Miroslav Volf
Odmítnout nebo obejmout?
Přeložil Petr Macek
Vyšehrad 2005, 366 s.
„Dokážete však obejmout četníka?“ zeptal se kolega chorvatského teologa po jeho přednášce o křesťanském postoji k nepřátelům. Odpověď zněla, že to sice nedokáže, ale jako Kristův učedník by toho schopen být měl. Tomuto rozporu, který provází dějiny křesťanství, věnoval pak dotázaný rozsáhlou knihu. Prokazuje v ní mimořádnou erudici nejen teologickou, ale i filosofickou a literární, snad někdy i na úkor čtenáře, který se ve spleti problémů a motivů těžko orientuje. Nejpůsobivější je tam, kde ho inspirují osobní zkušenosti z balkánských válek. Jádro knihy se nejlépe vyjevuje v závěru: jak si má křesťan sloučit Ježíšova kázání o milosrdenství s neúprosným tónem některých žalmů, zvláště Apokalypsy? Podle autora má ve svém jednání následovat Ježíše – může si ulevit proklínáním jako v žalmech a Apokalypsa mu skýtá útěchu, že Bůh nenechá zlo bez trestu. „Jistota božího soudu na konci dějin je předpokladem odřeknutí se násilí uprostřed dějin.“ Je to ale skutečně řešení? Pomineme-li skeptickou otázku, odkud víme, že Bůh na konci dějin vystoupí, je správné ponechat na něm špinavou práci? Připomněl jsem si při čtení polemiku Tolstého s Dostojevským v době rusko-turecké války (autor připomíná Dostojevského v souvislosti s Ivanovými otázkami k Aljošovi v Bratrech Karamazových). Rusové vyhrotili otázku radikálněji než Volf, který jako by nad důsledným „nenásilí“ přece jen občas poněkud zaváhal.
Jan Novotný
Jiří Orten
Osud
Odeon 2006, 128 s.
Básník Jiří Orten zanechal navzdory svému krátkému životu rozsáhlé dílo – básně a deníky. Odeonský výběr, žel, nepřinesl nic nového. Jistě, byly ortenovské edice, ale nikdy za moc nestály a celistvě Ortenovo dílo ještě nikdo nebyl schopen vydat. Dosud nevyšla pořádná studie, Ortenovy deníky; něco málo vzpomínání literárního kritika Václava Černého je známo leda hrstce zasvěcenců, a není se proto co divit, že se o Jiřím Ortenovi zase nic neví. Motivicky osciluje mezi vznikem a zmarem, prostotou a výsostností slov; roční doby, jejich střídání a příroda jsou mu poetickou materií k vyjádření elegickou nebo litanickou formou. Ryzostí výrazu se zařadil k tomu nejlepšímu v české poesii minulého století. Nostalgie a senzitivita jsou ústřední notou Ortenovy poesie v rozpětí na věčnosti; lze o ní říci, že tvoří hlavní pilíř současné lyriky – kdo se chce věnovat básnictví, musí Ortenovo dílo znát. Jenomže co platno, je roztroušené po nakladatelstvích – alespoň se ho však nezmocnili akademici, kteří by jej cupovali, že by z něho nezůstala nit, a ještě by si na něm vytahovali tričko. Stručný doslov ke knize od Vladimíra Justla naznačuje, že umělec oplýval strastmi, životního štěstí ale zažil pomálu. Ale co – oproti zabedněným existencím všední každodennosti zůstává tragicky mohutný životní vzmach…
Vilém Kozelka
Miha Mazzini
Já, Tito a gramofon
Přeložila Kristina Pellarová
Argo 2005, 268 s.
