Petra Dvořáková
Proměněné sny – deset rozhovorů o iluzích a deziluzích, které přináší víra
Host 2006, 164 s.
Deset výpovědí o setkání s vírou a (katolickou) církví; bilance životní cesty, během níž je víra nabývána, a zase ztrácena, ba hůř: zcizována; dokumenty osobního vývoje s dominantami krizí, konfliktů, zklamání a hořkostí, v lepším případě prognózou vyrovnanosti a smíření. V nadmíru cenné knize se skrývá i jistý háček – někteří zpovídaní vykazují evidentní příznaky, ať latentní, ať manifestní, minulého či přítomného duševního a sociálního nezdraví. Lze tedy konstatovat, že některé jejich karamboly či traumata byly předurčeny, jejich líčení může inklinovat k egocentrickému zkreslení. Ale i tak – neměla by právě u těchto osob církev prokázat veškerou svou jemnost, taktnost, empatii, sounáležitost, účinnou pomoc, zkrátka terapeutické dispozice? Většinou k tomu nedošlo nebo nastaly škody ještě větší, církev se optikou hovořících subjektů jeví jako „totalitní režim“, v němž to navíc „není o životě“. Texty strhnou intenzivní autenticitou syrové matérie životní reality, oproštěné od frází a rituálů, působí i jako katalog problémů současné katolické církve. Protože jde o lidi tzv. obyčejné, jejich příznačné osobní historie (anonymní – ale na jménech nesejde) by bez autorky zůstaly nevysloveny. Ukvapené závěry nejsou na místě, ale jednu dnešní tendenci identifikovat lze – alternativou k oficializované duchovní vlažnosti, vyprahlosti či podrobivosti bude stále více individualizace víry.
Jiří Zizler
Veronika Sailerová
Josef Koutecký – zůstal jsem klukem
Akropolis 2005, 264 s.
Za čtyřicet let, během nichž se profesor Koutecký věnuje dětské onkologii, vzrostl počet zachráněných pacientů ze tří na sedmdesát pět procent. Není to jediný důvod, proč si zasloužil, aby právě jemu byl věnován první svazek edice Osobnosti. Je také pozoruhodný pamětník a vypravěč. Vnímá a sděluje barvy, chuti a vůně světa okolo sebe, charaktery lidí, časů, měst a krajin. Výstižnými detaily vyvolává z hlubin světla a stíny větší části dvacátého století. Z nenásilně vedeného rozhovoru vystupuje v impozantní šíři Kouteckého osobnost. Se stejným zaujetím pitvá jako hraje na housle, umí napsat knihu o nádorech i pohádku pro děti, dopřává si potěšení z vrcholného umění i z dobrého jídla. Rozhořčí se nad léčiteli, jejichž vinou se malí pacienti nedostanou včas k odborníkovi, ale nezamlčí podivnou zkušenost s rolí čísla osm ve svém životě. Nestandardní a hluboce prožité jsou jeho soudy o lékařské etice, plasticky před námi vystupují velké postavy české medicíny. Po přečtení knihy patrně zůstanou v čtenáři znít dva protichůdné spodní tóny: smutek nad zhrubnutím a nivelizací světa během života Kouteckého generace, ale i naděje z navrácené svobody, která mu umožnila, aby uplatnil i své společenské schopnosti a dosáhl radikálního zlepšení péče o pacienty. Věřím, že čtenář pocítí stejně jako já potěšení, že se mohl prostřednictvím knihy setkat s moudrým a dobrým člověkem.
Jan Novotný
P. D. Jamesová
Maják
Přeložila Alena Rovenská
Motto 2006, 353 s.
