Stephen Jay Gould
Dinosauři v kupce sena
Přeložil Zbyněk Roček
Academia 2005, 675 s.
I když evoluční biolog a paleontolog S. J. Gould říká sám o sobě, že je „pouhý řemeslník, nikoli vědec“, patří k světově uznávaným, obdivovaným i kritizovaným představitelům svého oboru. Po dvacet let vytrvale psal eseje, které lze stejným právem řadit mezi populárně vědecká i umělecká díla. Shrnul je postupně do sedmi knih, z nichž kromě této poslední vyšel v češtině ještě Pandin palec. Hlavním tématem esejů je evoluční teorie, její historie, obraz, který o ní dávají muzea, a filosofické otázky s ní spojené. Autorův kulturní rozhled i schopnost využít jej v elegantní skladbě textu jsou hodny obdivu. Tak k eseji Duet Razumovských ho inspirovalo náhodné setkání s knihou německého učence působícího v Rusku za napoleonských válek, která obsahovala věnování carskému ministru školství, Gould si ihned vzpomene, že ministrův bratr podporoval Beethovena, a dostane se až k aktuálním úvahám o mecenáších a sponzorech věd a umění. Výrazné jsou eseje na téma eugeniky, v nichž se autor projevuje jako rozhodný a vtipný odpůrce rasismu. Dojme epilog, v němž líčí svou stoickou reakci na onemocnění, které zahubí polovinu postižených do osmi měsíců (ale proč by nemohl patřit do té druhé poloviny?). Překladatel Zbyněk Roček si skvěle poradil s nesnadným úkolem (na jeho češtině se nedá poznat, že jde o překlad) a doprovodil knihu zasvěcenou studií o Gouldově osobnosti a díle.
Jan Novotný
Irena Václavíková
Zámlky
Host 2006, 64 s.
Debutující Irena Václavíková (1978) zaznamenává každodenní nevšednosti, ostře zvýznamněné záblesky základních zdrojů nebo součástí vitality, dosahující až k neuvědomovaným, ale přítomným prapodstatám. Pokud jen vágně usiluje o pointy, aforismy, šifry, bývá unyle mdlá a banálně nedonošená, jestliže uplatňuje pohotovou vnímavost pro přírodní dynamiku, nepokojný cit pro chvíle přechodu a proměny, dokáže zaujmout a nadchnout; nejlepší je tam, kde svůj výraz rozseká do minima slov, ořeže jej až na tu příslovečnou kost a na její hrot nabodne čistý, podmanivý obraz: „Pole osekali./ Krev vytéká./ V úžlabinách stojí./ Než vytahá ji slunko“; „Den prchá s vidlemi/ jak myší kůže/ v dásni psově.“ Krev, nebe, slunce, noc, živly, rozkmit mezi vesnicí a městem i oko pro nemoc, stáří a samotu motivicky vymezují okruh autorčiny lyriky, zápasící se skrytým přetlakem i jakousi nejistotou vlastní perspektivy – druhá sbírka bude pro úspěch jejího směřování jistě podstatnější než tato.
Jiří Zizler
John Gray
Kacířství – eseje proti pokroku a jiným iluzím
Přeložila Milena Turner
Dokořán – Argo 2006, 224 s.
Anglický filosof a politolog ve své nové knize odhaluje pravou tvář současnosti. Jeho pohled je deziluzivní, konzervativní, nicméně autor se snaží být realistou, vidět věci tak, jak jsou. Hodně se opírá do křesťanství, které podle něho vyhloubilo propast mezi člověkem a přírodou, což vůbec není vlastní například taoismu, buddhismu a hinduismu. I marxismus vidí celkem správně jako sekularizaci křesťanského názoru, podobně si u něho vede neoliberalismus s jeho fetišem volného trhu, který má být všelékem pro naši dobu. Autor vidí nezbytnost skeptického postoje k nejrůznějším proklamovaným jevům, jež jsou spjaty např. s otázkou neomezené dostupnosti energetických zdrojů, s přežívajícím utopickým myšlením, které lze nalézt v jádru současných ideologií. Základem je nevykořenitelná víra v pokrok, která nahradila tradiční náboženství: technika a nové technologie mají spasit lidstvo. Gray poukazuje na různé revolucionáře a sociální inženýry, kteří vedeni ideou nezadržitelného pokroku nakonec přivádějí svět na scestí. Je třeba zahlédnout konečnost člověka, jeho zasazenost do přírody a kosmu, kdy ani množství lidí nemůže růst do nekonečna a globální ekonomické rozpínání musí poznat své meze, jak je vidět i z proměn klimatu. Gray se přiklání k ideji „rozdrobenějšího“ světa, který by byl udržitelnější než ten, v němž žijeme dnes – s jeho hrůzami terorismu a možných válek o energetické zdroje.
