Na stopě dokonalé myšlence

Básník přednesl báseň. Byl to jediný verš. Básník a král si netroufali pronést ho nahlas, vychutnávali ho, jako kdyby to byla tajná modlitba nebo rouhání. Král byl stejně udivený a zničený jako ten druhý. Oba, velice bledí, na sebe pohlédli.

Jorge Luis Borges, Zrcadlo a maska

A poté, co v Borgesově povídce král a básník v nevyslovitelném verši poznali dar krásy nedostižný smrtelníkům, zakusili silný pocit hříchu. Básník pak spáchal sebevraždu a z krále se stal žebrák. Krutý trest může rovněž stihnout i hrdinu Fonsekova románu, pokud se dopátrá, co je obsahem tajemného rukopisu ruského židovského povídkáře Isaaka Babela: „Tohle je u Babela důležité tajemství: o čem se psalo v knize, jež byla zničena. Žádná událost z Babelova života, ani jeho smrt, nemají takový význam.“ Právě tato posedlost Babelem a jeho ztraceným románem, pokušitelská touha po odhalení tajemství, dokonalé myšlenky, je jedním z klíčových témat knihy Mocné vášně a nedokonalé myšlenky. Cesta za poznáním, na níž hrdina jako ve filmovém akčním thrilleru svede boj o život, však přináší vyšinutí ze stereotypní každodennosti. O filmu hovoříme proto, že posedlým hrdinou je brazilský režisér, který scénáristickým stylem vypráví svůj bláznivý příběh plný vášnivých intelektuálních diskusí o filmu, literatuře a politice a neméně vášnivých erotických scén a napínavých situací, v nichž hrdina prchá před pašeráckým gangem nebo sám pašuje peníze. Tento postmoderní koktejl je prokládán surrealistickými sny, které vyvěrají z režisérova podvědomí a vstupují do skutečnosti za jeho bdělého stavu.

Již první věta románu s patřičně ironickou dávkou patosu předznamenává dramatické chvíle, které budou následovat: „Probudil jsem se právě v okamžiku, když jsem se zoufale pokoušel něčeho zachytit, kolem mě se všechno točilo a já neovladatelně padal do bezedné propasti.“ Hrdina se probudí z absurdního snu do skutečnosti, která si v absurdnosti se snem nijak nezadá. Jako v Borgesově povídce mu bez bližšího vysvětlení do života náhle vstoupí dívka Angélica, účastnice karnevalu, která prchá před vrahy, a v bytě mu zanechá krabičku se vzácnými drahokamy. Od té chvíle je pronásledován i režisér. Sám se však dobrovolně zaplete do sítí zločinu, když se rozhodne ponechat si drahé kameny, financovat jimi svůj příští film a díky nim prchnout do Evropy.

Příležitost přichází s filmovou adaptací po­­vídkové knihy Isaaka Babela Rudá jízda, kterou režisérovi nabídne německý producent z Berlína, rovněž posedlý Babelem. V Německu režisér pojme podezření, že natočení filmu byla jen záminka údajného producenta k tomu, aby pro něj podnikl riskantní přechod za zeď do východní části města a získal ztracený rukopis Babelova románu, který shodou okolností vlastní jeden paranoidní ruský diplomat. Režisér vzácný rukopis dostane, ztratí však veškeré morální zábrany a rozhodne se s textem prchnout zpět do Brazílie a film financovaný kradenými drahokamy natočit tam. Po návratu ihned zamíří k příteli Borisi Gurianovi, ruskému Židovi, starému profesoru literatury, který jediný mu je schopen potvrdit pravost rukopisu. Opět se však dostane do spárů gangu a je unesen. Po všech neskutečných peripetiích se přeci jen tajemství drahokamů i rukopisu odhalí. Nelze opomenout, že prakticky u všech klíčových momentů je přítomná svůdná žena, jíž hrdina zpravidla podlehne.

