Často se mluví o tom, jak macešsky se naše doba chová k historickým památkám. Ti, kteří jsou za jejich devastaci zodpovědní, se však většinou skrývají pod abstraktními nálepkami jako „developer“, „investor“, popřípadě „zkorumpovaný úředník“. Autor následujícího textu nabízí o poznání hmatatelnější a zažitější pohled na způsoby, jakým kulturní dědictví může zanikat. A jak se ukazuje, viníkem nemusí být vždy jen zvůle z vyšších míst, ale také běžná nedbalost, bezohlednost, hloupost – a někdy i přirozená potřeba.
Zločin první – z neznalosti
Bylo mi patnáct, když jsem o prázdninách na gymnáziu brigádničil jako přidavač na stavbě. Rekonstruovali jsme fasádu smíchovského internátu pro hluchoněmé. Obyčejný rohový činžák z dob rozkvětu čtvrti s dekorovanou fasádou podle nějakého kopiáku. Řekli mi tehdy, že nesmím Ukrajincům říkat, že dostávám šedesát korun na hodinu, protože oni mají jen třicet a dávají jim horší práci. Nejzábavnější částí bylo otloukání fasády, která šla po letech bez údržby dolů takřka sama. Prošel jsem několik pater po lešení s kladivem v ruce, centimetr po centimetru. Rychle jsem pochopil, jak a kam udeřit, aby toho spadlo co nejvíc. Urvané sádrové štuky jsme balili do hadrů a dávali do kýble. Záhy mne však zarazila skutečnost, že při opravě se už nedělají původní detaily ostění oken ani kopie rozbitých sádrových částí, římsy se redukují na primitivní hranaté výstupky a mizí i nejmarkantnější motiv fasády – sádrové hlavice a „takové ty drážky v těch jakoby sloupech“, tj. kanelury v pilastrech, jak jsem se později dozvěděl. Fasáda nebyla nafotografována, původní stav nebyl nijak zaznamenán. Především jsme to však ani já, ani Petr – stavbyvedoucí a jediný vyučený zedník v jedné osobě, neuměli udělat znovu. Nesvedli to dokonce ani dva učitelé, jeden zahradník, vysloužilý důstojník z ponorky, trumpetista ani jeho nešťastně ženatý syn – parťáci z Ukrajiny a Běloruska. A i kdyby svedli, stejně nebylo nářadí. Ale protože jsme celou fasádu otloukli vlastnoručně my, byla tím nejpřirozenějším jednáním snaha uvádět věci do původního stavu, jakkoli se nám to nedařilo. Toto břemeno z nás brzy sňal majitel stavební firmy, který nám fundovaně vysvětlil, že se tu nebudeme dřít, když to investor ještě ani nezaplatil. A tak se prý také může stát, že nezbude na naše platy. Pravil, že kvůli protahování prací zkrachovat nehodlá, neboť živí rodinu a bandu stálých zaměstnanců, načež odvezl polovinu dělníků na jinou stavbu.
Mé první mystické setkání se světem stavitelství i momentálně nepřítomných hluchoněmých studentů, jejichž životní styl se dal uvnitř stavby poznat podle nepatrných detailů, skončilo neméně mysticky – nehodou u míchačky s rozbitou výklopnou pojistkou. Její oprava nebyla finanční prioritou stavby, a proto mne vápno na čtrnáct dní vyslalo pro změnu na průzkum světa slepců. Tehdy bez jistoty, že mé vypálené oči budou jako dřív.
Nakonec jsem byl tedy asi jediný, kdo byl nějak potrestán v té rozpuštěné zodpovědnosti za zfušovanou rekonstrukci stavby, jejíž bezzubé průčelí svítí na Radlické ulici dodnes.
Zločin druhý – ze zvědavosti
Bylo mi devatenáct, když ve slepé, nepojmenované ulici za kostelem svatého Štěpána v Praze vyhrábl bagr poměrně kompletní džbán. Protože bylo patrné, že ten, kdo jej naposledy použil, mohl klidně zpytovat duši ještě na nějakém Husově kázání, k nevoli investora byl v proluce namísto betonování základů zahájen archeologický průzkum.
Vyhazovali mne tou dobou ze stavební fakulty a potřeboval jsem si kvůli vojně zaplatit nějakou levnou jednoroční školu, než to zkusím na architekturu. Nechal jsem se proto najmout jako lepší kopáč – archeolog. Brzy jsme zjistili, že hrabeme v části hřbitova, kde leží oběti bojovného patnáctého století. Hlouběji jsme narazili i na hromadné morové hroby. Pravděpodobně to byly oběti fatální epidemie, která přišla za Lucemburků od Černého moře. Člověk v bahně a zimě rychle ztratil pietní ostych před středověkými mrtvolami a neměl problém zkoušet, jak by mu padla ta která vřetenní kost. Střepolog, neboli odborník přes keramiku, jehož bílý vlas i vous nebyl způsoben věkem, nýbrž alkoholismem, všechny donesené úlomky nádobí ze středověké studny bez většího zájmu zahazoval velikým obloukem. Několik takových zahozených kousků jsem si odnesl, zůstaly pro mne osobně velmi cenné. Byl to jediný člověk v mém životě, který denně obědval psí žrádlo nasypané do čínské polévky.
