Hlavním tématem nejznámějšího izraelského deníku, který vychází v hebrejštině i v angličtině, je stále konflikt mezi domácí armádou (IDF) a Hizbulláhem. Ha’arec, nejstarší izraelské noviny (založené roku 1919), je znám svou liberální orientací, proto i jeho pokrytí tématu vykazuje levicové rysy. Ty se projevují zejména v názorových sloupcích, často ale i v běžných článcích.
Nejvýraznějším tématem se během konfliktu stala poměrně častá kritika armády a izraelské politické elity v čele s Ehudem Olmertem. V souladu s veřejným míněním mu – byť levicově orientovaný - list vytýkal neznalost problematiky (premiér nepůsobil na rozdíl od většiny svých předchůdců v armádě déle než po dobu základní služby), nerozhodnost a přílišnou opatrnost. „Olmert slepě následoval armádní velení, aniž by si položil nezbytné otázky. Mylně spoléhal na letecké operace, podivně zdržel operace pozemní a upustil od původního vojenského plánu, který byl mnohem odvážnější a sofistikovanější než skutečný vývoj bojů,“ napsal dokonce známý levicový komentátor Ari Šavit.
Ha’arec provázel svůj kritický postoj k vojenské akci IDF také průzkumy veřejného mínění. V jednom z nich se například v době nejtěžších bojů ptal Izraelců, zda by dnes považovali za vítěze války svoji zemi. Kladně odpověděl jeden z pěti respondentů. Aby toho nebylo málo, pustil se Ha’arec také do šéfa generálního štábu IDF, Dana Halutze. Na informaci, že má podporu pouze 47 procent veřejnosti, navázal článkem, který byl nazván Válečný průvodce vítězi a poraženými. Upozornil v něm mimo jiné na skutečnost, že takto nízkou podporu neměl dosud žádný Halutzův předchůdce. Funkce vrchního náčelníka armády přitom zpravidla získává velmi vysokou podporu veřejnosti zejména v časech válečných. Je tedy vidět, že redakce Ha’arecu nešetří sarkasmem a kritickým pohledem ani v těžkých dobách.
Anglicky psaný list Jerusalem Post se blízkovýchodním konfliktem zabývá spíše z nadhledu, avšak neskrývá své proizraelské tendence. Na rozdíl od Ha’arecu je Jerusalem Post pravicovější a vlastenecký, a to především od roku 1989, kdy jej přebral kanadský mediální magnát konzervativního ražení Konrad Black.
Hlavním rysem, kterým se Jerusalem Post od Ha’arecu při informování o probíhajícím konfliktu liší, je pravděpodobně důraz na vnitřní izraelskou bezpečnost. Zatímco Ha’arec se nebojí preferovat diplomatické postupy a vyjednávání, jeho konkurence považuje bezpečí Izraelců za nejvyšší hodnotu, vynutitelnou i násilím bez jakýchkoli výčitek. Tento postoj se projevuje rovněž zejména v komentářových článcích. V jednom z nich, z 15. srpna, tedy již po oficiálním přijetí rezoluce OSN o zastavení bojů, doporučuje další postup nejen světovému společenství, ale i Evropské unii. „Unie musí dát Libanonu na srozuměnou, že pokud neodzbrojí Hizbulláh, bude zařazen na evropský seznam teroristických organizací a Libanon na seznam zemí, které terorismus podporují,“ píše se v editorialu. Jerusalem Post se tak staví po bok tradičního postoje izraelské politiky, který spočívá v naléhání na mezinárodní společenství pro dosažení efektu v podobě větší domácí bezpečnosti. „Pokud Bush a Olmert nevyužijí této války k nátlaku na dramatické změny v zahraniční politice OSN a EU, krvavá historie se bude opakovat,“ uzavírá článek. Zodpovědnost k možným rizikům potvrzuje i speciální rubrika „Íránská hrozba“, kterou lze najít na webu deníku. Naposledy informuje třeba o prohlášení ajatolláha Chameneího („Odpor Hizbulláhu proti Izraeli je vítězstvím pro islám.“) nebo o novém blogu prezidenta Ahmadínežáda. Najdeme tady ale i přehled íránského tisku a detaily o jaderném programu.
Deník Yediot Achronot patří vedle bulvárnějšího Maarivu k nejčtenějším hebrejsky psaným tiskovinám. Nevěnuje se konfliktu s takovou pečlivostí a odborností jako Ha’arec nebo Jerusalem Post. Vydání ze 17. srpna například téma nezmiňuje na titulní straně fotografií ani článkem. Politika je v podání deníku spíše jedním z dalších témat, jako jsou kultura, finance a obchod či události spojené s židovstvím a holocaustem. Přesto jsou konfliktu většinou věnovány speciální stránky.
Stejně jako ostatní dvě periodika, i Yediot Achronot nazývá konflikt „válkou“ a dívá se na ni konzervativním prizmatem. Denní zpravodajství charakterizuje spíše populární přístup s dostatkem fotografií a lákavými titulky. Samozřejmostí je důraz na domácí oběti a akce vlastní armády. V komentářích je Yediot Achronot často kritický k sekulárnímu fungování Izraele a dává prostor dokonce i antisionistickým hlasům. Ve spojení se současnou krizí byl například otištěn komentář obsahující výroky rabína Davida Weisse z ultraortodoxní organizace Neturei Karta. Ta se obecně staví proti sionismu a vůbec proti existenci Státu Izrael prostřednictvím častých demonstrací a akcí doma i ve Spojených státech. Weiss například v souvislosti s konfliktem řekl, že „Olmert a jeho vláda slábne, ale my bychom preferovali obecnou revoluci. Olmert očekával v Libanonu zázrak, ale Hizbulláh ukázal opak. V Tóře se praví, že nelegální vláda Židů je vzpourou proti Bohu, a on se od ní proto odvrátí.“
Podobně jako Ha’arec, i Yediot Achronot nešetří kritikou vlády a dává tak prostor i vnitřním rozměrům konfliktu. „Nemají žádné alibi“, tak se nazývá komentář Amose Carmela z 16. srpna. Zabývá se analýzou přístupu předchozích vlád k bezpečnostním hrozbám a kritizuje je za přehlížení intenzivního zbrojení Hizbulláhu raketami krátkého doletu během posledních let.
Z izraelského tisku vybíral Filip Moravec.