Jiří Olšovský
Leslie Dunton-Downerová, Alan Riding
Shakespeare a jeho svět
Přeložila Lucie Johnová
Ikar 2006, 480 s.
Podrobná, „populárně“ pojatá a přitom odborně fundovaná příručka o britském dramatikovi u nás chyběla. V úvodu se seznámíme s Shakespearem a jeho dobou, s alžbětinským a jakubovským divadlem, s autorovým kánonem a jazykem. Následuje rozsáhlý přehled všech jeho děl. Kapitoly o jednotlivých hrách zabírají vždy zhruba deset stran a dozvíme se z nich to nejpodstatnější o pozadí a délce hry (počítáno na řádky), o postavách (jakési „kdo je kdo“ a kolik řádků textu má která postava), o délce jednotlivých jednání, kolik (procentuelně) zabírá próza a kolik verše, jak hru číst, jaké byly její osudy, inscenace, adaptace (filmové či hudební). Především je zde však podrobně, přehledně a čtivě převyprávěn děj každé hry, doprovozený citáty (většinou z překladů Martina Hilského). Na konci knihy je pak také kapitola o Shakespearových narativních a lyrických básních, zejména sonetech. Kapitola Shakespeare ve světě stručně seznamuje s osudy jeho díla. Najdeme zde i jmenný rejstřík (bohužel neúplný). Kniha je bohatě ilustrována, takže lahodí i oku, byť ilustrací mohlo být možná i méně. Fotografie z inscenací či filmů také potěší. Místy mohla být redakce pečlivější (např. herečka Katharine Hepburnová je zásadně uváděna nesprávně jako Katherine), ale chyb není tolik, aby to pokazilo výsledný dojem z knihy.
Milan Valden
Jan Štefan
Karl Barth a ti druzí – pět evangelických theologů 20. století, Barth, Brunner, Tillich, Althaus, Iwand
Centrum pro studium demokracie a kultury 2006, 507 s.
Nad tak podnětnou a široce založenou prací o díle jednoho z předních evangelických teologů si lze položit cynicky praktickou otázku: Najdou se vůbec, kromě studentů evangelického bohosloví, čtenáři knihy, která je monumentalitou zpracování tohoto tématu u nás bez obdoby? Pečlivě a obdivuhodně systematicky rozčleněné Barthovo (a samozřejmě i Brunnerovo, Tillichovo, Althausovo a Iwandovo) dílo je navíc opatřené důkladnými bibliografickými odkazy a podrobným poznámkovým aparátem. Na jedné straně tedy pečlivost Jana Štefana a na druhé straně společnost, která patří ve světě k nejateističtějším. Není to příslovečné házení perel sviním? V podkapitole o recepci Barthova díla a styku českých evangelických teologů s jejich evropsky známějšími kolegy za první republiky dostáváme srovnání doby, která pulsovala náboženskými otázkami, a přítomnosti, jež si není ani vědoma své lhostejnosti k religióznímu rozměru člověka. Recepce Bartha má tedy po řadě velkých jmen české evangelické teologie pokračovatele, markantní rozdíl je v míře, nakolik barthovské znepokojivé otázky týkající se nejen víry a křesťanského dogmatu, ale i palčivých témat doby, ovládaly veřejný prostor. Máme stále nové a nové velké evangelické teology, jejich publikum se však oproti první republice ztenčilo, nebo spíše vytratilo. Jako čtenář Bartha stojím před opusem Jana Štefana v hluboké úctě a obdivu.
Michal Janata
Astrid Lindgrenová
Emil a Ida
Přeložila Dagmar Hartlová, ilustrovala Jarmila Marešová
Albatros 2006, 67 s.
