V pozvolna končící okurkové sezoně byly jakýmsi peprným zpestřením donekonečna stejných tahanic donekonečna stejných politiků aktivity českých neonacistů, jejichž demonstraci v počtu několik desítek kusů média rozebírala skoro týden. Nebyla ale jen demonstrace. Mluvčí uskupení Národní odpor (a patrně jediný jeho člen, který vystupuje pod svým jménem) Kalinovský napsal dopis prezidentovi, v němž žádá o povolení bojovat v řadách íránské armády proti Izraeli. V opačném případě prý jeho stoupenci zaútočí na synagogy. Vydírání se nemá ustupovat, v tuto chvíli by ale bylo nejlepší, kdyby se žádosti pana Kalinovského vyhovělo. Představa, že naši neonacisté někoho vojensky ohrozí, je směšná – válka je něco jiného než napadat v přesile slabší. Pro stoupence myšlenek „vlády silné ruky“ a „přežití silnějšího“ by možná bylo pedagogicky prospěšné vidět obojí v praxi íránské teokracie a války, třeba by to mělo vliv na jejich názory. A navíc by povolení bojovat v jednotkách cizího státu (jakkoli je nám tento stát nepříjemný a jakkoli si myslíme, že není správné stavět se v daném konfliktu na jednu či druhou stranu) znamenalo vzít neonacisty za slovo – a ukázat jejich zbabělost a velkohubost, až nikam neodjedou...
Ondřej Slačálek
Téměř před rokem jsme se ze zpravodajství České televize dozvěděli, že nebyla zničena rozsáhlá svazková agenda komunistické Správy sledování Státní bezpečnosti (působící pod krycím názvem IV. správa). Součástí většiny z přibližně deseti tisíců svazků jsou fotografie a negativy filmů, v některých případech se dokonce jedná o stovky snímků. Svazky představují mimořádný pramen nejen k dějinám protirežimní rezistence i kulturního života v širším slova smyslu (dochovány jsou namátkou svazky vedené k Františku Krieglovi, Jaroslavu Seifertovi, Ludvíku Vaculíkovi či Miloslavu Vlkovi), ale také například ke sledování západních diplomatů a novinářů. Roční studium současně ukázalo, že kdyby bývala svazková agenda řádně využita, mohla sloužit jako důkazní materiál k vyšetřování trestných činů někdejších příslušníků StB. Podle písemností vedených k Pavlu Kohoutovi je například možné identifikovat pachatele, který ho v sedmdesátých letech surově napadl. Tuto kauzu v druhé polovině devadesátých let vyšetřoval ÚDV, byla však odložena s vysvětlením, že není možné pachatele zjistit. Na jaře 2006 bylo prokázáno, že svazky ležely bez povšimnutí v pražském oddělení Archivu Ministerstva vnitra již od 19. března 1993. Vedoucí tohoto pracoviště PhDr. Zdeňka Votočková ani na odborném semináři 16. května 2006 nedokázala odpovědět, kdo je zodpovědný za skutečnost, že již několik let nebyla svazková agenda zpřístupňována podle platných zákonů. Odkázala na své pozdější písemné vyjádření (viz Filip Horáček: Ze sklepa ven? A2 č. 22/2006). Před několika dny PhDr. Votočková jako členka výběrové komise hodnotila uchazeče na místo ředitele Odboru archivní a spisové služby AMV. Doufejme, že se její nový nadřízený postará, aby veřejnost slibované vysvětlení nezákonného postupu archivu v minulých letech konečně dostala.
Petr Blažek
Ministrem kultury má být další herec. Zatímco Vítězslav Jandák zažíval své nejlepší časy za doby normalizace, Martin Štěpánek v té době byl redaktorem „štvavého vysílače“ rádia Svobodná Evropa. Ministerstvo kultury (a v budoucnu možná i post prezidenta) se tak stává jakousi výkladní skříní vlády – herec si lépe dokáže získat sympatie občanů, protože už je zapsán v jejich povědomí, navíc ve většině případů spíše kladně. Vládním stranám (bez ohledu na to, jaké jsou barvy) navíc na dění na tomto ministerstvu moc nezáleží, tak proč přes něj nezískat aspoň trochu popularity u voličů. Vlastně se zdá, že to je pomalu jediný důvod, proč vláda tenhle resort ještě udržuje při životě. Všichni ministři kultury si trochu (aby ostatní ministry nepobouřili) stěžují na nedostatek peněz, zatím nikdo s tím však nedokázal nic udělat, a podle rozhovoru v pátečních Lidových novinách nebude výjimkou ani Štěpánek. On navíc vlastně ani ve více peněz nedoufá („musíme pochopitelně pracovat s tím, co máme“), jejich využití by však chtěl zefektivnit, tedy rozdávat je „sociálně, demokraticky, občansky“ (v rozhovoru pro mojenoviny.cz ještě dodal, že kultura by měla být „česká a hezká“). Ministerstvo kultury by pak mělo sloužit „nejen tomu, kdo chodí na nejzajímavější představení v Praze, ale také aby z něj měl prospěch ten, kdo chce třeba připravit ochotnické představení“. O tom, že o dění v kultuře nemá příliš přehled, pak voliče utvrdí, když na otázku, co ho v ní nejvíce rozčiluje, nemůže prostě odpovědět: „A to jednoduše proto, že česká společnost není nastavená na to, aby se bavila o kultuře. Česká společnost se baví o konzumu. Jejím tématem je spotřeba“. Co tím asi má na mysli? Že kultura u nás nikoho nezajímá, tak proč by měla ministra kultury? Nakonec však zase tolik nejde o to, zda je ministrem kultury herec nebo spisovatel, ale především o to, zda dokáže složit a vést tým schopných lidí. A to se v případě Martina Štěpánka teprve ukáže... Tedy pokud na tomto postu nakonec nezůstane jeho kolega Jandák.
JiříG. Růžička