Psát jinak, emotivně, jako když se mluví. Louis-Ferdinand Céline ohromil čtenáře svým literárním „vynálezem“ již v meziválečném období, a přesto nelze říci, že by jeho knihy zestárly, že by byly překonány. Poznámky k osudu tohoto divokého dítěte francouzské literatury a ukázky z jeho díla najdete na stranách 8, 9, 10, 26 a 27.
„Jsem jen malý vynálezce, pane!... malý vynálezce, a jsem na to pyšný!“
„Panečku!“
Víc mi neřekne... ale já se nedám...
„Malý vynálezce, ano!... přišel jsem na jeden malý fígl!... jen jeden malý fígl!... nehlásám do světa žádná poselství!... kdepak! ne, pane! nezahlcuju Éther svými myšlenkami! kdepak! ne, pane! nezpíjím se slovy, ani portským, ani pochlebovačným mládím!... nehloubám nad planetou!... jsem jen malý vynálezce a přišel jsem na jeden malý fígl! a bůhví že můj vynález pomine! jako všechno ostatní! jako se převáží jazýček na vahách! vím, jak jsem nepatrný! ale všechno je lepší než ídeje!... ídeje přenechávám kamelotům! veškeré ídeje! pasákům! vyvolavačům zmatků!...“
Pobavil jsem ho... uchechtne se, na mou duši! dlouho se uchechtávat nebude!
„A povězte mi, copak děláte vy?... profesore Y?... nevěšíte snad bulíky na nos?... nematete mládež?... nehlásáte svá ,poselství‘?... To bych se divil!...“
„Něco jste vynalezl?... A copak?...“
Zeptá se.
„Emoci v psaném jazyce!... psanému jazyku došla míza, já jsem do psané řeči znovu vnesl emoci!... jak vám říkám!... dá to pěknou fušku, přisámbůh!... koumání, magie, takže vás teď ,písemně‘ může dojmout každej blb!... dojít k emoci ,mluvené řeči‘ v psaném jazyce! to není jen tak!... je to nepatrné, ale je to něco!...“
„Vy jste směšný ješita!“
„Jistě! jistě!... a co?... vynálezci jsou příšerní!... všichni! zvlášť drobní koumesové! Emoce mluvené řeči v psaném jazyce! Přemýšlejte trochu, pane profesore Y! lámejte si hlavu!“
„Ano, ovšem, ale takoví Dellyovi! vezměte si třeba Dellyovy!... vydělávají ročně miliony bez reklamy, bez kritik... dojímají snad ,emocí skrze mluvenou řeč‘? kdepak!... povídali!... a nikdy nepůjdou do kriminálu! kdepak! chovají se, jak se patří! kdepak!“
„Ano, ale tajemství Dellyových spočívá... vy nevíte v čem?...“
„Ne!“
„Jsou ,barvotiskovější‘ než ostatní!...“
„Omíláte pořád totéž, pane Céline!“
„Ó, ne dost! nikdy dost! však vidíte: nic jste nepochopil!... až se to všechno naučíte nazpaměť!... nechytračte!... jste zabedněný!... vůbec jste nepochopil podstatu toho, co jsem vám řekl!... vykoktal!... jen si to zopakujte!... se mnou!... Emoce se dá najít, s nesmírnou námahou, jen v ,mluvené řeči‘... emoci lze zachytit jenom v ,mluvené řeči‘... a vyvolat v psaném jazyce jen za cenu značné námahy, tisíceré trpělivosti, o jaké blb jako vy nemá ani ponětí!... je to jasné, co? je to jasné?... ten trik vám vysvětlím později! zatím si aspoň pamatujte, že emoce dělá drahoty, uniká, a z látky je: těkavé!...