Po Pipi Punčochaté nás už mohlo sotvaco překvapit – a náhle přichází z Albatrosu další ze série knih Astrid Lindgrenové, tentokrát o sourozencích Emilovi a Idě. Emil je nezbeda, strůjce rozličných skopičin, za které ho tatínek zavírá do truhlárny. Jeho menší sestřička Ida, ztělesněná něha, touží také něco provést a dostat se do truhlárny – jenomže je tak hodná, že zlobit ani neumí! Nebudu prozrazovat, co nakonec úspěšně provede, aby mohla v truhlárně sedět, ale souvisí to s báječnými lívanci. Další z Emilových skopičin má ducha ekonomického: Emil se chce stát žebrákem. Zhotoví si parádní hůl, vystrojí se, až se nad sebou rozpláče, a vyrazí do vsi s písní z nedělní školy na rtech. Setká se s úspěchem a za svou almužnu nakoupí v koloniálu jisté předměty (souvisejí s lepem). Samozřejmě to skončí – jak jinak! – posezením v truhlárně. Čas tu však Emil nemarní, vyřezává si panáčky z lipového dřeva... Astrid Lindgrenová, nositelka Ceny Hanse Christiana Andersena, psala pro čtenáře dětské i věkem starší. Její příběhy dětských hrdinů jsou úsměvné, s moudrou odhodlaností, bez falší a klamů – jsou tím, co potřebujeme každý den, celý život, což touto další knihou v řadě stvrzuje.
Vilém Kozelka
Werner Dahlheim
U kolébky Evropy – odkaz antického Říma
Přeložil Jiří Pondělíček
Vyšehrad 2006, 224 s.
Monografie přináší přehled dějin antického Říma s přesahem k dnešku. Německá archeologie starověku ve Středozemí má výtečnou tradici – vzpomeňme Johanna Joachima Winckelmanna, objevitele Tróje Heinricha Schliemanna, i reflexe umělecké u Johanna Wolfganga Goetha anebo Friedricha Hölderlina. Historik Werner Dahlheim čtivě ilustruje utváření evropské civilizace na přechodu mezi helénistickou antikou a počátky křesťanství. Naznačuje dějinné obecnosti mocenských impérií: duchovní prázdnotu kultů, zbožšťování vládců, dekorativnost a unifikovanost umění bez individuality, klasicizovaný ideál jako beztvarou normu, životní konfekčnost. Mocenská expanze Říma ve Středomoří znamenala vznik impéria, postaveného na zotročování celých národů a využívání zdrojů kolonií k mocenskému posilování centra. Imperiální motiv potlačování rozmanitosti vedl k rozporům na různých místech říše. V přechodu mezi otrokářstvím a christianizovaným barbarstvím začala skromně vznikat duchovní jednota Evropy. Werner Dahlheim popisuje detailně počátky křesťanské obce, zjemnělého barbarismu, onoho nádherně rozkladného společenského prvku, jenž přivádí k zániku celé říše, marně aspirující na věčnost. Následující období stěhování národů – „temných století“ přineslo pokus obnovit říši Římanů na pokřesťanštělém základě.
–vk–
Revolver Revue 63/2006
Před časem jsem napsal, že u Revolver Revue je zajímavé jen každé druhé číslo a že se redakce vyžívá v neživotném akademickém umění. Nyní musím vzít svá slova zpět. Revolver Revue je po mnoha letech znovu časopisem, který by žádný po kultuře bažící jedinec neměl přejít bez povšimnutí a 63. číslo je toho dokladem (k oživení tohoto periodika došlo po příchodu Marka Vajchra do redakce). Tak tedy: v posledním čísle stojí za povšimnutí především portrét švýcarského spisovatele Roberta Walsera s rozsáhlými ukázkami jeho díla („Kdo si namáhá hlavu, vyvolává v okolí jen nevraživost, a kdo projevuje své úmysly a mínění, ten platí za protivu, ale dobrý občan nemá být protivný, nýbrž příjemný člověk.“). Další podstatnou částí časopisu jsou dopisy Jakuba Demla Jaroslavu Durychovi, které poodhalují Demlovu nestálost, jak co se týká jeho názorů, tak i vztahů k ostatním umělcům. Objevný je také příspěvek Jana Čumlivského o ruském designu obalů od cigaret či potravin, jízdenek, dokladů, vstupenek do muzeí apod. Místo čtení dlouhého politologického výkladu se stačí podívat na vzhled zmíněných věcí, aby bylo hned zřejmé, jak moc je Rusko ještě zakotveno v dobách socialismu. Jediným přešlapem čísla je ukázka z románu Martina Ryšavého Cesty na Sibiř – autor zřejmě hodlá zúročit zážitky ze své dráhy dokumentaristy, takže nás čeká mnoho nudného mudrování, nějaká ta tajemná žena a jistě i krize středního věku. Ach jo.
