mezi jeskyní a městem

stále ještě idealizující a především stále nejasnější slovo venkov je v textech hlavního společenského tématu A2 č. 34 pojímáno spíš jako směr. Z města. A často také zpátky – s jinými nároky a pohledem na městské žití. Nedočtete se tu o socialistickém „venkově“, kde krom jiného probíhala materiální výměna nafasovaných a nepřátelskému státu ukradených naturálií, ani o atmosféře raně postsocialistických vsí, kde jisté implantované civilizační návyky a nová bezohlednost inspirativně prorůstaly vzpomínkami na tradici („Starosta žádá občany, aby nevhazovali uhynulá zvířata do třídících kontejnerů.“). Nabízíme obrázek současného boje o přirozený a neparazitující život a debatu o tom, co ona přirozenost vlastně je. K tomu patří jak podivné zahrádky u dovolenkových karavanů (s. 22–23), tak městský zelený squat, k němuž A. Budka poznamenává: „Není úplně vyloučené, že se nám všem někdy budou hodit zkušenosti s životem bez elektřiny, peněz a tekoucí vody uprostřed velkoměsta. Že takový život nemusí být živoření, ale docela příjemná a pohodlná existence, je dobrá zpráva.“ (25) V literární části se, bude-li nám libo, můžeme seznámit s příběhem okcitánské obdoby českých rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, básně Trubadúr.

Vznešené a povznesené čtení!

Libuše Bělunková