Skutečně divadlo „ještě“ žije?

Bohužel se na naší koncesionářsky sponzorované obrazovce snad nevyskytuje smutnější příklad beznázorovosti a nezáživnosti, než představuje tato mechanická prezentace tak emocionálního umění, jakým je divadlo. Prvotní nápad dramaturgů – informovat o českém divadle – přitom není nesrozumitelný; na­opak. Jeho realizace je ale tak průměrná a šedivá, že přestávková hrající si koťátka normalizační televize působí bezmála jako napínavý thriller. Důvodů najdeme hned několik.

První a pro pořad zcela určující problém spočívá v dogmaticky vykládaném a nelítostně kontrolovaném hlavním zaklínadle České televize o vyváženosti pořadů veřejnoprávní instituce. Nic proti vyváženosti, pokud se nezačne zaměňovat s vehementním popíráním jakéhokoli názoru.

A pořad Divadlo žije! potlačením jakékoli subjektivity, otevřené výpovědi či hodnotící reakce jednoznačně trpí. Rozpadá se na nekonečnou sérii středoškolských slohových cvičení, infantilně odříkávaných ústy Anežky Milerové (hlas jí propůjčuje Marie Durnová?). Ta touží o divadelních představeních pouze informovat, proč ne, ale autoři jejích promluv pod kuratelou nesmyslného zapovězení vlastního názoru chrlí jednu strohou větu za druhou, precizně vypsané z divadelních programů zmiňovaných inscenací. A tak se jede jako na kolovrátku, a pořád stejně a pořád dokola.

K ilustračním záběrům divadelních představení se nejprve stručně přeříká děj, poté promluví herec o tom, že postava je zvláštní a specifická, režisér dodá pár podstatnějších slov a pak již následuje obsedantní vypočítávání zúčastněných. Stereotypně se na nás valí informace o tom, kdo hraje hlavní roli, kdo vedlejší roli, kdo alternuje hlavní roli, kdo alternuje vedlejší roli, kdo hraje druhou ve­dlejší roli a kdo třetí, kdo hraje „paní, nesu vám psaní“ a kdo čtvrtého statistu zprava nahoře. Podobným stylem se nezdolnou setrvačností pokračuje až do konce hodinového martyria, u kterého snad mohou vydržet jen samotní inscenátoři, aby se nakonec chvilkově zahlédli ve slibované reportáži. Pohled to ale nemusí být vždy lichotivý, protože výpovědi zúčastněných jsou evidentně vytržené z kontextu či je jim dán tak malý prostor, že to, co říkají, často působí naivně, ne-li hloupě.

Druhý podstatný zádrhel celého pořadu se objevuje vzápětí, pokud narazíme na zcela nesmyslné a bohužel i velmi neodborné rozdělení jednotlivých kategorií na české premiéry a první provedení, divadelní hry 20. století, klasiku a adaptace. Z tohoto kuriózního mixu, ve kterém se spojuje nespojitelné, pak vyvstávají trapnosti zcela neomluvitelné. Například jedna z nejočekávanějších premiér roku, Richard III. v Národním divadle, se dostává na řadu květnového vydání až jako desátá či jedenáctá v pořadí, po všech rozličných, více či méně důležitých inscenacích, které měly prostě to štěstí, že u nás byly uváděny poprvé. Reportáž o Richardovi III. je ale tak jako tak zkratkovitá stejně jako všechny předchozí. Vzhledem k náročnosti inscenace je pak délka příspěvku zcela nepatřičná a obsah vágní. Povšechný komentář, pro pořad tak typický, se například objevuje i v upoutávce na brněnskou Magickou flétnu, kdy se Anežka rozverně raduje, že na jevišti se vystřídá více než sto účinkujících a „možná uvidíme i kouzelníka“. Vtipné, veselé a věru sdělné.

Tím ale výčet těch nejkřiklavějších podivností pořadu nekončí. Pokud se totiž smíříme s pouhou jeho informační rovinou a s tím, že reportáže jsou natočené a komentované podle neměnného jednostranného mustru, pak mě neustále udivuje, proč Divadlo žije! uvádí kreslená postavička-dětinská důchodkyně. Že by autoři nenalezli v českém divadle žádnou silnou osobnost či všeobecně uznávanou autoritu, která by mohla pořadem nenuceně provázet? Nebo má snad Anežka proboha reprezentovat typického českého diváka? Důvod je, zdá se, mnohem prozaič­tější a pramení z hektické obavy z jakéhokoli kritického názoru či polemiky. Je přece daleko snadnější schovávat se za malované figurky než jít s vlastní kůží na trh. Navíc se podobným přístupem elegantně zamezí jakékoli odborné disputaci, protože kdo z nás si chce dopisovat s neexistující kreslenou paní, jak se o to pokusil Vladimír Just v Divadelních novinách?

Co hůře, vedle neexistence smysluplné reflexe chybějí v pořadu i další informace, které k divadlu beze zbytku patří: pohled do zákulisí, portréty herců, souborů, režisérů, scénografů, reakce a názory diváků, reportáže z divadelních festivalů, trocha divadelní historie, zmínka o nových publikacích, výstavách a vernisážích s divadelní tematikou spojených apod. Divadlo se přece neodehrává pouze na jevištích a ne tak nudně, nezáživně a staromódně, jak se nám ho v České televizi v sérii šotů snaží prezentovat. Jako by se autoři pořadu snažili udělat z divadla velké nedotknutelné konvenční umění a neuvědomovali si, že jeho současný život jde cestou zcela opačnou a podobná konzervativní prezentace mu spíše ubližuje, než pomáhá. Přitom snad není tolik složité pořad oživit, třeba jen tím, že bude lépe strukturován či tematizován. V pořadu prozatím prezentovaná kvantita není v umění povětšinou rozhodující a nebývá tím nejpodstatnějším měřítkem. Hysterické objíždění republiky se snahou strojově zachytit vše, co se na jevišti hýbe, divadlu vskutku příliš neprospěje ani ho nezpopularizuje. Naopak, výběr několika inscenací a zevrubnější reportáže o nich, ať už s jakýmkoli uměleckým výsledkem, by byl daleko přínosnější a divácky zajímavější.

Doufejme tedy, že Česká televize v avizovaných zářijových změnách upraví Divadlo žije alespoň částečně v modernější a srozumitelnější pořad. Mohla by nás tím také ujistit v tom, že se nebojí subjektivního, neotřelého názoru. Po likvidaci sice svérázných, ale kvalitních, protože nepoplatných a kritických pořadů typu Katovna a Bez obalu je její pověst, alespoň pro demokraticky smýšlející diváky, poněkud pošramocená.

Autor je teatrolog.

Psáno po květnovém vydání pořadu, premiéra 19. 5. 2006. Centrum hudební a divadelní tvorby České televize, dramaturgyně Eva Langšádlová, režie Jan Brichcín, autoři příspěvků Zdeněk A. Tichý, Alena Večeřová, Dora Viceníková, Tomáš Stanislavčík.