Kazimír Turek
Ihsan Oktay Anar
Amat
Iletisim 2005, 235 s.
Amat je název lodi, kterou postavil Mistr Noe z 247 navarinských dubů – stejného počtu, jako je členů pozoruhodné posádky. Její kapitán se snaží pomocí žlutavé tekutiny rozpustit všechny své vzpomínky, druhého kapitána trápí touha nalézt nesmrtelnost a zbytek posádky je obtížen prokletím hříchů, které za svých nájezdů napáchal. Nad lodí jako by se vznášela kletba: pluje buď černočernou tmou nebo hustou mlhou, z níž se vynořují stíny galeón zasažených morem; je ničena střety s nepřátelskými loděmi anebo bojuje s rozbouřenými vlnami. Anar zavádí čtenáře do dalšího ze svých podivuhodných románových světů, díky nimž se v Turecku stal až kultovním spisovatelem. Na rozdíl od předchozích próz má Amat sevřenější tvar, nerozbíhá se do drobných příběhů, nehemží se tolika postavami a navozuje pro autora neobvyklou, tíživou atmosféru. S ostatními knihami však sdílí svěží, neheroický přepis osmanské historie a strhující vypravěčskou řeč. Také zde se Anarovi podařilo stvořit jazyk, jenž odráží mluvu starých kronik, čerpá z bohatého lexika osmanské turečtiny a kombinuje ji se zapomenutými námořnickými výrazy. Anarův román má také hlubší rovinu, sestavenou ze symbolů, odkazů na (fiktivní i reálné) středověké traktáty a filosofické úvahy o zdání a skutečnosti. Vyprávění, jež se pohybuje na pomezí postmoderního historického románu a fantastické literatury, čtenáře znalého Anarova stylu nepřekvapí ani nezklame.
Petr Kučera
Haruki Murakami
Dance Dance Dance
Vintage 1995, 416 s.
S bezejmenným hrdinou poslední knihy z Trilogie krysy (The Wild Sheep Chase) jsme se rozloučili na pláži u moře. Tehdy plakal jako nikdy v životě. Pláč mu však, jak se dozvídáme na začátku Dance Dance Dance, nevyřešil všechny problémy. Po další měsíce bloudí po světě a kvůli událostem, které na něj autor seslal, není schopen najít své místo v tomto světě. Od začátku se ocitáme ve světě fantazie, která je však jiná, než jsme zvyklí. Příčinou je zlomová fáze Murakamiho života. Dance Dance Dance vznikla po ohromném úspěchu Norského dřeva, díky němuž se Murakami stává národní celebritou. Jako by si prostřednictvím hrdinových rozhovorů s Yuki, třináctiletou dcerou slavných rodičů, nebo Gotandou, příliš slavným hercem televizních seriálů a filmů, povídal sám se sebou. Kvůli slávě se prohlubuje jeho nenávist k japonské společnosti a jeho postojem je definován i jeho hrdina, který je rozvážnější a zároveň více uzavřený do sebe. Proslulost Murakamimu svazuje ruce, díky tomu je v Dance Dance Dance mnohem výraznější motiv odjezdu z Japonska. Autor zjišťuje, že zatímco pro Murakamiho-občana bylo odcestovat lehké, pro Murakamiho-celebritu je to mnohem těžší. Kniha přináší nové možnosti interpretace Murakamiho románů, získáváme totiž možnost nahlédnout z nového pohledu do jeho psychiky, což nám dovolil jen v této knize.
Jakub Hankiewicz