Bůh otec, svrchovaný architekt, již podle zákonů skryté moudrosti vystavěl tento dům, tedy svět, na který zde hledíme, jako nejvznešenější chrám božství. Prostor nad nebesy vyzdobil myslemi, nebeská tělesa oživil věčnými dušemi, zbytkové a sedlé části nižšího světa naplnil zástupem nejrůznějších živých tvorů. Po dokončení tak skvělého díla však tvůrce zatoužil po někom, kdo by dokázal ocenit jeho řád, kdo by si zamiloval jeho krásu a obdivoval jeho velkolepost. Proto teprve po skončení všeho – jak dosvědčují Mojžíš i Timaios – pomyslel nakonec na stvoření člověka. Nebyl však už žádný pravzor, podle něhož by nového potomka mohl stvořit, nebylo v pokladnicích nic, co by mohl věnovat novému synovi jako dědictví, nebylo po celém světě místa, kde by se člověk mohl usadit a oddat se kontemplaci veškerenstva. Nebyla by to však otcovská moc, aby u posledního stvoření jakoby vyčerpáním selhala; nebyla by to jeho moudrost, aby z bezradnosti zakolísala v tak naléhavé záležitosti; nebyla by to jeho dobrotivá láska, aby ten, kdo měl velebit Boží štědrost, jak se projevila u ostatních stvoření, byl nucen ji při pohledu na sebe sama odsoudit.
Nejlepší tvůrce nakonec stanovil, aby ten, komu nemohl věnovat nic vlastního, měl podíl na všem, co náleželo jednomu každému stvoření zvlášť. A tak ponechal člověka jako stvoření bez určené podoby, postavil ho do středu světa a promluvil k němu těmito slovy: „Adame! Nepřidělil jsem ti žádné určité sídlo, žádnou tobě vlastní podobu ani žádné osobité dary – a to proto, abys získal a měl takové sídlo, takovou podobu a takové dary, jaké si podle vlastního přání a úsudku sám zvolíš. Přirozenost ostatních stvoření je vždy pevně určena a rozvíjí se pouze v mezích, které jsou stanoveny mnou předepsanými zákony. Ty si však budeš, aniž bys byl jakkoli omezován, určovat svou přirozenost podle své vlastní svobodné vůle, do jejíž péče jsem tě svěřil. Abys mohl snáze pozorovat vše, co je na světě, postavil jsem tě do jeho středu. Neučinil jsem tě ani nebešťanem, ani pozemšťanem, ani smrtelníkem, ani nesmrtelným, abys jako svéprávný a vážený sochař a výtvarník mohl utvářet sám sebe do takové podoby, jaké dáš sám přednost. Můžeš poklesnout na úroveň nižší, zvířecí; ale můžeš být také podle vlastního rozhodnutí znovu povznesen k vyššímu, božskému.”
Pico della Mirandola: O důstojnosti člověka, Praha 2006
V Míškovicích nebylo v době dětství Vojtěcha Gaji ničím neobvyklým, když dospělý syn o svém starém tatínkovi řekl: „Naši tatíček už só veliké chramozda. Po žebři na hůru už nevylezó.” Slovo chramozda nebylo míněno jako nadávka, nebylo vnímáno jako posměšek. Vyjadřovalo jistou míru neobratnosti, vyhasínající pohyblivosti, které se téměř nikdo ze starých lidí nakonec neubrání.
Prof. Markalous býval takovými slovy jako chramozda, pacgrňa, potmělucha, frngať, zgrézať, žduchať, ňuchat apod. téměř okouzlen. Podivoval se i tomu, že na hanácko-valašském pomezí se v době Gajova dětství užívalo v hovorové řeči také přechodníků (Iďa z hospody, spadl a zlomil si ruku. Jeďa z Holešova, kdesi zatarmanil bič.).
L. Zelina: Jazykový cit Vojtěcha Gaji měl kořeny v dětství. In: Z paměti literární Olomouce, ed. B. Kolář, Olomouc 2006
Vypisovala Sylva Fischerová, básnířka.