Jamesová je mezi současnými autory detektivních románů téměř klasik, neboť navazuje na klasiky, jako byla A. Christie či D. L. Sayersová. Za sebou má řadu příběhů, jejichž hrdinou je Adam Dalgliesh. Toho s kanonickými vzory geniálních excentriků spojuje jen to, že píše a publikuje básně. Jamesová se snaží přiblížit atmosféře klasiků tím, že volí neobvyklá prostředí, uzavřená a stísňující místa, což lze chápat jako vzdálený ohlas romantických dekorací z počátků detektivky. Maják, který uspokojí ty, kdo nacházejí potěšení v logických šarádách a jejich očekávaně nečekaných řešeních, dobře ukazuje úskalí a svody, kterým jsou vystaveni pokračovatelé klasiků. Detektivka vděčí za svou přitažlivost tomu, že objevila způsob, jak se zabývat životem a smrtí v metafyzické rovině: příběh je sice zasazen do reálných kulis, ale nikoli přesazen do reálného světa; empirický svět má význam jen potud, pokud poskytuje stopy odkazující k pravdě. Úkolem detektiva je pravdu odhalit; začne-li hloubat nad psychologií, zavléká příběh do empirického světa a zpronevěřuje se svému poslání. Tato totální tendence se objevila už u Sayersové, která chtěla zkřížit detektivku se sociálně-psychologickým románem, a i Jamesová jí podléhá. Naštěstí je však svět jejích příběhů do té míry ireálný, že vztah Adama Dalglieshe k Emmě Lavenhamové lze ještě brát jako romantickou dekoraci. Protože jinak by to byla jen špatná literatura.
Miroslav Petříček
Vratislav Křivák
Babička nosila ve svých slipech rozkvetlý trnkový sad
Pavel Mervart 2005, 95 s.
Poezie z legendárního Kojetína se zcela vymyká čemukoli, co zde již bylo, i tomu, co prý teprve nastane neznámo kdy. Nikdo neví, zda příčina spočívá v kojetínském podnebí, anebo kvalitě tamního pitiva v hospodě U kulaté báby, jak prohlašuje ing. Viktor Krebbs a Ross Hedvicek se svou trabantkou Helenou Beling. Potom, co byl Vratislav Křivák vyhoštěn z Floridy, Atén, Vladivostoku a jistého bezejmenného městečka na ostrovech Fidži, nalezl útulek v Kojetíně, kde rozvinul kulturní poetické dění nebývalým tempem a stylem, jenž nemá v dějinách lidstva obdoby. Směle chci naznačit, že kojetínská poezie patří víc pokolením, jež teprve vyjdou z Kojetína; my jsme jí dorostli sotva stěží! Témata kojetínského barda – pěvce z příšerné Moravy jsou bahnitě zemitá: domácí stravování, vycházky po veřejných cestách při sněhu a náledí uzavřených, družstevní život selský i městský, obecná všiváctví a zášť všeho druhu, jíž je Pěvec z Kojetína nadšenou hlásnou troubou, stesk po Vídni a mnoho dalšího, k čemu se mi vyslovovat ani nechce. Formálně vychází z častušek a kolchoznických popěvků, jak mu je zpívávala babička nad kolébkou, ať se mu provždy zaryjí do paměti k obšťastňování uličního výboru Strany. Nelze mu než popřát, aby vytrval v díle, neboť jistě vyhmátne ještě další klenoty dnešních pohnutých dob!
Vilém Kozelka
Jiří František Musil
Hudební Praha I.
Nakladatelství Lidové noviny 2005, 352 s.
V poslední době jsou i u nás oblíbení knižní průvodci po městech, které se nezaměřují jen na obvyklé pamětihodnosti a zajímavosti, ale např. na významné osobnosti, které zde působily, žily či město jen navštěvovaly. Nyní k nim přibyl i podobně pojatý pohled na Prahu. Autor se zaměřil na Prahu hudební a jde o první svazek díla, rozvrženého do několika částí. Ten první se zabývá historickým jádrem Prahy a zahrnuje Hradčany, Malou Stranu, Staré Město a Josefov. Sám autor říká, že kniha je „něco mezi průvodcem, encyklopedií a literaturou faktu“. Provázejí ji mapy s označením jednotlivých míst, podle nichž pak postupuje podrobný text o osobnostech velmi známých (jako Mozart, Smetana, Dvořák či Mahler) i méně známých či zapomenutých. Stručně je uveden i popis architektury. Autor čerpal z pamětí, vzpomínek, deníků či korespondence, z tisku a z rozsáhlé literatury. Kniha je bohatě doprovázena ilustracemi. V závěru je biografická část se stručnými informacemi o zmiňovaných osobnostech, přičemž v každém hesle je i seznam míst s nimi spojených. Dozvíme se tak spoustu zajímavostí ze života a působení hudebníků v Praze a uvědomíme si, jak bohatý hudební život Praha vždy měla a jaké významné osobnosti i ze zahraničí zde v různých dobách působily. Podrobná, záslužná a čtivá kniha tak přináší jiný pohled na Prahu a rozhodně není jen suchým výčtem.
