Je možné vytvářet město jako živý organismus a zároveň se nezpronevěřit zásadám památkové péče? Musejí se míjet koncepce památkářů a architektů? Ne nutně – pokud si ovšem jedni nebo druzí nebudou uzurpovat právo rozhodovat v záležitostech, které stojí za hranicemi jejich profesních znalostí a kompetencí.
V osmdesáti procentech medializovaných památkových kauz nelze než plně souhlasit se stanovisky oficiálních ochránců památek. Stačí zůstat v centru Prahy, kde jsou bez náhrady a ve velkém rozsahu prováděny demolice, amatérské rekonstrukce, barbarské vestavby do krovů či třeba těžby podzemních garáží a budování jejich výfuků a sjezdů v neadekvátních konfiguracích. Zde platí příznačné rčení, že je-li někdo optimista, trpí pouze nedostatkem informací. Mne však zajímá oněch zbylých dvacet procent případů, kdy s kolegy kunsthistoriky, teoretiky a architekty-památkáři nejenže nelze souhlasit, ale je třeba se výrazně ohradit vůči jejich domnělému právu do dané oblasti se statusem památkáře oficiálně vstupovat či o ní dokonce rozhodovat. Jedná se většinou o případy posuzování kvality, vzhledu, funkce a regulace novostaveb v historickém prostředí a o mlhavá vyjádření k dopravním a urbanistickým zásadám toho či onoho místa.
Abychom však nikomu nekřivdili, je třeba připomenout, že památkové ústavy dnes o ničem reálně nerozhodují. Jejich doporučením jsou vždy nadřazena definitivní politická rozhodnutí, což je principielně v pořádku. Svého památkáře jsme si nezvolili a nemůžeme jej hnát k odpovědnosti. V mašinérii na peníze to však prakticky vyznívá spíše tragicky: na stanoviska odborníků není vesměs brán žádný ohled. Památkový ústav, který se cítí upozaděný, se pak pro jistotu vyjadřuje úplně ke všemu, dostává se do absurdní role instituce plovoucí v prostoru mezi mediální skandalizací a legislativní džunglí a začíná se typově podobat ekologickým organizacím. O nich také všichni tak nějak vědí, že mají v podstatě pravdu, ale na druhou stranu se bojí, že jsou to blázni a teroristé. Jejich požadavky jsou buď složité nebo primitivně zjednodušující, a k dosažení legitimních cílů jsou v zápalu osobního zaujetí ochotni použít i nekalých prostředků. Pod jejich hlavičkou se navíc často ukryjí lidé se zcela odlišnými zájmy, kteří ve chvíli, kdy je nakumulován určitý mocenský potenciál, původní idealisty lehce vytlačí.
Není města bez horizontu
Slova jsou však jen nástrojem, který nás odkazuje k pravdě. Jako památkáře označujeme poměrně nepřesně skupinu lidí, jejichž status vychází ze zaměstnaneckého poměru ke státem zřízené instituci. Ta spravuje jistý objem peněz ze státního rozpočtu a vyjadřuje se k mnohem většímu balíku peněz ze sektoru soukromého. Vzhledem k tomu, že byli památkáři shodou náhod, bezradnosti i neschopnosti ponecháni jako jediná relevantní hráz proti všem stavebním aktivitám v existujících centrech měst, nelze se divit, že jejich popularita šla velmi rychle dolů. Praktikujícím architektům stačilo několik korupčních kauz, a zkáza pozitivního obrazu instituce jako smysluplného partnera projektantů byla dokonána. Přímou úměrou pak stoupla i psychická zátěž každého, kdo se náhle z úředníka proměnil v revizora, žalobníčka a stavebního policajta, v oběť pohrdání a vyhraněných konfrontací. Ne každý unese konfliktní životní styl, aniž by si ho pak nosil domů a vybíjel na těch, na kterých mu ve skutečnosti nejvíc záleží. A tak patřit mezi památkáře znamená samozřejmě mnohem víc než pracovat od osmi do pěti. Svou roli hraje osobní zaujetí, emoce i prostá lidská identifikace s předměty sporu – kupříkladu starým secesním skladem. Člověk, který se takto „ztotožňuje“ s problémem, potom vystupuje se zbytečně vyhrocenými názory, a to i na oblasti, kterým již nerozumí, přestože si toho může být vědom. A domnívám se, že někde zde nastává míjení, které jde zjednodušeně interpretovat jako rozkol mezi architekty a památkáři.
