Po několikaměsíčním probírání německých archivů dospěli redaktoři týdeníku Der Spiegel Hans Michael Kloth a Klaus Wiegrefe k následujícímu závěru: Ve vedení Svazu vyhnaných (Bund der Vertriebenen) bylo po druhé světové válce mnohem více aktivních nacistů, než je všeobecně příjmáno. Z téměř 200 funkcionářů, kteří se před rokem 1982 angažovali ve vedení Svazu vyhnaných, jich třetina dříve vlastnila stranickou legitimaci NSDAP. Pozdější vedení Svazu vyhnaných se také aktivně angažovalo v oddílech SS: Bylo mezi nimi třikrát více SS-áků, než je průměr v německém obyvatelstvu.
U vedení Svazu vyhnaných se setkáváme s celým spektrem činnosti pro nacionálně-socialistický režim, mnohdy těžkého kalibru. Tak byl například dlouholetý předseda zemského Svazu vyhnaných ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko Freidrich-Willhelm Schallwig členem Zásahového komanda A, které je odpovědné za čtvrt milionu obětí zabitých v rámci etnických čistek v Lotyšsku. Poté byl v březnu 1944 převelen do Budapešti, kde se jako důstojník SS podílel na deportaci tamních Židů. Během výslechů po válce svou vinu popíral – renomovaní historikové ovšem prohlásili jeho tvrzení za lež. Tato fakta nikterak nebránila Svazu vyhnaných, aby na něj v roce 2002 s povděkem vzpomínal při 25. výročí jeho úmrtí.
Další funkcionář Svazu, Rudolf Wagner, byl po válce zároveň poslancem Bavorského zemského sněmu. Během druhé světové války věrně sloužil v tajné službě SD (Sicherheitsdienst), která byla součástí jednotek SS. O Wagnerově světovém názoru v tomto období podává výmluvnou výpověď dokument, ve kterém ho jeho nadřízení hodnotí jako „nekompromisního a pevného v národně-socialistickém postoji“. V konfrontaci s tim pak zaráží fakt, že ho ještě v roce 2004 označila současná šéfka Svazu vyhnaných Eva Steinbachová za „obyčejného vojáka Wehrmachtu“.
Steinbachová, která sedí za Křesťansko-demokratickou unii (CDU) ve Spolkovém sněmu, na otázku, co dělat s faktem, že bylo ve strukturách Svazu tolik aktivních nacistů, odpovídá, „že si v tomto ohledu nemají co vyčítat“. Na to, aby se ve Svazu zabývali vlastní minulostí, jim také „chybějí prostředky“. Podle autorů článku tento názor neobstojí vzhledem k tomu, že sama Steinbachová požaduje, především od České republiky a Polska, seriózní přístup k vlastní minulosti. Jedině „poctivé vyrovnání se s vlastními dějinami by mohlo pomoci spravit Svazu vyhnaných reputací“, jak tvrdí Kloth a Wiegrefe.
List Welt am Sonntag přináší diskusi nad filmem, který se zabývá skandálem okolo vážných vedlejších účinků léku Contergan. Německá farmaceutická firma Grünenthal produkovala v 50. a 60. letech prášky na spaní Contergan, jejichž vedlejší účinky na těhotné ženy byly zničující. Stovky z nich se staly matkami postižených dětí. Výsledkem bylo stažení výrobku z trhu, houfy zdrcených rodičů a soudní proces proti Grünenthalu.
O tomto skandálu byl nyní natočen dvoudílný hraný dokumentární film s názvem Jen jediná tableta (Eine einzige Tablette), jehož režisérem je mnoha cenami ověnčený Adolf Winkelmann. Proti vysílání již hotového dokumentu, který měl patřit k vrcholům podzimní nabídky veřejnoprávního programu ARD, se však ozvala stále existující firma Grünenthal a také právník Karl-Hermann Schulte-Hillen. Nelibost farmaceutického koncernu se dá pochopit. Schulte-Hillen je však rodičem, jehož se celá kauza bezprostředně týká. Jeho manželka tablety Contergan v těhotenství užívala a na svět přišla postižená dcera. Problém spočívá v tom, že se Schulte-Hillen rozpoznal jako hlavní postava hraného dokumentu a právě ochrana jeho osobnosti tvoří jádro žádosti o zákázání veřejného vysílání snímku. V Německu se opět rozhořel boj o „svobodu slova“.
Soudce Andreas Bruske v Hamburku promítání filmu zakázal, aniž by jej celý zhlédl. Stačilo mu 69 minut, což není ani celý první díl. Na otázku, zda je film „spíše fikce“, či „spíše dokument“, odpověděl jednoznačně: „Dokument.“ A to i navzdory tomu, že v něm nejsou obsaženy žádné původní scény z archivu nebo interview. Režisér Winkelmann označuje postoj soudu jako „neúnosný“ a „tragický“. Jakmile budou mít producenti filmu v ruce pravomocný rozsudek, mají v plánu se odvolat. Dá se počítat s tím, že jako poslední instance bude do této „hry“ vtažen i Ústavní soud Spolkové republiky Německo.
Ačkoliv jsou v něm uložena díla Cranachova, Rubensova či van Goghova, jde to s Muzeem Wallraf-Richartz v Kolíně nad Rýnem z kopce. Důvodem je naprosto tragická finanční situace, o které podává zprávu redaktor mnichovských Süddeutsche Zeitung Stefan Koldehoff. Ředitel Muzea Andreas Blüm nedávno uveřejnil zprávu o své instituci. Tvrdí, že za stávající finanční situace již není Muzeum schopno zachovat si svou mezinárodní reputaci. Problémem je podle něj například, že rozpočet umožňuje „celkový úklid pouze jednou ročně, následkem čehož je neúnosně špinavý a nereprezentativní zjev budovy“. A pokračuje dále přes pomalý výtah, nefunkční klimatizaci až k nemožnosti nákupu nových děl a realizaci nákladných výstav.
Řešení vidí ředitel v osamostatnění se od města Kolína a přeměně v obecně prospěšnou společnost s ručením omezeným. To by bylo základem pro rovnoprávné jednání se sponzory, kterých se právě bolestně nedostává a všudypřítomná byrokracie jejich získávání ještě ztěžuje. Vzápětí po zveřejnění zprávy se však už objevily i pozitivní signály, že by bylo možné celou věc popohnat a umožnit tak této kolínské instituci, aby mohla konkurovat svým úspěšnějším kolegům, například v Essenu nebo v Brémách.
Přehled německojazyčného tisku připravil Martin Teplý.