stačí, abyste se s ní potýkal, a rychle se omluvíte: pardon!... ano! ano!... pardon! nedostane ji, potvoru, každý, kdo si zamane!... kdepak!... léta urputný rachoty, notnýho odříkání, notný řehole, abyste ji dostal, a kus štěstí! ždibec rozvibrovaný emoce! takhle veliký!... emoce je nějaká vzácnost, pane profesore Y!... opakuju vám to znovu!... vzácnější mnohem než srdce! ostatně úplně jiná práce! Corinne pracovala na ,ušlechtilé duši‘!... srdci! ušlechtilá duše má svou periodu jako menses... ,ušlechtilá duše‘ je mezi nohama, není-liž pravda? mezi nohama! emoce vychází z kebule a kadlubu spíš než z varlat a vaječníků... při práci s emocí můžete ukázat, jak jste kovaný v řemesle, ani žít nestačíte... to víte, že si s tím goncourtovci nechtějí zadat! a všichni barvotiskoví, v malým i velkým! a velerentiéři anarchie! to víte, že se všichni střežej emoce jak počurávání v posteli!... Až se ,emotivní způsob‘ stane ,věcí veřejnou‘... to je neodvratné!... až bude akademie ,za všechny prachy‘... nastane konec ,emoce‘... všichni dělníci ,barvotisků‘ začnou sekat ,emotivní portréty‘ po sto louisdorech za kus!... za takových dvě stě let! všichni pouvažujou... u mně už není o čem uvažovat!... jsem ocejchovanej ,narušitel‘, prznitel francouzského jazyka, darebák, ani pederast není, ani recidivista, od roku 1932!... všichni knihkupci vám řeknou, že radši zavřou krám, než aby měli, byť jen ve skladu, jediný výtisk Cesty! a od roku 1932 jsem si ještě přitížil, nejen prznitel, ale i zrádce, genocida, sněžný muž!... člověk, o kterém se ani nesluší mluvit!... ó, kterého ale můžou klidně okrást! a jak! do mrtě! Na co by si stěžoval, nýmand?... ten hnusák přece neexistuje! nikdy neexistoval!... na esplanádě před Invalidovnou zavraždili Denoëla, protože moc vydával... no a já jsem umřel s ním!...“
Z knihy Entretiens avec le professeur Y vybrala a přeložila Anna Kareninová.
Podstatné je položit otázku
Alice Stašková
Málokterý spisovatel vyvolal za života tolik skandálů jako Louis Ferdinand Céline (1894–1961). A ještě méně autorů doprovází rozporuplné reakce více než čtyřicet let po smrti. Nejprve to bylo Célinovo dílo spolu s jeho stylem, které rozbouřilo francouzskou literární scénu: onen rozervaný, jakoby spontánní, přitom však nesmírně propracovaný jazyk a obraz světa a dějin, zbavený iluzí o dobrém v člověku a nadějí na světlé zítřky. Po autorově smrti zase propukají téměř s pravidelným odstupem vášnivé diskuse na základě různých „odhalení“, týkajících se hlavně jeho života a osobnosti: Céline antisemita a oportunista, Céline misantrop, Céline s totalitními sklony, Céline voyeur, Céline misogyn... Loni byl na řadě Céline lakomec. Tato odhalení ovšem nepřinášejí nic nového ani odborníkům, ani těm čtenářům, kteří ze zájmu o autora kromě románů prolistovali i korespondenci nebo některý ze célinovských životopisů (kupř. střízlivý a přitom čtivý třísvazkový životopis od právníka, romanopisce a správce Célinovy pozůstalosti Françoise Gibaulta, který letos vyšel i česky – viz recenze v A2 č. 34/2006). Že byl Céline učiněný Harpagon a Hitlerovi zazlíval snad jen to, že mu sáhl na úspory, které si před válkou schoval v Dánsku, ví každý, kdo nahlédl do jeho korespondence, zejména s nakladateli. A že napsal v letech 1937–1941 tři odpudivé antisemitské pamflety, které vyšly ve vysokém nákladu, by měl mít samozřejmě na paměti každý, kdo dnes bere do ruky Célinova díla s nekritickým nadšením či přehnaným sklonem k identifikaci s jeho románovým obrazem světa – i když se v jeho beletrii nikde s antisemitismem nesetká a přestože Célinovi nikdy nebyla prokázána kolaborace s nacisty ani s francouzským vichistickým režimem.
Céline nepřestává vytvářet tábory – tábory vykladačů milujících, obránců, nadšenců a apologetů, dbajících o jeho neposkvrněnou památku (Céline měl ovšem i spoustu sympatických stránek) a tábory vykladačů popudlivých a podezřívavých, odhalovačů, protivníků a rozhněvaných objektivizátorů, uvádějících vše na „pravou“, tedy zpravidla odpor vzbuzující míru.