Se zaujetím architekta respektuji kupříkladu fundované názory historika – odborníka na konstrukční podstatu barokních vikýřů a metody jejich oprav. Ale jakmile začne tentýž hodnotit současnou architekturu, jsem, mírně řečeno, nesvůj. Náhle se slovník kolegů scvrkne na několik nic neříkajících výrazů typu „vysoce nevkusné, agresivní, kvalitní“ či „nekvalitní“. Spolu s úbytkem terminologie roste iracionální přesvědčení o pravdivosti tvrzení. Jen zdánlivě výstižnější jsou termíny jako „přemíra křivek a skla“, příliš z podstaty nepostihuje ani obrat „předimenzováno“ či „moloch“. Požadavky typu „respekt k urbanistickým zásadám a regulativům prostředí“ lze přirovnat k návštěvě autosalonu a specifikaci objednávky na vůz se čtyřmi koly a klaksonem. Stesky nad „opuštěním tisícileté stavební tradice“ pak ani nejsou hodny komentáře.
Co se urbanismu týče, je to ještě markantnější. Jestliže se při debatě nad výškou zástavby argumentuje obraty, že „Praha je město horizontální, spjaté s terénem“, rád bych si potom nechal ukázat nějaké město, které s terénem spjaté není a které do chvíle, kdy se jeho obyvatelé rozhodli stavět výškové stavby, nebylo nutně horizontální. Stejně demagogicky by pak šlo využít obrat „Praha stověžatá“ pro podporou výškové výstavby. Právě na této debatě se ukazuje, že způsoby jejich vnímání pramení z čistě osobních dojmů každého zainteresovaného. Názor diskutujících většinou představuje směs informací, vkusu, životních zkušeností a politického přesvědčení. Argumenty jsou pak vymýšleny a pasovány na předem přijatá stanoviska. Ale pokud tomu tak je, proč si to prostě nepřiznat? Město není a nebude soustavou těch nejracionálnějších rozhodnutí. Kdo se dívá, vidí, že je tomu spíše naopak. Pokud výroky tohoto typu vyjadřují pocity jednotlivců, bylo by vhodné s nimi tak zacházet. Pak by také padl iluzivní monopol té které profesní skupiny či instituce, která si vyhrazuje právo na fundované rozhodnutí. Domnívám se, že by památkáři neměli rozhodovat o tom, jak bude vypadat horizont města. Prostě proto, že o tom sami o sobě zodpovědně rozhodnout nemohou a nikdo to po nich ani nemůže žádat.
Trojí svět
Podobnou bezradností se vyznačují například opakovaná vyjádření k rozsáhlým nákupním celkům v blízkosti vnitřního města. Jsou to prý bedny, jejichž místo je na dálničním sjezdu někde za Prahou. Svět však nelze brát jako památkovou rezervaci, dotčené pásmo, za nímž leží spálená země, která prostě není v zorném poli naší specializace. Takové uvažování je v přímém rozporu s universalistickým obrazem světa lidí, jejichž myšlenkový odkaz se často zrovna v architektuře snažíme chránit. Z druhé strany se totiž ozývají kritici, a není jich málo, kteří tvrdí, že místo supermarketu není ani na onom dálničním sjezdu. Že je to cesta k rozpadu skutečného města jako místa pro lidi, nikoliv pro jejich stroje, s místy, kde se ještě mohou odehrávat náhodná setkání, s dostatečně vysokou hustotou osídlení, která umožňuje vznik a udržení smysluplných aktivit. Místo toho vzniká ne-město dělené dálnicemi s nekonečnými lány solitérních rodinných domků, parkovišti a obřími sklady poházenými náhodně v krajině, které v sobě v lepším případě ukrývá umělou kopii ztraceného světa ulic s obchody a kavárnami – repliku skutečného města. Mizí místa se zaznamenatelným charakterem, s nimiž bychom se mohli ztotožnit, kde se dá jedna oblast odlišit od druhé a kde se člověk může orientovat jinak než podle všudypřítomných cedulí a pomíjivých reklamních billboardů.
Vzniká tak trojí svět. Jeden zachráněný jako památka na časy, kdy ještě města fungovala, měla své hranice a hustotu umožňující prostou lidskou interakci. Poté repliky těchto měst v nákupních a zábavních centrech, a nakonec zbytek planety, rozparcelovaný na monofunkční zóny pro bydlení, administrativu či průmysl, kde je příroda jen jednou ze státem schválených funkčních ploch. Svět bez charakteru, radosti a vize.
Zde nastupuje velmi citlivá otázka míry: kde již v honbě za ochranou solitérních budov či jejich lokálních uskupení přicházíme o to nejpodstatnější, a sice o způsob života, který je pro městská sídla charakteristický? Domnívám se, že fungující fenomén města a způsob života v něm tak, jak jej známe, je tou největší a zároveň neohroženější památkou.