Milan Valden
Václav Umlauf
Kierkegaard – hermeneutická interpretace
Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) 2005, 320 s.
Český filosof a teolog se ve své interpretaci snaží postihnout celek díla S. Kierkegaarda; pojímá ho jako křesťanského myslitele, který vede člověka k radikální transcendenci, k překročení světa a k probuzení sebe sama, své vlastní existence, která jedině ze své konkrétnosti se může dotýkat věčnosti. Podstatný je důraz na skutečnost sebedosahujícího já – zde se autor nejvíce opírá o M. Heideggera. Důležitá je cesta do hlubin nitra, kdy jedině lze dosahovat autenticity existence, středu sebe samého v naladění na tajemství bytí. To vše je paradoxní, stejně jako samo existenciální myšlení, jehož je Kierkegaard původcem a předchůdcem. Umlauf zdárně prochází hloubkami a výšinami vášnivého myšlení, které jedině ve své paradoxní dialektičnosti může spět ke skutečnému patosu víry. U Kierkegaarda rozum spěje ke svým hranicím a dospívá k božskému jako úplně jinému; přesto nelze říci, že dánský filosof je iracionalistou. Rozum je jen patřičně prohlubován, stává se paradoxním, a Kierkegaard to pomocí své chápající hermeneutiky výstižně vyjadřuje. V díle jasně vystupuje postava subjektivního myslitele, který více nepodléhá objektivistickému (hegelovskému) vidění reality a je s to nacházet pravdu skrze probuzenou vášnivou niternost, spět k vroucímu myšlení. Umlaufova sympatizující hermeneutika vidí i Kierkegaardovu hru humoru a ironie, a tak je radost začíst se do fundovaného díla.
Jiří Olšovský
Jacques Le Goff, Nicolas Truong
Tělo ve středověké kultuře
Přeložila Věra Dvořáková
Vyšehrad, 2006. 160 s.
Historická studie přibližuje pojetí lidské osobnosti – člověka v duchovní a tělesné harmonii. Chápání organického těla jako výhradního vlastnictví lidského jedince má poměrně krátkou historii. Hmotné tělo ve středověkém myšlení neexistovalo, vždy bylo chápáno v duchovním prodchnutí. Tato myšlenka byla jedním z předpokladů humanistického pojetí lidské rovnosti bez rozdílu pohlaví, původu, rasy, majetku či stavu. Opravdu však jsme si rovni? Z hmotné podstaty jistě, z duchovní pravděpodobně též. V čem tedy nastává problém tělesnosti? V ekonomickém chápání těla jako zboží, předmětu ke směně, prodeji a ke koupi. „Nebohé malé tělo“ vůči kosmu a hmotně „větším tělům“ zůstává v ohrožení, jednají o něm síly mocnější, svým způsobem tedy ubozí jsme, ač se vzpínáme titánsky k věčnosti – jsme však svým výhradním vlastnictvím! Člověk se produchovnělým tělem reprezentuje, a od zvířete jej odlišuje nejvíc řeč, smích a pláč, emocionalita spojená s tělem a duší v těle. Tělo tragiku jen zprostředkovává, samo zůstává hmotou, anebo schránou vlastní duši. K organickému tělu patří primitivní emoce bolesti a slasti, potvrzující tělesnou existenci. Inspirativní scholastické pojetí těla může vést dnešního čtenáře k tvůrčímu rozvíjení individuality.
–vk–
Iva Procházková
Myši patří do nebe
Ilustrovala Markéta Prachatická.
Albatros 2006, 103 s.