Když před časem časopis Babylon přetiskl ukázku z tohoto románu, zdálo se mi, že se českému čtenáři dostane do ruky opravdový objev, po přečtení celé knihy je však mé prvotní nadšení zchlazeno. Mazzini využívá dvou oblíbených témat – jednak jde o vzpomínky vyprávěné očima dítěte, respektive mladého chlapce, jednak surfuje na vlnách „ostalgie“. Ve svém prý částečně autobiografickém díle se vrací do Slovinska přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Dvanáctiletý Egon Vittori žije v malém bytě se svou zbožnou babičkou a duševně nemocnou matkou a hrozně touží po gramofonu („Člověk bez gramofonu nemůže mít ani svůj názor, natož písničku.“). Osvobozování se dítěte od patologického vztahu s rodičem („Nejsi schopen ani cítit, ani milovat. /…/ Jsi sobec. /…/ Uvidíš, jak se ti bude po mně stýskat, až umřu!“) je hlavním motivem Mazziniho knížky, na jehož pozadí se odehrávají další Egonovy vztahy a příhody. Mazzinimu nelze upřít, že je vtipný, literárně zručný a umí vyprávět. Z knihy na vás dýchne ten správný poměr nostalgie, sentimentu a humoru (zvláště povedené jsou pasáže, u nichž máte pocit, že sedíte před filmovým plátnem), ale snad právě proto Mazzinimu příliš nevěříme ve chvíli, kdy se nás snaží přesvědčit, že hlavní hrdina prožívá i bolest. Aby se jeho román mohl počítat mezi díla velká, muselo by v něm být méně řemesla, takto stvořil jen text pro příjemné nedělní odpoledne.
Kazimír Turek
Linda Fairsteinová
Předčasný pohřeb
Přeložila Eva Poskočilová
BB art 2006, 348 s.
Každý standardizovaný žánr se pravidelně vyčerpává a znovu nabírá dech. Někdy radikální proměnou stylu, častěji však méně nápadnými posuny. To když moralizující klasiky drsné školy ještě více zdrsnilo mcbainovské vyprávění, v němž se stále brutálnější svět zločinu kombinuje v precizním poměru s odtažitě technickými policejními procedurami. Linda Fairsteinová napřed vedla jednotku pro vyšetřování sexuálních zločinů, potom začala psát a vytvořila své románové alter ego Alexandru Cooperovou. Dokonalá znalost policejní reality je v jejích románech znát a stejně tak nové způsoby usvědčování pachatelů. Tím spíše se nabízí otázka, zda k oživení žánru stačí navázat ještě užší kontakt se skutečností: popis čisté policejní rutiny je paradoxně v rámci detektivního románu nudný a nefunkční. To by se rutina musela otisknout do stylu, stát se technikou vyprávění. Možná si to uvědomila i Fairsteinová, a proto vražednou zápletku obklopila reminiscencemi na E. A. Poea. Znalost provozu v úřadu státního návladního i poeovská atmosféra hrůzy by mohly detektivní žánr oživit. Jenže autorka je až příliš obeznámena s realitou zločinu, než aby dokázala obojí organicky spojit. Proto po přečtení knihy v paměti utkví nejspíše to, že prokurátor na Manhattanu je přezaměstnaný a domek, v němž žil právě Poe, je dodnes ve vynikajícím stavu. A Alexandra Cooperová je protivně vševědoucí šéfová.
Miroslav Petříček
John Wesley Powell
Průzkum řeky Colorado a jejích kaňonů
Přeložil Otto Hauck
Dokořán 2006, 272 s.
Trampská knihovnička získala další přírůstek: cestovatelskou zprávu Johna Wesleye Powella z výprav do kaňonů řeky Colorado. JWP byl první, kdo popsal střední část coloradského povodí a Velký kaňon. Poprvé spatřili Velký kaňon účastníci Coronadovy výpravy roku 1540, a teprve za dalších dvě stě roků na něj narazil JWP. Měl jen jednu ruku, pročež se mu těžce pádlovalo, a patřil k těm, o kterých se praví: Bádal tam, kde bylo všechno bádání marné. Velký kaňon ze své působivosti neztratil – na jeho kraje přijíždějí lidé v autech, z plošinek se zábradlími fascinovaně hledí do hloubi a konsternováni se vracejí do svých klimatizovaných serailů. Instantní vnímání přírody za pomoci dopravních prostředků a sdělovací techniky zajímavým způsobem degraduje lidskou osobnost na vyměšující konzumenty. Objevování Nového světa sebou neslo námahu a sebeodříkání, které připadá lidem z naší zčipsovatělé doby k nepochopení. JWP procestoval se svou výpravou coloradské kaňony zčásti na lodích, zčásti pěšky; líčení cest sepsal dle svého cestovního deníku, ocelorytiny byly vytvořeny na základě fotografických předloh. Zanechal svědectví o původních obyvatelích z povodí řeky Colorado a jejich kultuře. Mimoděk vydává svědectví i o uvažování bílého muže a vztazích s coloradskými Pueblany, tehdy ještě žijícími přírodním způsobem.