Čím to, že Céline stále podněcuje vášně? Vždyť jsou tu ještě odborníci, kteří dbají o to, aby bylo jeho dílo spolu s životopisnými dokumenty k dispozici s patřičnými komentáři, jak se na klasika sluší. Jeho osm románů, fiktivní Hovory s profesorem Y a autentická interview jsou kriticky vydány v edici Pléiade nakladatelství Gallimard, v osmi číslech Cahiers Céline najdeme drobné texty (scénáře k baletům, dvě divadelní hry, písňové texty, fragmenty), stále se doplňuje vydávání Célinovy korespondence.
Dvě společnosti pečují o Célinovu posmrtnou slávu: vědecky zaměřená Společnost célinovských studií (Société d’Études Céliniennes) pořádá již po třicet let každé dva roky mezinárodní konference střídavě ve Francii a v místech Célinova pobytu ve světě (Amsterdam, Londýn, Budapešť, v roce 2000 v Praze), z nichž publikuje sborníky, dále vydává célinovskou ročenku, zaznamenávající nárůst bibliografie, nové výklady a poznatky a nově i graficky náročně vypravenou Revue Célinienne, která publikuje odborné studie a sleduje vydávání Célinova díla ve světě včetně grafické úpravy. A kromě toho existuje Kruh přátel L.-F. Célina se sídlem v Belgii, spolek – jak už název napovídá – autorovi vstřícně naladěný, který vydává Bulletin, věnovaný také životopisným dokumentům a ukazující autora usilovně z té lepší stránky. Kromě toho je „případ Céline“ samozřejmě zajímavý pro historiky, sociology či psychology, kupříkladu v rámci zkoumání vztahu literátů a ideologií, zejména ve 20. století.
Rozporné emoce, které Céline stále vyvolává, mají patrně několik příčin. Pravidelná rozhořčená a rádoby skandální odhalení představují bezesporu odvrácenou stranu Célinovy nesmírné popularity, která překračuje hranice věku, vzdělání, povolání či politického zaměření. I zde budeme marně hledat srovnání. Céline bývá pro svou převratnou poetiku řazen spolu s Marcelem Proustem k nejvýznamnějším francouzským romanopiscům vůbec. Těžko si ovšem představit Hledání ztraceného času jako komiks, jehož úspěchu se těší třeba Cesta do hlubin noci.
Patrně se za zmíněnými emocemi skrývá i obecně rozšířené očekávání, že dobrý umělec by měl být filantrop nebo dokonce dobrý a příkladný člověk – očekávání, přežívající navzdory nesčetným protipříkladům z praxe. Do toho se ovšem promítá překvapivě houževnatá představa, která se s uměním povětšinou míjí, totiž že literatura zprostředkovává jakási mínění, která lze sdělit i jinak než právě uměním, a tudíž je do literatury můžeme zpětně promítat, ba že má předkládat (samozřejmě správné) názory na svět či dokonce nějaký „návod k použití“. Céline-autor čelil tomuto očekávání s moudrostí vlastní právě literatuře, když po vydání Cesty do hlubin noci na otázku, o čem ten román vlastně je, odpověděl, že klade otázku. Aniž by ovšem řekl jakou a odkázal na – Dostojevského a Shakespeara: „Víte, to podstatné v literatuře je položit otázku. Takový Macbeth, to klade otázku, Dostojevskij, to klade otázku, několik knih porůznu ve světě... a ten zbytek?...“
Důležitější roli než nárok na bezúhonnost ba příkladnost literatury a jejích autorů hraje v přijímání Célinova díla a osobnosti patrně jeden aspekt, který souvisí s charakterem tohoto díla a jeho autora i s věcí literatury vůbec. U Célina se totiž setkáváme s extrémním příkladem úzkého sepětí života s psaním. Svědčí o tom nejen vzpomínky lidí z jeho nejbližšího okolí, například jeho paní Lucette Almanzorové. Sledujeme-li pozorně Célinovu argumentaci v průběhu všech jeho sporů, zjistíme, že vždy, a sice i tam, kde se vůbec o literaturu nejedná, argumentuje právě pouze psaním: je prý pronásledován proto, že dobře píše, což se nepromíjí. Například jeden z jeho agresivních antisemitských pamfletů, Bagately o masakru (1938), představuje v první řadě literární polemiku proti veškerému dosavadnímu francouzskému stylu včetně všech jeho představitelů a až druhotným motivem je zde agrese vůči Židům (což ji samozřejmě nikterak neomlouvá).
