Poněkud se zpožděním se mi dostala do ruky Antologie české erotické literatury 1990–2005, nazvaná Jezdec na delfíně (Concordia, Praha 2005). Překvapen jsem zjistil, že mě editoři Radim Kopáč a Jan Nejedlý v závěrečné poznámce uvádějí jako jednoho z těch, kteří zaslouží dík za “cenné informace, rady, připomínky i konkrétní pomoc se sháněním a výběrem textů”. Nebývá zvykem se ohrazovat proti poděkování, ale opravdu musím prohlásit, že ani jediná z mých rad nebyla vzata v úvahu. Mé jméno se v ediční poznámce ocitlo zcela neopodstatněně, navíc bez mého vědomí a souhlasu. Pokud by mé připomínky byly vyslyšeny, snad by se ve svazku neobjevilo tolik opravdu chabých textů, na které v recenzi upozornil Jan Lukeš (Sexuální delirium tremens, Divadelní noviny 10/2006). S jeho stanoviskem se plně ztotožňuji. Editora Radima Kopáče, který mě svého času žádal o pomoc, jsem upozornil na řadu zdařilých povídek s erotickou tematikou od autorů jako Sarah Bidermanová, Martin Daneš, Věra Chase, Alex Koenigsmark, Irena Obermannová, Markéta Pilzová, Miroslav Plzák či na pozoruhodný pokus studenta Literární akademie Josefa Škvoreckého Jiřího Andrleho. Editoři neprojevili sebemenší snahu se mnou tyto návrhy byť jen konzultovat. Přitom jiná kniha, Antologie 18 erotických povídek Divoká jízda (Knižní klub, Praha 2006), dokládá, že potenciál současného českého písemnictví je přece jenom o něco lepší, než jak nám jej prezentují Kopáč a Nejedlý.
Aleš Knapp
Korejský režisér Kim Ki-duk, který nemá problém s návštěvností ani s kritiky v České republice, si v rámci tiskové konference, uspořádané při příležitosti novinářské projekce jeho posledního filmu Čas, korejským novinářům postěžoval, že i přes zahraniční úspěchy na festivalech ho korejští kritici příliš kritizují a diváci na jeho filmy nechodí. Kim Ki-duk se prý cítí, jako by šlo o jeho vlastní pohřeb. Například jeho předchozí snímek Luk byl stažen z distribuce po jednom týdnu a celkově ho vidělo 94 928 diváků, 3-Iron (oceněný na festivalech v Benátkách, San Sebastianu a Valladolidu) pak patří k největším místním komerčním propadákům. Během tiskové konference si také neopomněl povzdechnout nad obrovským úspěchem sci-fi filmu Host režiséra Bong Joo-hoa, který během jedenácti dní vidělo rekordních 6 milionů Korejců. Svým snímkem Čas prý dá však Korejcům ještě jednu šanci, a pokud se jich nenajde alespoň 200 tisíc, bude to jeho poslední film uváděný nejen v místní distribuci, ale i na filmových festivalech v Koreji. Naznačil dokonce, že by mohl skončit i se svou kariérou filmového režiséra. My se ale snad v nejbližší době o českou produkci bát nemusíme. České filmy se totiž zpravidla na zahraniční festivaly ani nedostanou (mluvíme-li o těch největších, tedy v Cannes, Benátkách a Berlíně), a tak jim nezbývá než se spoléhat na domácí publikum. Česká kritika vůči nim navíc nebývá příliš kritická. Poté, co Slámovo Štěstí získalo hlavní cenu v San Sebastiánu, stalo se pro české kritiky nedotknutelným příkladem kvalitního filmu a nakonec i diváci jsou vlastně docela spokojení.
Jiří G. Růžička
Pluto už prý není planetou. Vždy jsem se bránil zažité představě, podle níž jsou vědci lidé bez představivosti, lidé neschopní vybřednout ze smutného bahnitého močálu zvaného empirie. Důkazů, které proti tomu svědčily, bylo naštěstí po ruce více než dost. Daly se vyčíst z osudů ruských vědců, kteří se v dobách komunismu nenechali spoutat vnucovanými axiomy vědeckého materialismu a kteří ani v těch nejtěžších chvílích neztráceli víru v nenahraditelnost lidské duše. Poskytovali mi je biolog a surrealista Bohuslav Brouk, entomolog a spisovatel Vladimir Nabokov, astronom a politik Milan Rastislav Štefánik, chemik a vynálezce Otto Wichterle, jaderný fyzik a disident Andrej Sacharov a mnoho dalších. Bohužel je v poslední době stále více těch, kteří mě o mé iluze naopak obírají. Nedávno k tomu notnou měrou přispěli vědci z Mezinárodní astronomické unie, kteří si jako tolik pošetilců před nimi osobují právo posuzovat věci, do kterých jim nic není. Pluto už prý není planetou. Jak chtějí z myslí milionů lidí vymazat toho sympatického benjamínka, který nám dělal společnost po šestasedmdesát let? Jak chtějí vyhnat ze společnosti planet tu, která dala jméno nekonečnému počtu psů, barů, astrologických kanceláří, literárních a filmových hrdinů, válečníků a bůhví čeho a koho ještě? A kde v sobě vůbec berou jistotu, s níž se drze chápou metly? Proti usmoleným výsledkům jakéhosi trapného měření, jehož domnělá pravdivost je navíc odvozená jen z krátkozrakých závěrů několika zakrnělých vědeckých mozečků, stojí armáda všech, kdo věří, že Pluto je a zůstane planetou. Stejně jako všichni rozumní lidé i přes diktát stalinských plánovačů věřili, že řeka teče a vždy bude téct z kopce, stejně jako ti nejrozumnější věřili a věří, že Země je a navzdory tvrzení nejrůznějších škarohlídů také provždy zůstane placatá.
Jan Machonin