Záměr sepsat kroniku Království českého datuje se v Hájkově biografii k letům 1527–1533. V té době už je Hájek zavedeným kazatelem v kostele sv. Tomáše v Menším Městě pražském, tedy na prestižním místě, kde se v dobách sněmu na bohoslužbách shromažďovala katolická šlechta. V té době se také sebevědomý mnohoobročník (mj. též rožmitálský farář) uchází o církevní úřady a zároveň vede různé soudní spory. Právě díky podpoře svých obdivovatelů, zemských úředníků, získává základní materiál pro kroniku – především přístup k Zemským deskám, ve prospěch jeho díla je vydán příkaz městským radám v království, aby mu sepisovaly a posílaly místní legendy, má přístup k starším kronikám domácím i k řadě kronik zahraničních.
Text kroniky sepsal Hájek v letech 1533–1539 na Tetíně, kam byl dosazen jako farář. Prosadit a realizovat vydání díla o rozsahu 1 056 tiskových stran foliového formátu však nebylo ani z nábožensko-politických, ani z čistě technických důvodů jednoduché. Spor o smysl českých dějin vedli kališničtí a katoličtí intelektuálové a politici po celá třicátá léta 16. století. Je to doba nikoli neprávem označovaná jako první české obrození, doba, kdy je česká společnost po úpadku způsobeném nejprve válkami v 15. století a posléze vysmívanou vládou slabých Jagellonců konfrontována s příliš silnou a centralizující mocí Habsburků, kdy se snaha po emancipaci šlechty vůči katolickému králi projevuje jednak přijímáním náboženských novinek z říše (luteranismus, kalvinismus), jednak obnovou tradic domácího náboženského disidentství (Jednota bratrská), doba, kdy je střední Evropa reálně ohrožena tureckým nebezpečím.
Mnohovrstevnatý plán Kroniky české na všechny tyto podněty reaguje. V tehdejších sporech mezi duchovenstvem, městy, nižší a vyšší šlechtou a králem dokáže Hájek jako humanistický historik v jednotlivých historických událostech nestranně kárat špatnosti všech zmíněných stavů, dokonce i králů, ačkoli nezůstává prost především protiněmecky směřované xenofobie. Snaha po harmonickém uspořádání společnosti, která se jedině díky vnitřní a panujícímu právu garantovanému spravedlivým králem může účinně bránit strašlivé turecké hrozbě, je zvláště v závěru kroniky patrná.
Na rozdíl od svých středověkých předchůdců Hájek konkrétně vypočítává, kdy a kde se událost stala a kdo byl jejím aktérem, obdobně dává jména i svým pramenným vzorům. Pramenům jím užitým lze důvěřovat, pokud chápeme, že jako humanistický literát pracuje se zásadou verisimilitas – pravděpodobnosti, jež ho inspiruje k domýšlení při citaci a komparaci zdrojů. Jako seriózní historický pramen mu slouží také etymologie místních jmen, což sice souzní i s dnešními přístupy, ale u Hájka je primitivní pojetí etymologie právem jedním ze zdrojů skepse vůči věrohodnosti jeho díla. Na druhou stranu jím uváděných asi 1 800 místních jmen, z toho více než tisícovka týkající se Čech a Moravy, vytváří první tak rozsáhlou konkretizaci domácích lokalit. Zvláště oblasti, odkud pocházel a kde působil, tedy Žatecko, střední Čechy a Praha, jsou zmapovány velmi podrobně.
Hájek rozčlenil svoji kroniku do několika úrovní. Po zvlášť vydělené informaci o historii Čech před příchodem Čechů, v níž se projevuje jako kritický historik, neboť na rozdíl od mnoha svých současníků odmítá verzi o autochtonním původu Čechů, dělí události podle let od příchodu Čechů až po korunovaci Ferdinanda I. Habsburského (644–1527), jemuž kroniku věnuje. Vyšším dělením, signalizovaným portrétními rytinami, které kromě jiných situačních rytin nechal zvlášť pro tuto kroniku vyrobit, byla vláda jednotlivých panovníků. V nejvyšším kompozičním plánu pak nacházíme tři období: do roku 1000, léta 1000–1400 a od roku 1400 do nastolení Ferdinanda. První epocha je obvykle předmětem největší kritiky, nicméně se jedná o jeden z nejpřitažlivějších a nejlépe literárně zpracovaných textů v dějinách české literatury. Různé oblasti lidského života – architektura, gastronomie, odění, zbroj, písařství, gestikulace etc. – se postupně před čtenářovýma očima vyvíjejí od primitivního stavu k rozvinutému, Hájek se inspiruje archaismy a stylem svých pramenů, postavy vedou vznešené dialogy. Druhá perioda přináší již historicky více doložená vyprávění – oživovaná řadou čtenářsky vděčných, často pikantních historek – o rozkvětu christianizovaných Čech, a vrcholí vládou Karla IV. S příchodem Viklefova učení do Čech datovaným symbolicky k roku 1400 počíná u Hájka postupný rozvrat kvetoucího a bohatého království, který trvá až do konce vlády Jagellonců. Poslední období je už popsáno takřka suchými záznamy, zvlášť podrobně a ironicky popisuje Hájek řádění husitů a Žižku samotného, přesto však oceňuje jejich patriotismus.
Právě Hájkovo jazykově české vlastenectví nalezlo ohlas u katolického a rekatolizovaného obyvatelstva Království českého po Bílé hoře, jeho kniha byla českými barokními gramatiky uváděna jako jeden ze stylistických a jazykových vzorů. Přesto byla Kronika česká jako celek paradoxně znovuvydána teprve romantickými oponenty osvícenského dějepisectví v letech 1819–1823, i když její německý překlad vypustily tiskárny do světa dokonce třikrát: 1596, 1697 a 1718. Z historického hlediska obstojí Hájkova kronika jedině ve srovnání s dobovými evropskými kronikami, z hlediska literárního však dodnes můžeme jejího autora směle a právem nazývat českým Shakespearem.
Autor je bohemista a polonista.