Minulý týden si v Gruzii připomněli čtrnáct let od začátku války v Abcházii. Jejím výsledkem byla porážka Gruzie a ustavení loutkové vlády podléhající zájmům Ruska, které od té doby Abcházii využívá jednak jako trojského koně pro strategickou oblast Zakavkazska, a jednak jako dojnou krávu: není tajemstvím, že novou silnici, která zpřístupnila abcházskou riviéru sezonní turistice, nechal vybudovat moskevský starosta Jurij Lužkov, jehož „rodině“ patří také většina hotelů na pobřeží.
Situace, v níž od počátku srpna, kdy gruzínská armáda obsadila Kadorské údolí, považované formálně za abcházské území, nazrává nový konflikt mezi starými soky, je od té původní v mnohém odlišná. Přes vážnost situace však není prosta komických momentů. Nedorozuměním skončila například iniciativa severokavkazských dobrovolníků - veteránů první války, kteří Abcházcům pomáhali jednak z důvodu rodové spřízněnosti a jednak také z merkantilních zájmů. Tak jako před patnácti lety i dnes vzali samopal a přešli do Abcházie přes zelenou čáru, připraveni střílet tím směrem, který jim ukážou. Velení abcházské armády, která se od té doby transformovala z divoké paramilitární formace v moderní pravidelnou armádu, nemělo z rozzlobených nevypočitatelných horalů právě radost. Kázalo jim učinit čelem vzad a vrátit se zpátky ke svým stádům.
Horalsky upřímné jsou ovšem také výroky špiček samotné abcházské armády. Její vrchní velitel se nechal slyšet, že „konfliktu se neobáváme, jsme na něj připraveni, ale... bojovat budeme, až skončí sezona, máme hotely plné turistů, přišli bychom o výdělek“.
Jenomže kdo by začínal válčit v zimě – tím spíše na Kavkaze? Abcházie se zkrátka do války nehrne. A tentokrát to vypadá na pragmatické rozhodnutí moskevských radních.
Jan Machonin
Je evidentní, že konzervativci jsou jakožto skupina vystaveni v rámci akademické sféry mnohem větší hrozbě vytěsnění či marginalizace než jejich levicoví oponenti včetně těch největších radikálů,“ píše v knize Dvousečná zbraň. Rub a líc americké výjimečnosti (1997, č. 2003) S. M. Lipset. A pokračuje: „Mnohé z toho, co je nám dnes nabízeno jako žhavá novinka, představuje ve skutečnosti jen zatuchlou, prostoduchou, manichejskou a imitátorskou variaci oné zdiskreditované nauky z 19. století, která nese jméno ,marxismus‘. Ať dnes otevřete prakticky jakékoliv akademické periodikum z oblasti humanitních věd, najdete v něm termíny typu ,kolonizovaná těla‘, ,hledisko podrobeného subjektu‘, ,ohromné podzemní krajiny potlačovaného poznání‘, ,marginalizovaný bližní‘; jejich protipólem je pak ,společensky produkované mínění reprezentující… dominantní kulturu mužů bílé pleti zastoupenou v hegemonickém kánonu‘. Tento žargon, inspirovaný díly francouzského myslitele Michela Foucaulta, halí do nového roucha základní marxistické poučky 19. století. Tyto pravdy přejímají stále nové generace intelektuálů, odhodlaných dokázat, že svět, který nás obklopuje, je výtvorem (,společenským konstruktem‘) skupin, jež jsou u moci, a jejich ideologie (,dominantního diskursu‘) využívané k ovládání všech ostatních (,podvedených obětí‘).“ Tolik z materiálu, na který jsem narazil při přípravě zápisníku věnovaného neomarxismu v současných humanitních vědách, který připravuji pro revue Souvislosti.
Na pražské filosofické fakultě před časem jacísi „pokrokoví“ mladí lidé zaslali otevřený dopis zpěvačce Anetě Langerové, v němž jí vytýkají, že zazpívala na koncertu proti komunismu, a vysvětlují jí, že antikomunismus je stejně nebezpečné společenské zlo jako nacismus. Ne komunismus, ale antikomunismus je prý zlem rovným nacismu.
Snažíme se uklidňovat tím, že studenti humanitních věd – a pražské filosofické fakulty zvláště – byli radikální vždycky. Že za první republiky jedni podporovali KSČ a druzí založili Vlajku. A že i my sami, generace roku 1989, jsme bývali velmi radikální v jiném směru. Ale to je omyl. My jsme byli málo radikální v ten čas, kdy bylo možno s komunismem radikálně vymést. Ale možná, že i to je iluze.
Martin C. Putna
Přetahovaná o to, kdo bude Evropě nebezpečnější, má stále jasnějšího vítěze. Soutěžící se ale vší silou snaží, aby skutečný výsledek zamaskovali. Teroristé, vedení myšlenkami militantního islámu, tvrdí, že nejnebezpečnější jsou určitě oni. A zpravodajské služby i policejní orgány jim to kýváním hlavy potvrzují. Jsou tu samozřejmě oběti minulých útoků, jenže pak jsou tu i jiná fakta. Německá vláda 16. srpna prohlásila, že chce změnit ústavu, aby mohla sestřelovat (unesená) civilní letadla. Státní složky mohou sestřelit civilní letadlo i ve Francii, na Slovensku, v Nizozemsku, Belgii, Maďarsku a v Česku možnost sestřelit civilní letadlo odsouhlasil 10. října 2001 kabinet Miloše Zemana. A letos 17. srpna zveřejnili evropští ministři vnitra v Londýně, že chtějí, aby jim aerolinky vydávaly dopředu seznamy pasažérů na evropských linkách, které budou pak prověřovány s biometrickými údaji nastupujících osob. Tak by měly být „vyprofilovány“ podezřelé osoby a také zjišťováno jejich cestovní chování. Jenže nebezpečí nečíhá jen ve vzduchu. Zástupce šéfa české rozvědky Jan Beroun si 18. června v rozhovoru pro Hospodářské noviny postěžoval, že rozvědka není schopna využívat odposlechy pro trestní řízení, nedostává výpisy telefonních hovorů a nemá k dispozici centrální bankovní registr, který by jí umožňoval okamžitě kontrolovat lidem konta. Teroristé u nás zatím žádné požadavky nevznesli.
Filip Pospíšil