-vk-
Jana Noseková
Přežili peklo. Portréty Izraelců z Československa, kteří přežili holokaust
Druhé město 2006, 148 s.
Příběh Židů, kteří se narodili na území bývalého Československa, přežili koncentrační tábory a domov našli v Izraeli, ztvárnila autorka fotografickou komparativní metodou. Dobové fotografie, většinou rodinné snímky z meziválečných let konfrontuje se současnými portréty z území státu Izrael. Soubor fotografií tak vytváří dokumentárně cenné panorama čtyřiceti osudů. Slabinou knihy, a to povážlivou, je však text. Není patrné, zda Michael Žantovský, uvedený jako jeho autor, napsal pouze úvodní slovo, nebo neumělým způsobem použil metodu oral history, či zda portrétované zpovídala autorka. V každém případě však jde kromě stylisticky chatrných záznamů výpovědí přeživších o silně nezvládnuté vedení rozhovorů. Aby mohly emoce vyvřít na povrch a aby byl dán dostatečný prostor lidsky i dokumentárně cenným svědectvím, musí být vytyčen rámec, v němž se svědectví pohybují, aby narativní bezbřehost nezahubila výpovědní hodnotu. Kniha je dvojjazyčná, anglický text je však lépe zvládnutý, ten český je zřejmě následným překladem, je ovšem plný kalků, slohových neobratností pokud ne přímo základních prohřešků proti stylistice češtiny. Škoda, samotný výběr zpovídaných vypráví o pestrosti osudů v mechanismu zla, které bylo monstrózní nejen svou krutostí, ale i strašlivou monotonií. Slušné, avšak nijak závratně kvalitní fotografie, mizerná textová část a v kontrastu k tomu neobehratelné téma...
Michal Janata
Ivan Franko
Uvadlé listí
Přeložil Jan Vladislav
BB art 2006, 80 s.
Ivan Franko, ukrajinský básník, ale i kritik a literární historik, jenž byl z politických důvodů svého času vězněn a kterého si v jeho domovině považují natolik, že je po něm pojmenováno krajské město Ivano-Frankivsk, je znám především díky své agitační a sociálně angažované tvorbě. Je ovšem také autorem lyricky laděné poezie, jejíž stěžejní téma tvoří obrazy milostných zpovědí, vyznání lásky, „jež se v životě nemůže naplnit“, setkávání se a míjení, pohledy, jež se stávají podnětem vzrušených citů, a naopak věčně přítomný stín odmítání, zklamání a nesplněné touhy básníkovy, vše elegantně naservírované v uhlazených trojverších či čtyřverších osobité formy lyrického dramatu. Básníka, jehož dílo v jako vždy vynikajícím překladu Jana Vladislava právem náleží do edice klasiků nakladatelství BB art a který je spolu s Tarasem Ševčenkem nejvýznamnějším představitelem literatury ukrajinského kulturního okruhu, mohu doporučit jako více než pouhé seznámení s klasikem moderny, jenž stál u zrodu nové básnické generace své země.
Petr Andreas
Štěpán Kopřiva, Jiří Grus
Nitro těžkne glycerínem
Crew 2006, 46 s.
Nevídaným úspěchem domácí komiksové scény je dílo zavedeného autorského tandemu Kopřiva/Grus, které vychází zároveň v pěti zemích včetně USA a Německa. Není to jejich první zahraniční úspěch, bodovali již několikrát, např. v americkém komiksovém magazínu Heavy Metal. Aby však mohli ukázat, co umí, potřebovali větší prostor – konkrétně klasické evropské album formátu A4. Příběh o předání výkupného je záminkou pro postmoderní hrátky s žánry sci-fi a splatterpunku. Zvláště u druhého zmíněného se ještě více klade důraz na bizarnost a grotesku, které k zápletkám stojícím na použití násilí pro násilí patří. Psychopatičtí vrazi a jejich úchylné sexuální a maniakální syndromy, černé, ironické hlášky a mnohastránkové scény extrémně naturalistické krutosti jsou dovedeny ad absurdum, až do hájemství ironie a humoru. Scénář je zpola vážný a zpola si dělá legraci z toho, co miluje. To vyžaduje alespoň částečně zasvěceného čtenáře. Toho potěší i plastické vykreslení hrdinů na minimálním prostoru, vhled do duší lidských monster a důraz na detail, který dodává pocit všední skutečnosti zobrazovaného. To vše podporuje bravurní vizuální stránka komiksu. Jiří Grus dokázal, že patří ke světové špičce jak pečlivostí práce (album vznikalo dva roky), tak fotorealistickou kvalitou své malby, která je neuvěřitelně detailní a plastická a zároveň živá.