Fenomén úzkého sepětí života a psaní lze dále sledovat na problematickém statutu jeho jednotlivých textů. Co všechno z toho, co Céline napsal, má vlastně „literární“ charakter? U románů je to nepopiratelné, ovšem Célinova soukromá i obchodní korespondence (kupříkladu s nakladateli či advokáty) vykazuje nepochybně „célinovský“ styl – včetně typické célinovské autostylizace a autofikce – a často skýtá umělecký zážitek. Totéž platí o Hovorech s profesorem Y (viz ukázky), které měly představovat autorovu poetiku, a není vlastně jisté, zda je to poetologický spis, filosofický dialog anebo román. Výmluvným příkladem budiž nedávno vydaný reklamní letáček podepsaný Célinovým občanským jménem „Dr. Destouches“, kterým Céline jako lékař a farmaceut propagoval svůj vlastní lék proti nespavosti s názvem Somnotyril. Tento text, který slibuje, že Somnotyril překoná i „nemoc nejhouževnatější, totiž láskyplně pěstovanou nespavost intelektuálů“, je pamflet, satira a úžasný kus célinovské prózy, ač psaný zcela mimo literární kontext a k čistě komerčním účelům (vznikl pravděpodobně v době, kdy Céline pracoval na svém prvním románu a snažil se uživit prodejem vlastních léků). Toto stírání hranic mezi dokumentem a literaturou v úzkém slova smyslu, ukazující neoddělitelnost autorova života od činnosti psaní, je v moderní literatuře srovnatelné asi jen s Kafkou. A s Kafkou Célina v oblasti recepce spojuje i nápadný fakt, že každý jeho čtenář – odborné čtenáře nevyjímaje – jako by byl nucen zaujímat osobní stanovisko, jako by byl stále vybízen k identifikaci nebo – v Célinově případě možná častěji – ke konfrontaci. Céline však, a tím se blížíme k jednomu z tajemství jeho stylu a možná literatury vůbec, s tím jako autor nejen počítá, ale dokonce toho využívá.
Od románu k románu dochází ve vývoji Célinova díla k stále užšímu propojení vyprávějícího hrdiny s autorem. Céline od samých začátků s úžasnou intuicí pracoval na posílení dojmu autenticity, který jeho romány skýtají až závratným způsobem. V prvním románu budiž příkladem působivé ztvárnění frontového zážitku z první světové války: román, jeho struktura, kompozice i styl jako by byly psychogramem člověka poznamenaného šokem zákopové války. To vedlo mnohé odborníky k výkladu, že se jedná o autentický záznam poškozené psychiky Célina samotného, který byl, jak známo, za války zraněn do hlavy. Pasáže totiž přesně odpovídají Freudovým pozorováním, týkajícím se válečných veteránů (například sklon k opakování traumatického zážitku). Zjistilo se však, že Céline Freuda a jeho kolegy (Charcota) četl a jejich pozorování při líčení psychických stavů vypravěče využil, ovšem pouze jako jeden z dobových výkladů války mezi jinými, s kterými se v románu setkáme zrovna tak. Jednostranná interpretace troskotá a Céline se směje – podařilo se mu čtenáře vodit za nos a dostat je tam, kam chtěl. Ne nadarmo v tomto románě navazuje na Voltairova Candida. Podobně manipuluje své příznivce i odpůrce Céline jako soukromá osoba. Líčením vlastní bídy v dánském vězení a exilu po druhé světové válce se mu podařilo vyvolat hluboký soucit a získat podporu v zahraničí. O to větší rozhořčení následovalo, když se dlouho po jeho smrti zjistilo, že na tom tenkrát zas tak zle nebyl. No ovšem – Céline si do vězení nechal poslat Hugovy Bídníky...
