Fenoménu fair-trade se věnuje rozhovor v letním dvojčísle měsíčníku Technikart. Ten své rozhovory představuje ojedinělým způsobem, jedná se vlastně o kontroverzi (la battle, bitva), kdy se stejná otázka pokládá stoupencům i odpůrcům té či oné myšlenky. Rozhovor o „spravedlivém obchodě“ nese název Stala se z fair-trade fraška? a střetli se v něm stoupenec pravdivosti této otázky (Christian Jacquiau) a zástupci firmy Veja, která na základě principu fair-trade distribuuje brazilské tenisky. Základním kamenem fair-trade je přímá linie mezi výrobcem ve třetím světě a distributorem jeho zboží ve vyspělých zemích. Lokální výrobci, většinou seskupení v družstva či kooperativy, musí splnit celou řadu standardů – nesmí například užívat dětské práce, musí respektovat sociální práva zaměstnanců a podobně. Zhruba 70 % objemu fair-trade v současnosti tvoří obchod s kávou. Velké řetězce (Nestlé, McDonnald´s, Starbucks a další) okamžitě rozpoznaly, že zahrnou-li do prodávaného sortimentu produkty fair-trade, mohou tím zvýšit objem prodeje a zároveň si etickým rozměrem fair-trade koupí aureolu bojovníků za solidaritu s chudými rozvojového světa. Je jasné, že v hypermarketech Carrefour či Leclerc jsou regály se zbožím fair-trade v drtivé menšině a při výrobě většiny ostatních produktů došlo k nějakým neetickým postupům, například byla využívána dětská práce. Přesto si Carrefour svojí akcí Agir solidaire (Jednat solidárně) podle Christiana Jacquiau „znovu koupil panenství“. Zástupci firmy Veja však hovoří o opaku. Guma na jejich tenisky se sbírá v kaučukových plantážích nedaleko továrny, kde se tenisky šijí. Do Evropy se dováží na lodích, které mají být do budoucna vybaveny obrovskými padáky pro využití větru, což umožní, aby se při dopravě ušetřilo až 30 % paliva. Principy průhlednosti a respektu k životnímu prostředí, na kterých je jejich distribuce postavena, dělají z firmy Veja jeden z ideálních typů podniku fair-trade. Zůstává však otázka, co s fair-trade udělají giganti typu Leclerc, jejichž základní taktikou je snaha snížit výkupní cenu v produkčních oblastech na minimum.
V srpnovém čísle měsíčníku Le Monde Diplomatique je věnována jedna strana analýze masového jevu sexuální turistiky. Autor (Franck Michel) pojmenovává hlavní vektory tohoto relativně nedávného odvětví turismu, který vychází z nerovnovážné distribuce bohatství v planetárním měřítku. Klientky sexuálního turismu podle něj čím dál častěji míří do Indie, do některých zemí černé Afriky a na Jamajku. Muži naopak vyhledávají levné služby lokálních krásek na jihovýchodě Asie, v zemích Maghrebu, v Karibiku a ve východní Evropě. Franck Michel ve svém článku rovněž analyzuje skryté násilí, které za byznysem sexuálního turismu stojí. Dobrovolnost prostituce, na níž se její klienti často odvolávají, je podle něj pouze zdánlivá. Mezi hlavní faktory, které stojí za masovou oblibou sexuální turistiky, počítá autor vzrůstající pauperizaci rozvojového světa, liberalizaci sexuálních trhů, přetrvávání sexistických a patriarchálních hodnot, masový nárůst „demokratizovaného“ turismu a v neposlední řadě hypersexualizaci nejmladších generací, k níž přispívá obecná mediální obsese v otázkách sexu. Zneklidňující fenomén měl už v roce 1995 za následek vydání deklarace Světové turistické organizace, která je namířena proti dětské prostituci. Jak však správně upozorňuje autor, masová sexuální turistika se zdaleka netýká pouze vykořisťování dětí.
V posledním srpnovém vydání francouzskojazyčného alžírského deníku El Watan je otištěn rozsáhlý nekrolog Naguiba Mahfouze od kulturního komentátora tohoto listu, Djamela Eddine Merdacciho. Naghuib Mahfouz byl egyptský spisovatel, který získal v roce 1988 jako první arabský autor Nobelovu cenu za literaturu. Naghuib Mahfouz se narodil roku 1911 v chudé káhirské čtvrti Khan Al Khalili a v průběhu svého života se stal jedním z nejpřekládanějších a nejvíce oceňovaných arabských spisovatelů. Vystudoval filozofii na káhirské univerzitě a celý život byl zaměstnán jako státní úředník. Od svých 17 let se věnoval psaní prózy, do velké míry ovlivněné francouzskými realisty. Ve svých prvních pracích se orientoval na tématiku vycházející z reálií starověkého Egypta (Râovo prokletí, Milenka faraona, Zápas v Thèbes). Komentátor El Watanu zdůrazňuje, že Mahfouze se románům ze starověkého Egypta věnoval daleko dříve než Mika Waltari (jehož Egypťan Sinuhet byl navíc v obecném povědomí změněn hollywoodskou produkcí k nepoznání). Přesto však první Mahfouzovy romány zapadly, snad kvůli příliš idealizované nostalgii k dávné minulosti, jak píše Merdacci. Jeho poválečné romány, Káhirská kráska a Průvod živých, změnily zásadním způsobem jeho přístup k literatuře. Oproti idealizovanému dávnověku se autor věnuje přítomnosti, romaneskním osudům svých sousedů z rodné čtvrti. Na základě románů, které v tomto období píše (Průvod zázraků, Slepá ulička dvou paláců, Palác touhy), bývá přirovnáván k velikánům realistické literatury Romainu Rollandovi a Emilu Zolovi. Na konci 50. let se střetl s náboženskými představiteli – jeho román Syn medíny zakázala hlavní egyptská náboženská autorita El Azhar kvůli ikonoklasmu a rouhání. Naguib Mahfouz se s kritikou své práce nikdy zcela nevyrovnal a fatva, která na něho byla vydána, způsobila jeho odchod do ústraní literárního světa.
Přehled francouzskojazyčného tisku připravil Felix Xaver.