocuje svůj život, osvobozuje se od strachu, odhaluje skrývaný cit či pravdu nebo hledá odpuštění. A také Boha – příběh je prokládán litaniemi, promluvami k Bohu, s nímž na závěr, při návratu výpravy do Lotyšska, tento monologický hlas splyne.

Kulturní aluze na evropskou historii umění činí z Evropy, jíž projíždějí a kde „všechno zahynulo“, fascinující prostor všeobjímajícího prázdna a bezčasí.

Autorka je spisovatelka.