Mnohý čtenář patrně spontánně identifikuje „Célina“, vypravěče v první osobě z poválečných románů, který putuje rozbombardovaným Německem, se skutečným autorem a možná mu ta dobrodružství věří. Snad nejlépe se tato mystifikace Célinovi povedla v románu Od zámku k zámku, kdy vypravěč Céline v roli lékaře v Sigmaringenu (v románu jako Siegmaringen), kam se uchýlila vichistická vláda maršála Pétaina, Lavalovi předá cyankáli, jímž skutečný Laval v mimoliterárních dějinách spáchal sebevraždu. Céline autor se pozdějším otázkám senzacechtivých žurnalistů jenom smál – vyvracet se to nenamáhal. Tento dojem identity vypravěče a reálného autora zesilují v pozdních textech hádky se čtenářem.
K hlavním tématům Célinovy tvorby tak patří postavení jedince v dějinách právě v souvislosti s problémem identity a manipulace. Céline-hrdina, vypravěč a autor je právě tak pronásledovaný, trpící, dějinami vláčený člověk jako lstivý satyr, činorodý manipulátor a – tvůrce. A nakonec samozřejmě přežije, navíc s humorným nadhledem. V tom spočívá mimo jiné ono fascinosum Céline: v jeho jedinečném humoru, který může vycházet z gagu, slapsticku, založeného na opakování, který dovede být burleska anebo ironie, satira i sebeironie, především ale nadsázka, a pak humor černý anebo, řečeno s Beckettem, ten „žlutý“. Humor jako „umění letů a pádů, umění překračování hranic, výjimky, která se prosadí na úkor obecností, jež se tváří jako zákon“ (jak píše Gilles Deleuze). Je to humor, který otřásá všemi danostmi, předpoklady a každým předem ustaveným smyslem, jejž bychom tak rádi propůjčili dějinám. Není divu, že tento humor mizí u Célina v okamžiku, kdy se po čtyři léta dává na dráhu antisemitského pamfletisty a jako soukromá osoba se domnívá, že nalezl řešení dějinné krize: humor jako umění pochyb a nejistoty se proměnil v zhoubný a jednoznačný optimismus.
Závratného efektu identifikace jak autora s vypravěčem, tak i reálného čtenáře se čtenářem v knize se Célinovi – s nepřekonatelným humoristickým efektem – podařilo dosáhnout v románu Féerie pro jindy, který původně vychází z jeho autentických záznamů z dánského vězení. Text působí spontánně a doslova strhuje. V jednu chvíli se v něm objeví nepřátelsky naladěný hlas čtenáře. Vypravěč – vězeň, spisovatel a lékař v jednom – čtenáři nasugeruje, že trpí rakovinou rekta. Z otřesného líčení postupu choroby nakonec vypravěč – a „autor“ Céline v textu – čtenáře vysvobodí tím, že mu na smrtelném loži podá právě vznikající knihu Féerie. Místo na následky choroby tak jeho čtenář zemře – smíchy. Tento román bývá považován za vrchol Célinova stylu, jeho závratného umění nemožného, totiž umění zachytit čas v jeho přítomném okamžiku. Je příznačné, že právě na tomto románu, který působí spontánně až živelně, pracoval Céline devět let a mezi původními záznamy z vězení a konečnou publikovanou formou existuje patnáct verzí.
Každá Célinova věta vyvrací větu předchozí, jednotlivé aforismy v jeho románech se vzájemně potýkají, každý nový začátek – románu, odstavce, věty – slibuje nějaký nový smysl, nové pokračování, ale končí třemi tečkami, do nichž se tříští každý pokus o ucelený obraz jazyka a světa. Célinův styl, založený na umném borcení větné skladby, na zdánlivě spontánní hře různých jazykových rejstříků od neologismů po archaismy, od argotu k vznešenosti, od transpozice mluveného slova k nejpreciznějšímu klasicismu, se především orientuje na rytmus. Je důsledné, že zakládá-li se Célinův jazykový styl na rytmu, je základním kompozičním principem jeho textů opakování, neboli, podle románu Féerie pro jindy, život vůbec: „Život jsou samý repetice až do smrti... Přivádí nám pořád stejné lidi, jejich dvojníky, když už nejsou k mání, stejné posunky, stejné refrény... zmeškáte nástup, odchod a už se to s vámi veze! propadák! pískot!... Sehrát můžete jen jednu hru! Jedinou!“
Autorka je germanistka a romanistka, přednáší na FF UK.