Suburbanizace – rozpad klasických sídel do plošně, energeticky, ekonomicky, sociálně a strategicky mnohem náročnějších forem, vyvolává na celé planetě čím dál více problémů, které zatím nikdo nedokázal uspokojivě vyřešit. O nalezení jedné z dílčích cest by se mohli společně pokusit ochránci památek a autoři nové výstavby, pokud by vytvořili životaschopný model, jenž by odlivu života z center konkuroval. To ovšem pro obě strany znamená sestoupit ze sebejistých trůnů a pokládat si navzájem otázky. V Evropě je v historických sídlech nač navazovat, pokud však křehkou spojnici zcela ochromíme ochrannými pásmy podepřenými zástupnými argumenty, nepřipouštíme alternativy a zničující odstředivé trendy periferií se nezpomalí.
Konflikt památka versus novostavba tkví mimo jiné v představě o tom, co je a není krásné. Staré stavby se z mnoha důvodů krásné zdají, jak je tedy můžeme nechat zaniknout a nahradit těmi ošklivými novými? Mnoho z podstaty nakonec stále ještě vystihuje ten nejpřirozenější soud nad architekturou (nebo třeba nad ženou), kterého se může člověk dopustit: líbí se mi, nebo nelíbí. Jenže stejně jako u lidí i u staveb následuje mnohem širší škála emocí a způsobů hodnocení. Nastupují vztahy, zkušenosti, zážitky i rozhodnutí. Každý nakonec vidí především to, co ví. Zelené auto vidí jeho majitel jako zelené i v noci, kdy je vlnová délka světla ve skutečnosti modrá. A tak zatímco náhodní kolemjdoucí odpřísáhnou modrou, majitel se bude do krve bít za zelenou. Pravdu budou mít stále všichni, ale dokud si nepřiznají, že se neshodnou a nenaučí se s tím nějak žít, jejich spor nikam nepovede.
Archeolog vidí ve zdi stopy po středověkém lešení, místa v kamenech, kde je uchopily kamenické kleště, pozná, kde a proč se stavba na třicet let zastavila. Historik umění rozpozná skryté slohové vlivy, vychutná si drobné nuance v lokálním tradici zpracování a odhadne kamenickou huť, zatímco architekt si spíše prostuduje odvážnou kamennou konzolu a pak zaznamená osovou spojnici mezi barokním divadlem a věčným světlem v hřbitovní kapli jako memento mori i v té největší zábavě. Abychom mohli vzájemně komunikovat, musíme se někdy oprostit od toho, co se domníváme znát.
Teoretici prakticky k ničemu?
Architektura je disciplína složitá a mnohoznačná jako svět sám, je příliš důležitá, než aby si na ní vytvořil monopol nějaký okruh vykladačů. Nechci podceňovat intelektuální kvality památkářů, natož jim upírat právo angažovat se v jakékoliv diskuzi – naopak. Samotná existence nějaké formy stavebního zákona ve všech kulturách naznačuje, že jedná-li se o výstavbu, vždy se to nějakým způsobem dotýká úplně všech.
Mám-li se však pokusit pojmenovat frustraci architektů z debat s oficiálními památkáři, pak je to poznání, že nad čím si celosvětová architektonická veřejnost společně láme hlavu po desetiletí, je kdejakému solitérnímu českému kunsthistorikovi jasné po pár letech na filosofické fakultě.
Možná proto stále existují architekti, kteří se domnívají, že teoretické disciplíny jako kunsthistorie či instituce typu památkové péče pouze parazitují na provozu architektury. Tento vztah je samozřejmě přinejmenším vzájemný. Ani já jsem z mnoha důvodů necítil osobní potřebu zastat se loni plošně propuštěných pracovníků památkové péče.
To ovšem neznamená, že se praktikující architekti jako jeden muž chystají hodovat na mrtvole památkové péče, jak je jim podsouváno. V tu chvíli by se totiž právě architekti a jejich profesní instituce ocitly v první linii sporů o zachovávání historického dědictví a v celé své nahotě by se náhle mimo jiné projevila i mizerná úroveň teoretického vzdělání většiny absolventů českých architektonických škol, stejně jako nepružnost a tendenčnost našich organizací.
„Kdybys nebyla, vymyslel bych si tě…“
Slova básníka se tu jeví jako obzvláště výstižná. Kdyby památková péče neexistovala, museli bychom ji pracně znovu vytvořit. Péči mající oporu ve fungující instituci, zakořeněné v základních legislativních normách, s jasně vymezeným polem působnosti, nástroji pozitivní motivace, prověřenými pracovníky, rychlými řízeními, vybudovanou tradicí, komplexním profesním zázemím a důvěrou veřejnosti.
Taková sebelépe zformovaná instituce však může fungovat jen v zemi, kde dávají smysl aparáty na ní návazné, kde jsou zákony v souladu se zvyky a tradicí, a především tam, kde funguje soudnictví, v němž jsou postihy za porušování zákona rychlé, adekvátní a vymahatelné. Taková situace se však zatím nezdá být na dohled.
Autor studuje architekturu na UMPRUM.