Iva Procházková je autorkou téměř dvacítky knih pro děti a mládež a stále dokáže překvapovat – jak ve výběru témat, tak ve způsobu vyprávění příběhu. V této pohádkové próze zvolila téma smrti (a posmrtného života). S napětím čteme o příhodách myšky a lišáka, kteří se překvapivě potkají v nebi a postupně mezi nimi vzniká hluboké přátelství. Po smytí nečistot z pozemského života („koupelna“ pro všechny příchozí) prožívají blaženost (ne)bytí plného her a setkávání, které se pro ně ale postupně stávají jednotvárnými. Nelze než obdivovat nápaditost představy zvířecího nebeského ráje – houpačky, kolotoče, lišákovu hru Světlušky, zhasnout atd., tak podobné toužebným hrám dětského věku. Postupně nastává pro každého tvora vážná epizoda – před znovuzrozením zhlédnou všichni svůj uplynulý život. Bylo by zajímavé sledovat, jak tuto epizodu vnímají dětští čtenáři. Na zemi pak duše hrdinů přebývají v překvapivé podobě zvířete, kterou si sami mohli zvolit… V této souvislosti vyvstane na mysli diskutovaný pohádkový román Astrid Lindgrenové Bratři Lví srdce, ve kterém motiv smrti rozehrává téma odvahy překonat strach. A závěrem lze podotknout, že Myši patří do nebe jsou vskutku hravým podobenstvím závažných životních otázek, které umocňují ilustrace Markéty Prachatické – jemně šrafované figury zvířat se zvláštní snovou dynamikou pohybu.
Jana Čeňková
Valerie Wildingová
Klasické příběhy
Přeložila Ivana Mičínová
Egmont 2006, 208 s.
Řada publikací určených především studentům základních škol se od Děsivých dějin dostala přes Děsivou vědu nebo Děsivé umění až k Děsivé literatuře a kupodivu to zas tak děsivé není. Po hororových příbězích jsou ty klasické druhé v řadě, následovat by měly řecké. Autorka si vybrala deset knih, které vznikly v 19. století, a sestavila z nich jakousi hitparádu. Sáhla většinou po dobrodružných příbězích pro kluky a po troše romantiky pro děvčata. Najdeme tu tak Stevensonův Ostrov pokladů, Vernovu Cestu kolem světa za 80 dní, Malé ženy L. M. Alcottové nebo Janu Eyrovou Charlotty Brontëové. Novinkou pro mne byl Příběh o hledačích pokladu Edith Nesbitové. Nejprve Wildingová krátce představí autora a jeho dílo, pak je na několika stranách převyprávěn příběh a na závěr je připojena podrobnější informace o autorovi. Vzpomínám na doby, kdy byl někdo ze třídy vybrán jako oběť, která musela nějakou tu klasiku přečíst, literárně zpracovat a pak nechat svůj čtenářský deník kolovat mezi ostatními studenty. To v devadesátých letech nahradily čtenářské deníky připravené nakladateli a v jejich stopách kráčí i tato edice. Nenabízí však jen stručný výtah z děje, ale každou knihu převypráví pomocí určité formy. Jednou je to deník, podruhé dopisy, komiks nebo televizní show. Dětský čtenář se nenudí, dozví se, o co v jednotlivých knihách jde, a v případě zájmu si může obstarat i nezkrácenou verzi.
Jiří G. Růžička
Jan Kovanic
Zapomeňte na Mars
Triton 2006, 359 s.
Román Zapomeňte na Mars je klasická technická hard sci-fi, navíc kvalitně napsaná. Jan Kovanic (1951) se doposud prezentoval především kratšími texty, které se však pravidelně umísťovaly v soutěžích zaměřených na fantastickou literaturu. V nové knize nás zavádí do nedaleké budoucnosti a po Clarkově, Lemově či Benfordově vzoru rozehrává doslova meziplanetární šachovou partii. V textu nechybí trocha politického pletichaření, vědeckých vymožeností, měsíční a marťanské geografie a vše je doplněno špetkou psychologie. Autorovou předností je nesporná věrohodnost, především díky detailním propracováním zejména technických podrobností. Veškeré astrofyzikální zákonitosti zapadají do gradujícího děje, jenž je doplněn četnými retrospektivami. V závěru je pak čtenáři představena i dosti neotřelá podoba mimozemské entity, která se kupodivu o lidstvo vůbec nezajímá. Přestože by se dal autor nařknout z utopického nacionalismu (trio protagonistů vesmírných manévrů tvoří Češi) a přestože někdy nadužívá cizojazyčné termíny, dokazuje, že ho můžeme právem řadit mezi přední osobnosti žánru fantastické literatury. Pokud toužíte po meziplanetárním dobrodružství plném zvratů a záhad, tato kniha by vás neměla zklamat. Na Mars klidně zapomeňte, nikoliv však na Jana Kovanice a jeho román.
Robert Hladil