Kostěj, čili antropolog, byl čerstvě promován a na první obědovou pauzu se dokonce ještě z montérek převlékl do civilu. Do tří dnů se naučil drsně klít a do týdne mu kosti byly vesměs ukradené. Jeho kvalifikace se v tu chvíli smrskla na rozlišování mezi lidskými a zvířecími ostatky, což mu asi přišlo málo. Bylo mi ho zvláštním způsobem líto. Další kolegové byli něco mezi bezdomovci, přespávajícími přes léto v Šárce na konečné tramvaje, a nedostudovanými archeology. Překvapoval mě kontrast mezi jejich bezednou znalostí doby Přemyslovců a vpravdě středověkou hrubostí vystupování. Afektovaná vedoucí průzkumu vše poměrně pečlivě zakreslovala a cennější nálezy odvážela k archivaci. Říkalo se o ní, že ji manžel bije. Mně přišla docela normální do okamžiku, kdy nevyplatila naslibované odměny.
Když jsme narazili na pozůstatky matky s dítětem v náručí, zahlodala ve mně otázka, kde bereme právo rozdělit ty kosti do papírových pytlíků a vozit je někam ke katalogizaci, když zrovna tito lidé byli přesvědčeni, že jejich těla je třeba pohřbít právě takovýmto způsobem a na tomto posvěceném místě – aby mohla být jednou zase vzkříšena. Možná, že kvůli sporům o podstatu tohoto přesvědčení někteří z nich zemřeli. Kdo ví.
Navíc pro mne bylo poměrně překvapivé zjištění, že záchranné průzkumy nic nezachraňují, jen několika sondami dokumentují situaci předtím, než vše vytěží a zlikviduje stavba. Na kterou skládku by se měla vozit zemina s lidskými ostatky, jsem se nedozvěděl. Snad mne může uklidnit, že moderní římskokatolická teologie nebere spásu ani lidem archivovaným v papírových pytlících, ani rozmetaným v navážce mezi ojetými pneumatikami někde u Neveklova.
Zajímalo by mne, co si myslel zvědavý policista, když nakoukl přes hradbu vlnitého plechu a spatřil, jak tři zablácená individua balí lidskou kostru do igelitové pláštěnky. Nevím ani, jaké byly závěry průzkumu, odešel jsem, jen co jsem nabyl dojmu, že odtud již více životních zkušeností nenaberu.
Zločin třetí – z nouze
Bylo mi dvacet, když jsem z nešťastné lásky a přetlaku volnosti všeho nechal a odjel do francouzského Poitiers, kde jsem na krátký čas vstoupil do komunity žijící na bázi marxismu-leninismu. Kdysi ji založil francouzský kněz jako útočiště pro nešťastníky bez domova. Nepotřebovali jsme doklady či povolení k pobytu a dodržovali jsme několik jednoduchých pravidel vzájemného soužití. Repasovali jsme nábytek, provozovali second handy, pěstovali vlastní zeleninu. Pracovali jsme společně jen za ubytování a stravu, a co jsme vydělali navíc, šlo na vrty… studně na Mali. Každopádně to nebyla žádná idyla, byli tam vesměs utečenci a kriminálníci z nejrůznějších koutů a své problémy si přivezli s sebou. Má část komunity sídlila od války v bývalém klášteře přímo v historickém centru. Z města z bílého kamene byl cítit všudypřítomný maorský vliv. Katedrála mne svou architekturou fascinovala – něco mezi bazilikou a mešitou. Najednou všechny ty hodiny dějin o výbojích islámu zapadaly do sebe a dalo se na ně sáhnout.
Přišlo mi nemožné, že by staré město nepožívalo nějakého typu památkové ochrany. Vestavěné turecké záchody, rozvody elektřiny a sítí, úpravy materiálem, který byl zrovna po ruce, a provedené lidmi, kteří v komunitě zrovna pobývali, tomu však kupodivu nasvědčovaly. A stejně tak i obdobný stav v dalších stavbách okolo. Interiéry kláštera jsme příležitostně vybavovali vlastnoručně donesenými kusy nábytku a spotřebiči, které jsme prodávali. Každý si místnost, jež na něho zbyla, zařídil podle svého gusta. Vlastně jí jen procházel, neboť nikdo komunitu nebral jako konečnou stanici. I tak se ale délka pobytu některých členů protáhla mnohdy na desetiletí.
Přirozené, konstantní užívání historického objektu bez megalomanských zásahů do jeho podstaty, jeho přizpůsobení vlastnímu pohodlí ve mně zanechalo silný dojem. Jistěže se tu prováděly také nevratné zásahy, ale vždy byly výrazem té nejhlubší potřeby. Nikdo neměl energii ani prostředky něco měnit, stavět či bourat, pokud to nebylo skutečně nutné nebo pokud nebyl přínos dostatečně motivující. Měřítko změn bylo vždy dáno schopností člověka, s vyloučením silných strojů a projektů naplánovaných za stolem někde daleko odtud. Ale tím bych asi odborníka na středověké konstrukce nedojal. A ani nechci vědět, co by si myslel školený restaurátor, kdyby viděl, jak vysloužilý afghánský veterán odírá couvající dodávkou hrany gotického zdiva.
Zločiny budoucí – z nedostatku alternativ
Jsem zvědav, jakých zločinů na památkách budu v budoucnu ještě svědkem, žalobcem či protagonistou. Každopádně, až bude jednou někdo páchat zlé skutky pro změnu na památkách vytvořených v mé době a mnou, budu pro něho mít připravenu velkou míru pochopení. Obávám se, že skutečná starost o hodnoty z minulosti nesouvisí s žádnou institucí, není předmětem nějaké speciální profese, nezačíná dnes a nekončí zítra, nemá jednoznačné viníky ani samozvané advokáty. A domy jsou jejím předmětem jen okrajově. Podstatné je udržet naživu to smysluplné z životních návyků, práce a myšlení těch, kteří nás předešli. A ve zrychlujícím se světě možná i z myšlení vlastního.
Autor studuje architekturu na VŠUP.