Vojtěch Čepelák
Vojtěch Steklač
Dvojčata v akci – Poklad hraběte Domanína
Ilustrace Milan Starý
Albatros 2006, 123 s.
Po nevalné trilogii Golem (A2 č. 6/2005), která vyšla v loňském roce, se i letos objevuje nový román barda dětské literatury. I když vlastně nejde o úplnou novinku, první část knihy totiž vyšla pod názvem Případ strašidelného mnicha již v roce 2001, o čemž se nová edice nezmiňuje. Stačilo upravit pár drobností a máme tu zbrusu nové první vydání! V hlavních rolích vystupují dvojčata Martin a Andrea, kteří se spojí se sourozeneckou dvojící Hugo a Kvído, vysloužilými to detektivy. Spolu řeší nejprve vloupání do hodinářské dílny, následuje záhada pokladu rodu Domanínů. Zatímco první z případů má alespoň trochu racionální vysvětlení (zlodějem je člověk, který si potřebuje „přivydělat“), druhá už ukazuje Steklače jako autora, který by rád stále držel ruku na tepu doby. Poklad ukrytý v zídce se nenajde, nicméně „dvojčata“ donutí podezřelého nálezce, aby restituentovi věnoval farmu s kuřaty (v hodnotě 17 milionů). Neotřele by mohlo působit vyprávění příběhu jako deníku Martina a Andrey, jediný rozdíl mezi nimi však najdeme jen v narážkách na toho druhého: když píše do deníku Andrea, dozvíme se, že Martin poslouchá „děsně debilní hudbu“, Martin pak neustále deklamuje, že mu „úplně stačí, když někdo uzná mý kvality“. Větší práci si Steklač s psychologií postav nedal. Přestože jsou Dvojčata lepší než Golem, za autorovou normalizační tvorbou zaostávají, a to především humorem.
JiříG. Růžička
Grégoire Polet
Excusez les fautes du copiste
Gallimard 2006, 160 s.
Grégoire Polet vydal po debutu Madrid ne dort pas, za který získal Prix Jean Muno 2005, zcela odlišný román. Po rozverné mozaice minihistorek jednoho španělsky temperamentního dne nabízí decentní příběh. Čerstvě vystudovaný, nijak úspěšný výtvarník hned po svatbě ovdoví a zůstává sám s novorozenou dcerou. Další život přizpůsobuje dobrovolně jí. A bude to zvláštní způsob existence. Bez sebemenšího odporu je hrdina vláčen událostmi, které mu přináší malé přilepšení – ale čtenář dobře vidí, jak ho všichni šidí. Nesmělý malíř se postupně stává odborníkem na restaurování, kopírování a falšování obrazů velkých i neznámých umělců, posléze se dopracuje i k tvorbě vlastní a zařadí se mezi světově uznávané autory. Stát se boháčem mu osud nedopřeje, protože na jeho účet se kdekdo obohacuje – a není jasné, zda protagonista tu skutečnost vidět neumí, anebo nechce. Poletův román je přínosný otázkami, jež vnucuje – o smyslu, podstatě a hodnotě umělecké tvorby, o ceně a kvalitě mezilidských vztahů, o lhaní či falšování. Nejpoutavější však je způsob, jak je kniha napsána, jak je umělcův příběh podán: Polet ho vykresluje tak, že ačkoli se vypráví v ich-formě, čtenář zůstává nad událostmi, stává se vševědoucím, anebo aspoň tušícím to, co vypravěč neprohlédne. Shlíží na činění románových postav s jistými rozpaky, chvílemi s nechutí, nevěřícně, přesto je pro něj Poletova kniha čtivá a napínavá.
Jovanka Šotolová