Na celý tento bláznivý kolotoč lze pohlížet jako na parodii zdánlivě průměrného thrilleru, který se navenek tváří inteligentně, ale ve skutečnosti jde o brak. Jak je Fonsekovi vlastní, dokáže nahlížet klíčové životní okamžiky, společenskou situaci a různé profese s všudypřítomným ironickým odstupem. Autorovu bystrému kritickému oku neunikne téměř nic, co degeneruje západní civilizaci a její kulturu. Proto stereotypy a zaběhaná klišé typická pro brak, která jako by byla použita schválně, nelze brát vážně, vše je relativizováno, zároveň však obhajováno jako legitimní způsob existence. Vedle tradičního lamentování nad všemocnou televizí, symbolem úpadku, hrdina/vypravěč jednoduše a chladně, pochopitelně se špetkou provokativního cynismu, zodpoví otázku týkající se vztahu umělce a masové kultury: „Co je špatného na masové kultuře? Odráží a vyjadřuje mravní a estetické hodnoty většiny lidí a zároveň v ničivém koloběhu ovlivňuje ideje, city a chování týchž osob. Producenti masové kultury myslí pochopitelně jen na zisk. Ale copak to není nejlepší způsob, jak vyrobit cokoli? Brambory, počítače, pivo, knihy? Kdo vlastně nemyslí na zisk? Kdo z umělců, filozofů nebo vědců nemyslí na nějakou formu zisku, když vykonává svoji činnost? (...) Umělec je profesionál jako kdokoli jiný.“

Nikdy si nebudeme zcela jisti, co autor myslel vážně, a co ne. Za jednoduchým dějovým schématem a typizovanými postavami nacházíme moře nezodpovězených otázek a „nedokonalých myšlenek“, dvojznačnost, která provokuje a dráždí. Posedlost autorem, jakým byl Isaak Babel, není v nejmenším náhodná ani přehnaná. Právě Babela charakterizuje zkratkovitý styl – elipsa, nedořečenost, náznak situace, fragmentárnost. Záleží pak jen na čtenáři, jak s textem naloží.

Prolínání všemožných literárních či neliterárních žánrů, realistické a fantastické prózy, snů a skutečnosti, přítomnost metadiskursu, několika příběhů v příběhu, využití experimentálních technik objevených již avantgardou a rozvinutých postmodernou má v latinskoamerickém kontextu dlouholetou tradici, počínaje právě Borgesem. Propojení filmu a románové fikce můžeme zase například vidět u Manuela Puiga. V tomto ohledu není Fonsekův román ničím výjimečný a objevný. Jedinečný je však jeho styl, schopnost popsat povrchnost, pokrytectví našeho světa. Fonseca je autor přístupný, srozumitelný širšímu publiku a především zábavný, pohybující se provokativně vždy na hranici kýče. Nikdy však do něj nesklouzne.

Abychom mohli hovořit o zdařilém překladu, musel by projít pečlivější korekturou. To se zřejmě nestalo, neboť překlepy a gramatické chyby (zejména nesprávné použití zájmen mne, mě) se tu vyskytují příliš často. Více však překvapí, že některé věty, vyšlé z dílny tak zkušené a uznávané překladatelky, jakou je Pavla Lidmilová, zní v češtině jako doslovný či dokonce nesprávný překlad originálu: „Většina lidí všech prochází stanicí S-Bahn na Friedrichstrasse.“ (s. 138) Objevují se formulace, které nedávají smysl („Kromě toho muzea jsem nesnášel.“ s. 177), časté jsou i chyby typu: „Veronika si zdvihla kožešinový límec pláště, abych se chránila před studeným větrem...“ (s. 189); „Zřejmě jsem stoupali.“ (s. 223). Rovněž podivně zní „...odešel ilegálně do Petrohradu, literárního střediska země.“ (s. 45) Přesto se román čte jedním dechem, tudíž si mnohý čtenář spousty chyb zřejmě ani nevšimne.

Autor působí na Katedře romanistiky FF UP v Olomouci.